Orochimarův špeh, Kapitola 05

Bok po boku se blížili k místu setkání a jejich společné chvíle byly zaplněné mlčením. Sasuke si bezděčně vzpomněl na Naruta. S ním mise nikdy neprobíhala tak potichu. Věčně rozkřičený Naruto, kterému se pokaždé něco nezdálo a pak Sakura, která Narutovi vždycky nevybíravě ukázala, že má blonďáka plné zuby. Na ústech se mu vykreslil mírný úsměv a zabolelo ho u srdce. Ne musí pohřbít tyto city, zapomenout na přátelé. Už si vybral jakou cestou půjde. Slíbil si, že už se nebude vracet. Ale je to pro něj těžší, než si myslel. Všechny tyto pocity a myšlenky se vařily v jeho nitru, navenek na sobě však nedal nic znát. Působil snad až bezcitně a jeho tmavé uhrančivé oči, které vrhaly buď opovržlivé nebo zlostné pohledy, tento dojem ještě prohlubovaly.

Když se zarazila, zastavil se taky. „To už jsme tady?“ zeptal se a koukal na malý hostinec.

Zavrtěla hlavou. „Ne, ale schováme se zde před bouřkou.“

„Před jakou bouřkou?“ divil se.

„Tou, která přijde,“ a doběhla ke dveřím, do kterých vzápětí vešla. Sasuke ji neochotně následoval.

„Přejete si?“ zeptala se jich postarší žena, když se usadili u stolu.

„Mám docela chuť na ramen a co ty?“ uhodila na Sasukeho, který mírně zrudl, neměl s sebou ani floka.

„No tak, co si dáš? Zvu tě.“

„Nemám hlad,“ odsekl.

„Ach jo... ty jseš vážně otravnej. Doneste mu taky jeden.“

Žena přikývla a odešla.

„Já řekl, že nemám...“

„Na drsoně si hraj někde jinde, protože já tě mám dokonale přečteného.“

Upřel na ni svůj pohled, pomocí něhož by ji nejraději ubodal, a nejvíc ho rozčiloval fakt, že měl vážně hlad a chuť si dát taky něco jiného než konzervu.

„Prosím,“ položila žena před oba dvě misky ramenu.

„Děkujeme,“ přišoupla Makina svou porci k sobě. „Dobrou chuť,“ popřála a pustila se do jídla. Sasuke však nikoliv. Pouze si založil ruce na prsou a upíral na ni pohled. „Víš, že se chováš dost dětinsky?“ prohodila.

Sasuke si odfrkl a zpočátku se nejistě pustil do jídla. Zatraceně, jak strašně tu holku nesnášel. Nakonec do něj miska ramenu zmizela jako nic. Jakmile dojedl, venku se začali honit snad všichni čerti. Oblaka křižovaly blesky a uši ohlušovalo dunění hromů. Návštěvníci hostince se při každé ráně krčili, jako by jim mělo nebe spadnout na hlavu. Jedině Makina a Sasuke tomu nevěnovali velkou pozornost.

„Proč si mě vlastně vzala s sebou?“ zeptal se.

„Abych si měla s kým popovídat,“ ušklíbla se a Sasuke si nebyl jistý, jestli to má brát jako ironii nebo fakt.

„Přejete si ještě něco?“ přišla se zeptat jejich hostitelka a vzala si prázdné nádoby.

„Jo, přineste mu ještě misku, vypadá hladově,“ zazubila se na Sasukeho, který si odfrkl.

„Jak si přejete,“ uklonila se.

„Jaká je tedy naše mise?“ začal opatrně.

„To zatím nemusíš vědět.“

Sasuke otevřel ústa, aby jí na to něco svižného řekl, ale přistál před ním ramen. „Prosím,“ usmála se hostinská.

„No tak, jen si vezmi, dokud je moje peněženka otevřená,“ pobízela ho opět.

„On na ni upíral jen zmatený výraz. Vůbec tomu nerozuměl. Nejdřív ho chce zabít, opovrhuje jím, vysmívá se mu a teď je na něj tak milá. Nějak mu to k sobě nesedělo. „Proč?“ řekl pevným hlasem, tak aby na sobě nedal své pochybnosti znát.

