Daiya 06

Čaroděj Matashi
Najednou mi přistál těsně vedle ucha snad dvaceticentimetrový ostrý nůž, s jemným vibrováním se zakousl do dřevěných dveří, zlověstně na mě vrhal světelná prasátka a jakoby se mi smál za to, že mi ke dřevu připíchl i pár vlasů. Zaječel jsem a uskočil stranou. Blonďaté vlasy se jen natáhly jako struny a pak s vypětím praskly skoro u mojí hlavy. Toužebně vlály mým směrem, jako by se chtěly vrátit. Vyděšeně jsem se podíval směrem, kterým nůž přiletěl.
Sasuke stál opřený o provizorní kuchyňskou linku, nohu přes nohu, v jedné ruce svíral další, na vlas stejný nůž jako ten první, a usmíval se. Jeho úsměv nebyl milý, šťastný a rozhodně nebyl příjemný. Jeden zvednutý koutek jeho úst sebou zaškubal a Sasuke se beze slova otočil k lince, vzal do ruky mrkev a s mistrným uměním šéfkuchaře ji nasekal na kolečka. Jedním rychlým pohybem ruky ji shrábnul do mísy plné takových mrkvových koleček a misku mi nabídl.
„Chceš?“ zeptal se celkem bez zájmu a jedno kolečko si vzal. Stál jsem ztuhlý hrůzou, vedle mojí hlavy byl stále připíchnutý nůž, který klidně mohl být v mojí hlavě, a nemohl jsem se hnout. Sasuke jen pokrčil rameny, misku si přitiskl k sobě a líně ujídal mrkvová kolečka. Absurdnější situaci jsem ještě nezažil. Vycouval jsem ze dveří a utekl do lesa. Dával jsem si pozor, aby tam někde neležely spadlé dráty nebo šílená vzteklá veverka. Nebo něco většího než veverka (třeba takový Sasuke s kudlou v ruce)… přeběhl mi mráz po zádech a já se musel otřást. Tohle jsem od něj teda nečekal. Proč po mě sakra hází nože?! Vždyť to není normální… i když, on nebyl normální už od začátku… už od narození, přesně jak mi vyprávěl anděl Matashi. Na Matashiho jsem myslel rád, i když jsem si na něj hodně dlouhou dobu nevzpomněl. Můj strážný anděl Matashi, který vždycky věděl, jak mě rozveselit. Na každou nemoc měl lék, na každou modřinu nějakou mast. Pro každý pláč našel ten správný kapesník. Matashi, který se v otcově sídle ujal jako hlavní rádce… hlavní rádce feudálního pána Ohňové země.

Sasukeho logika byla jednoduchá; když se mi ho podaří náhodně zabít a útoky přestanou, budu vědět, že jde někdo po něm. Když nepřestanou, někdo jde po mně. Jenže byla to přeci jen Sasukeho logika. Házení nožů by jen tak někdo za pokus o náhodou smrt asi nepovažoval. Ale Sasukeho logika je prostě Sasukeho logika. Hodil po něm nejméně šedesát nožů za několik dní. Některé opakovaně, některé jen jednou. Buď skončily v moři nebo v bažině, nebo prostě nešly vytáhnout ze stromu. Cesta ke srubu se tak proměnila v dosti děsivou scenérii, kdy lesní stezku lemovaly stromy se zabodnutými noži, na nichž sem tam vlál kus látky nebo pár vlasů. Náhodný kolemjdoucí by vzal nohy na ramena a utíkal jako splašený králík. Jenže to bylo Sasukemu jedno. Možná za to byl i rád. Jediné, co ho v tuhle chvíli štvalo, byla skutečnost, že Anthony se rychle naučil nožům vyhýbat. Za chvíli mu stačilo se jen líně sehnout nebo jen o krok poodstoupit. Po několika měsících Sasuke házel noži už jen z principu, jen aby se neřeklo. Jak to tak vypadá, nikdo asi nikdy nepochopí Sasukeho logiku…

