Jutsu probuzené láskou 5.díl

„ Už nemůžu,“ padla jsem vysíleně na zem.
„No tak, ještě 500 kliků a budeš je mít hotový. Pak ti dám přestávku.“ povzbuzoval mě táta.
„To mě nezajímá, já chci míň dřít!“
„Měla jsi svůj doping, tak se nevzpírej a vzpírej se dál!“ rozkázal mi. Mám to ale chytrýho tátu. Nevzpírej, ale vzpírej. Co to je?
„Málo! Jenom deset! Víš co to je? Takhle mě vyhodit z mého ramenového režimu. Ráno dvanáct odpoledne čtrnáct a večer čtyři. Celkem třicet! Takovou dávku potřebuju alespoň jeden den v týdnu!“
„Závisláku! Nemel a makej! Ještě 400.“
„Ty to počítáš? Takže jsi mě neposlouchal?“
„Poslouchal ale i počítal.“
„To je pro chlapa nemožný. To dokážou jenom ženy.“
„Neodmlouvej.“
„Mám za sebou 30 000 sklapovaček a 19 700 kliků! Budu odmlouvat.“
„Ty to taky počítáš a mluvíš se mnou!“
„Ale já jsem žena!“
„Tak to bych se hádal.“
„Zabít! Zabít! “
„Koho? Už jenom dvě stě.“
„Tebe!“
„Proč?“
„Mrtvola… já si povídám s mrtvolou.“
„Ne, ty se s ní hádáš.“
„Jo! Už jenom sto!“
„Zrychluješ. Co tě žene vpřed?“
„Smrt.“
„Koho?“
„Budoucí mrtvoly.“
„Jsem ta mrtvola já?“
„Jo!“
„Nezapomeň, že jsem tvůj táta.“
„Pozdě, zapomenuto!“ zvedla jsem se, napřáhla ruce ke škrcení a začala svého tátu honit po našem pozemku.
Po čtvrt hodině na stejném místě
„No vidíš, jak ti to jde! Už jenom 199 koleček. Budu tak hodnej, že poběžím celou tu dobu před tebou,“ usmál se na mě a tím jsem se ještě víc rozzlobila a zrychlila.
O několik hodin později
„Už jenom 100 koleček!“ volal na mě táta o několik metrů přede mnou. Zloba ze mě už odpadla a já se starala jenom o to, abych neodpadla.
„Jak to děláš, že pořád běžíš!“ křičela jsem z posledních sil na tátu. Ten se na chvíli zastavil, abych ho dohnala a začal: „U mě se Ogyugan probudil, takže uvnitř mě pořád sokoli jsou. A každý z nich má vlastní chakru. Protože jsme propojení, můžu jsi ji půjčovat, ale jen nějaké množství. Všichni ale máme chakry stejně, takže když si půjčím od každého maximum, což jsou tři čtvrtiny chakry jednoho, budu skoro pětkrát silnější. Chápeš?“
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Protože ty jsi si ani nevšimla, že v tobě už nejsou. Šli si taky zatrénovat. Jakmile se do tebe vrátí, jakoby slabší se přizpůsobí silnějšímu a síly se vyrovnají.“
„Tak proč trénuju?“
„Abys nezlenivěla, a taky mezi vámi nesmí být moc velké rozdíly.“
„Co se stane, když budou?“
„Jedna tvoje osobnost převýší druhou. Můžeš se zbláznit.“
„Aha,“ nasucho jsem polkla.
„Ale to se stane jenom, když budou silnější tygři. Když ty budeš silnější, nic se nestane a vyrovná se to.“
„Takže zase budu muset dřít jenom já.“
„Jo, ale já si to taky absorboval, neboj.“
„Nemůžeme si dát pauzu?“
„Nemůžeme.“
„Kushino! Tsuchiki! Oběd!“ ozvalo se od domu.
„Jupí!“ nadskočila jsem radostí a upalovala jsem domů.
„Najednou. Asi jí před nos dám ramen, ať si za ním poběží. To jí to najednou pojede,“ kroutil hlavou Tsuchiki a šel za Kushinou, která už netrpělivě seděla u stolu.
„Jak jde trénink?“ zeptala se Matsuki.
„Zvýšil mi to 10x! Já už to nevydržím!“ začala jsem žalovat na tátu.
„Je to pro tvoje dobro,“ vložil se do toho Tsuchiki.
