Orochimarův špeh, Kapitola 04

Ráno Sasuke pomalu vstal z postele. Byl celý rozlámaný. Takhle usilovně snad ještě nikdy netrénoval. Neustále se mu do hlavy vracela slova té Orochimarovi služky a to ho nutilo dokázat jí, že není tak slabý, jak si ona myslí. Že není pro smích. Že získá sílu k přemožení Itachiho. Vařila se v něm krev, když si uvědomil skutečnost, že včera byl skutečně za šaška. Takhle s ním nikdy nikdo nemluvil, snad jen ten zrádce a občas si z něj utahoval i Naruto, ale s Narutem to bylo jiné. Byl rival, ale i přítel. Uráželi se navzájem, předháněli se v tom, kdo je lepší. Jednání Makiny bylo ale tak nadřazené a když mu držela kunai u krku, cítil se podobně jako před nedávnem, když ho držel pod krkem Itachi a vysmíval se jeho malému odhodlání, jeho slabosti. Uhodil pěstí do matrace a rozhodl se, že hned, jak se nají, bude pokračovat ve svém tréninku. A přesně to učinil, jen svůj trénink přesunul ze zatuchlého cvičiště, kde na něj vše padalo, ven.

Již podruhé z jeho úst vyšel název techniky, kterou ho naučil mistr Kakashi, Chidory a do velké skály, u které stál udělal kráter. Třetí Chidory se mu už nepovedlo a on vyčerpáním padl k zemi. Když otevřel oči, odrážel se v nich obraz Makiny. Lekl se, vůbec ji totiž neslyšel. Rychle se postavil na nohy a vyčkával na její další krok, který mohl být jakýkoliv, vůbec se v ní nevyznal. Ona ale nic, jen stála na místě a na ústech měla vědoucný úsměšek.

„Zase se mi vysmíváš?“ nevydržel to už.

„Ty seš mi ale citlivka,“ a posadila se do tureckého sedu s hřbety rukou na kolenou, spojeným ukazováčkem a palcem směřujícími k nebi. Sasuke na ni s pootevřenou pusou a zatnutými svaly v celém těle nevěřícně koukal. „Co tak civíš? To si v životě neviděl holku?“

Sasuke si uvědomil svůj výraz a zavřel ústa. „Jak to děláš?“

„Dělám co?“

„Jak mě můžeš vidět?“

„Jo tohle... na to musíš přijít sám.“

Sasuke si uraženě odfrkl. „Zase až tak mě to nezajímá.“

„Fajn, ale mělo by. Jestli spolu budeme trénovat, jakože prozatím budeme, měl bys na to přijít, protože jinak mě nedokážeš porazit nikdy. A navíc, tohle může být skvělý trénink tvých pozorovacích schopností.“

„A jaký další můj trénink máš v plánu, smím-li se zeptat?“

„Jak jsem tě pozorovala, tvůj limit v Chidory jsou dva pokusy a to je... jak bych to řekla? Oh ano, to je málo. Ty máš chakry mnohem víc, jen ji nedokážeš správně usměrnit. Na tom a na dalších desítkách, ne-li stovkách věcí, musíš zapracovat,“ tomu jeho namyšlenému výrazu nemohla odolat a opět se jí na ústech vyrýsoval úsměšek.

„Tys mě pozorovala?“ utkvělo Sasukemu v mysli a své nedostatky, které mu vyjmenovala zazdil.

„Ach jo,“ povzdechla si, „ty jsi vážně sebestředný, namyšlený, sobecký spratek. Právě jsem ti zde předala cenné informace, pokud ti to nevadí. Jestli byli všichni Uchihové takoví, Itachi se měl zmínit a tenkrát bych mu s radostí pomohla.“

To už ale Sasuke svůj kunai vrazil do jejího hrdla. „Puf,“ zmizela v obláčku kouře.

„Kage Bunshin (Stínový klon)?“ zíral do prázdnoty a na krku pocítil ostří katany.

„A taky se nedokážeš poučit z chyb, které jsi udělal. Už včera jsem ti říkala, že se dáš snadno vytočit, na to by sis měl dát taky pozor,“ řekla otráveně a zasunula katanu do pochvy. „Kdyby po tobě Orochimaru-sama tak neprahl, tak by bylo snazší tě zabít a ne se tady s tebou zbytečně trápit.“

„Makino-kun, Orochimaru-sama tě volá,“ ozval se od vchodu do skrýše Kabuto a popošoupl si brýle na nose.

„A tomuhle bych taky nejraději zakroutila krkem,“ prohodila jakoby mimochodem a vrátila se do skrýše.

„Přál jste si, Orochimaru-sama?“

„Jsem rád, že jsi se vrátila.“

„Omlouvám se. Jen jsem si potřebovala pročistit hlavu. Neměla jsem v úmyslu ho zabít. Vím, jak je pro Vás důležitý, ale včera jsem to vážně přehnala,“ hluboce se uklonila. „Mrzí mě to. Odpusťte mi, prosím.“

„Ale, Makino-kun,“ pokynul ji, aby se narovnala. „Na tebe se přeci nemůžu dlouho zlobit.“

„Děkuji Vám, Orochimaru-sama. Vždycky jste ke mně byl velkorysý.“

„To ale není vše, co jsem ti chtěl.“

„Poslouchám.“

„Mám pro tebe misi. Potřebuji, aby si se setkala s jedním člověkem, který ti předá jisté informace.“

„Ten člověk je on?“

Přikývl.

„Takže na obvyklém místě?“

„Přesně tak.“

„Rozumím,“ ještě se uklonila a zamířila ke dveřím, když v tom se zastavila uprostřed pohybu. „Mohu si s sebou vzít Sasukeho?“

„Proč?“

„Chci toho smrada... ehm, Uchihu nechat trochu vycukat. Vy teď s ním stejně ještě nemůžete moc trénovat,“ sledovala Orochimarův výraz.

„Zahráváš si, víš to?“

„Vy víte, jak moc ráda si zahrávám a slibuji, že ho budu střežit, jakoby to bylo mé vlastní tělo.“

„Dobrá, ale varuji tě...“

„Rozumím, mistře,“ a vyšla ze dveří. „Zase špehuješ?“ křikla směrem ke Kabutovi schovaným za sloupem.

„Pěkně jsi podlejzala. Jen co je pravda,“ ušklíbl se.

„Chceš říct, že i v tomhle jsem lepší než ty? Tak to je paráda,“ strčila do něj, aby ji uhnul z cesty. Kabuto za ni vrhal jen nenávistné pohledy a ona se začala nahlas smát.

Když vyšla před skrýš, Sasuke poctivě trénoval a bušil přitom do jednoho stromu hlava nehlava. „Představuješ si, že to jsem já?“

„Jak jsi to uhodla?“ Sasuke se ani neotočil a naopak zvýšil intenzitu svých úderů.

„Tak to jsem ráda, že si tak rozumíme, protože máme společnou misi. Tak si sbal nějaké jídlo a vyrážíme.“