„Matashi?“ z Anthonyho postele se ozvalo zamručení, pak táhlý zvuk doprovázející zívání a protahování. Anthony si protřel oči a posadil se na posteli, klín mu zakrývala deka a navoněné trenýrky.
Matashi, sedící na dřevěné židli za závěsem, který zakrýval postel, si jen unaveně protřel kořen nosu.
„Matashi, si to ty?“ zakňučel Anthony a znovu se protáhl.
„Ano, mladý pane… vyháním zlé duchy,“ pronesl zastřeným hlasem. Anthony konečně pořádně otevřel oči, odhrnul závěs a podíval se na svého společníka.
Matashi byl vysoký, opravdu vysoký černovlasý muž se stejně černýma očima. Vlasy mu sahaly skoro až k pánvi a měl je stažené vzadu na hlavě gumičkou. Ostře řezané rysy jen podtrhovaly hloubku těch velkých černých očí pod hustým, ale upraveným obočím.
„Aha… už zase?“ řekl ospale Anthony a spustil nohy z postele.
„Ano, mladý pane… jsou tu pořád, mezi námi…“ rozhlédl se kolem sebe s tajemným výrazem ve tváři. Anthony se jen poplašeně podíval, ale když se Matashi jemně usmál, usmál se taky. Matashi neustále s úžasem nechápal, jak mu to ten kluk může pořád tak neuvěřitelně žrát.
Anthony měl hrozně rád strašidelné příběhy. Už od malička běhal za velikým rádcem Matashim, aby mu nějaké vyprávěl, a pak mu, jako třesoucí se uzlíček hrůzy, usínal v náručí. Matashimu to nikdy nějak nevadilo. A teď, když mu táhlo na patnáct a měl se za pár dní uskutečnit starý a neuvěřitelně stupidní ceremoniál Uvádění do dospělosti, začínal mít Anthony strach i bez hrůzostrašných příběhů vyprávěných jen při světle svíček a Matashiho horkého dechu za krkem. Bál se totiž duchů. A Matashi toho nepokrytě využíval.
„Myslíš, že to zabere? Když tu budeš každou noc sedět a bdít nade mnou?“ díval se velikýma hnědýma očima vzhůru na Matashiho a zračila se v nich hrůza a strach ze všeho nadpřirozeného. Když mu Matashi potvrdil, že mu to rozhodně pomůže, ulevilo se mu a pevně ho objal. Matashi opět nic nenamítal. A tak noc co noc seděl vedle Anthonyho postele a díval se. Nepotřeboval spát, energii si nahoru vyháněl pomocí svých lektvarů a nějakých pilulek.
Po probuzení se šel Anthony unaveně nasnídat a navlékl na sebe jen světlý hedvábný župan, projel si rukou vlasy a vydal se po schodech do jídelny. Matashi ještě chvíli seděl na dřevěné židli vedle postele, pak se zvedl také a nikým nepozorován odešel do pracovny Anthonyho otce… byl to přece rádce feudálního pána, ne Anthonyho chůva. I když mu to tak v posledních měsících připadalo. Ale nestěžoval si.
Matashi si o feudálním pánovi myslel, že je to neuvěřitelný blb, který by si bez něj ani nedokázal zavázat tkaničky. Takže odstranit feudálního pána by nemělo být tak těžké. Odstranit ho a tak se jím vlastně stát. Jenže byla tu ta ochranka. Ochranka složená z elitního týmu ninjů, kteří byli v zabíjení školeni snad už od kolíbky a nějaké kouzla „Čaroděje“ Matashiho, jak se mu také mimo jiné říkalo, je nemohla vyvést z míry. Matashi se jako malý učil ninjutsu, ale učitelé mu nikdy nedávali moc šancí. Proto se dal na alchymii, se kterou je popravdě i větší sranda.
Matashi se pokoušel zbavit se feudálního pána rozličnými způsoby. Nasypal mu do pití jed, jenže jeden nenechavý člen osobní ochranky si loknul rudého vína a na místě byl mrtvý. K feudálnímu pánu byl poté přidělen ochutnávač. Matashi zůstal pobaven nad tím, že tentýž ochutnávač ochutnává u feudálního pána doteď.
Pokoušel se ho zadusit polštářem, když feudální pán spal. Jenže ten starej chlap se ještě ve spánku, kdy byl Matashi přichystaný s polštářem v ruce nad jeho obličejem, chytil jednoho závěsu na posteli, strhl ho na zem, na nebesích spala kočka, která zavřeštěla, vyrušena ze spánku skočila Matashimu na hlavu a rozsápala polštář. Feudální pán jen hrdelně zachrápal a spal dál. Ráno přikázal přidat kočce krmení, protože byla včera na lovu myší a roztrhala polštář, na kterém bylo pár kapek krve. Nikdo nemusí připomínat, že se ta „mrtvá myš“ nikdy nenašla.
Jednou na lovu, na který jezdil feudální pán jednou do roka v ošklivém zapáchajícím a zaprášeném loveckém obleku, se ho Matashi snažil náhodně sestřelit, a když na něj vystřelil, do rány mu skočila veliká světle hnědá laň. Všichni pak Matashiho oslavovali za tak skvělý úlovek a sotva desetiletý Anthony byl neuvěřitelně pyšný, když si ho Matashi posadil na klín.
Jednou zhypnotizoval mladičkou kuchařku a navedl jí, aby svedla feudálního pána, který by podlehl jejímu tempu sexuálních hrátek. Jenže to ještě nevěděl, že feudální pán špatně spí a tak si bere silné, velice silné prášky na spaní. Představa, jak nahá kuchařka mlátí do chrápajícího starého chlápka pod sebou v nezkrotné touze, se musel Matashi smát. Ale nešlo mu na mysl, proč si feudální pán neřekl o prášky na spaní přímo jemu…
Musel se ho zbavit a byla tu ta legenda… vždy, když si na ni Matashi vzpomene, se mu zableskne v očích takovým způsobem, že i Anthony by se začal bát o svůj krk… ta legenda o starém rudém klanu z Listové vesnice…