„To určitě. Jde ti jen o to, zničit mě a peskovat,“ brblala jsem si pod vousama.
„Jsme tu všichni?“ potřebovala se ujistit Matsuki.
„Ne, ještě Obito,“ povzdechla si Rin.
„Já už jsem tady!“ přiřítil se z haly a urychleně se posadil.
„Už jsme tu všichni,“ potvrdil Minato a Matsuki šla pro jídlo do kuchyně. Za chvíli se vrátila s rybami na tácu a položila je doprostřed stolu.
„Zase ryba,“ zasněžovala jsem si.
„Nic jiného tu není.“
„Hlavně, že se tu něco pálí,“ urazila jsem se.
„Nic se tu nepálí.“
„Pálí…ale nejde to z kuchyně!“ zděsil se táta, vyskočil ze židle a běžel se podívat co se děje. Za chvíli byl tu, ale vyděšený.
„Hoří celá západní část sídla. Ostatní ji hasí a navíc sem vnikli nepřátelé. Musíš zmizet, Kushino! Víš kde nás najít. Minato! Odveďte ji do Konohy, jasné?“
„Ano, pane!“
„Ahoj, tati a mami,“ rozloučila jsem se na rychlo a rozběhla se spolu s Minatovým týmem směrem ke Konoze.
„Čekal jsem nějaký odpor,“ přiznal už v bezpečí Minato.
„Mám zodpovědnost vůči klanu. Nesmím zemřít. Navíc z našeho sídla vede tajný tunel dlouhý 100 km. Vede do lesa, ve kterém se vyzná jenom Uzumaki. Někde tam je náhradní tajné sídlo v případě nouze.“
„100 km? Není to moc pro normální lidi?“
„Je, a taky proto všichni povinně umí soustředit chakru do nohou.“
„Aha, měli bychom se utábořit.“
„Sensei, tamhle je malá mýtinka!“ upozornil Obito.
„Jdeme tam!“ zavelel. Za chvíli už byly postaveny tři stany a rozděleny hlídky. Jako první ji měl Minato a já jako na potvoru nemůžu usnout. Vyšla jsem ze stanu a sedla si naproti ohni.
„Co tu děláš? Málem jsem tě zabil,“ zaznělo mi u ucha a já vykřikla, načeš mi rychle zacpal pusu, abych nikoho nevzbudila.
„Ne! Tobě se to už povedlo!“ potichu jsem na něj vyjela, „Nemůžu usnout a od teď už neusnu nikdy. Víš, jak jsem se lekla? Mohl bys přemýšlet o kariéře slizkýho padoucha. Šlo by ti to.“
„Fakt? Tak já začnu s tou kariérou už teď a ty budeš moje první oběť. Muhahahahaa!“ ďábelsky se zasmál a s hraným psychopatickým výrazem a nataženýma rukama ke škrcení se ke mně přibližoval. Těsně přede mnou jeho ruce poklesly do výše břicha a začal mě lochtat, až jsem padla v křečích od smíchu na zem, ale on stále nepřestával.
„Já-já se p-počůrám, jestli toho ne-nenecháš!“ upozornila jsem ho a raději mě už nechal.
„Ty jsi fakt ďábelskej slizák. Takhle zaútočit.“
„To slizáci dělají.“
„Jo, to dělaj. Pověz mi něco o tvém klanu.“
„Hm…jsme z Písečný a jenom já bydlim v Konoze. Jsem vlastně takovej vyvrženec kvůli vlasům. Všichni je mají rovný, jenom mě trčí do všech stran. A je jedna legenda říká, že právě můj syn zanese do světa ninjů mír, i před tu obrovskou zlobu, co má hluboko uvnitř zapečetěnou. Proto mě poslali do Konohy. Následníku klanu Uzumaki, následník klanu Namikaze,“ podal mi ruku a já taky.
„Těší mě,“ zasmála jsem se.
„Neměla bys jít spát?“
„Ještě nejsem unavená,“ řekla jsem a hned na to jsem hluboce zívla.
„To vidím. Jdi už radši spát.“
„Nepudu.“
„Tak po zlým,“ vstal a vzal mě do náruče. Držel mě tak pevně, že moje kopání bylo prd platný. Donesl mě do stanu a položil na mé místo. Zachumlala jsem se do spacáku a hned usla.