„Proč co?“

„Proč ta změna?“

„Jaká změna?“

Sasukemu začala docházet trpělivost, a tak se zhluboka nadechl a vydechl. „Chtěla si mě zabít a teď mi tu kupuješ rameny.“

„Tomu se říká metoda cukru a biče, víš?“ a něžně ho cvrnkla do nosu.

„Co to do háje vyvádíš, ženská?!“ otíral si vztekle nos a viditelně se červenal.

„Když ty jsi tak roztomilý,“ bavila se na jeho účet. Už zase ho dostala, i když trochu jiným způsobem. „S ním ještě bude legrace,“ pomyslela si. Podepřela si hlavu hřbetem své ruky a šibalsky se přitom usmívala. „Snad jsem tě nezaskočila? A sněz si ten ramen, ať ti nevystydne.“

Na to Sasuke rudý vzteky i ponížením vstal a odešel.

„Hm... že bych ho urazila?“ dívala se za ním pobaveně a když zmizel za dveřmi, pustila se do ramenu.

Když přešla bouřka, vyšla z hostince, kde na ni už Sasuke čekal. Byl trochu zkřehlý, ale nikdy by to nepřiznal. „Tak vyrážíme?“ optala se. Na odpověď nečekala. „Máme mírné zpoždění, tak s sebou hoď,“ už zase příkře rozkazovala, tak jak si u ní zvykl. Nasadila opravdu rychlé tempo, stromy se kolem nich míhaly, tak rychle, že je Sasuke viděl rozmazaně. Měl dobrou fyzičku, ale z celé své duše si přál, aby už dorazili na místo, protože tuto rychlost dlouho nevydrží a prosit ji o pauzu se mu ze srdce příčilo.

Dorazili na místo. Na malém paloučku obklopeném lesem stála opuštěná stará chajda. Všude klid jako vždy, ale Makině tam něco nesedělo. To, že neviděla kontakt, s kterým se měli sejít, jí neudivovalo. Instinkt ji však napovídal, že něco není v pořádku. Zvedla ruku, aby Sasukemu naznačila, že má zastavit a on uposlechl.

„Thore,“ pomyslela si, „ zaleť to tam omrknout.“ Na místo také poslala několik malých myšek, které byly nejblíže. Brzy jí přímo do její mysli zamířily informace. „Aha, takže výbušné lístky,“ konstatovala získané poznatky.

„Kde?“ ptal se Sasuke.

„V té chatce.“

„Jak to víš?“ vykulil na ni zvědavé oči, pak si uvědomil, že z něj čiší zájem až moc a odkašlal si.

„Už jsem ti říkala, že na moje schopnosti budeš muset přijít sám. Trénink pozorovacích schopností, pamatuješ?“ poplácala ho po zádech. „Náš kontakt tady není,“ ale místo toho je chajda prošpikovaná výbušnými lístky.“

„Takže naší misí bylo se s někým setkat, ale...“

„Ale nejspíš se s ním setkal někdo dřív a to už před bouřkou, nejsou tady totiž žádné stopy.“

„A nemohl to nastražit ten kontakt?“

Zakroutila hlavou. „To pochybuju, byl to věrný poddaný Orochimaru-sama. Osobně jsem jeho loajalitu prověřovala.

„A ty se nikdy nemýlíš, že?“ přonesl ironicky.

„Hm,“ ušklíbla se. „Kéž by,“ a Sasuke v jejím hlase zaslechl něco, co by u osoby jako je ona nikdy nečekal – lítost; a mírně ho to zaskočilo. „Co je? I já umím přiznat chybu. Ale v ověřování loajality jsem jednička,“ usmála se a on ani nevěděl proč, ale úsměv jí oplatil. „Teď dost žvanění, jdeme najít toho, kdo nás předběhl,“ rozkázala a vyslala Sasukeho na jich, co nejdál od míst, které sama pomocí svých zvířat prohledávala, protože tušila, kdo by za únosem jejího kontaktu mohl být. „Mám vás,“ usmála se, když spatřila tři muže. Jeden z nich byl v bezvědomí a byl nesen. Zbylí dva na sobě měli černé pláště s červenými mraky.