Království barev 2

Možná to i znáte. Takový ten pocit, kdy si uvědomíte, kolik času ve skutečnosti uběhlo. Chvíli přemítáte, co se změnilo. Pak to jednoduše hodíte za hlavu. Není to důležité. Na přemýšlení mám času dost, na tomhle místě se vlastně moc věcí dělat nedá. Po dvou letech jsem přemítala nad tím, jak se změnila Ukiyo od první návštěvy tohoto místa. Nikdy jsem si neuvědomila, že z malého písklete, které utíkalo do svých růžových představ pokaždé, když se něco nepovedlo, vyrostla vcelku pěkná žena.
Přestože měla pár nápadníků, žádný ji nezaujal, a tak každý skončil s odmítnutím. Vlastně mi to svým způsobem lichotilo. Nikdy na mně nezanevřela. Vracela se sem denně. Za mnou. Za někým, kdo ji poslouchal. Nepřerušoval, ale ani neutěšoval. Věděla jsem, že se vrací jen na toto místo. To nevadilo.

V tuto dobu se připravovala na Jounninské zkoušky. Co jsem věděla, tak jí to sensei povolil. Trénovala ještě víc než kdy jindy. Všichni se chtějí stát silnější … Na co jim to vlastně je? Na naparování, kdo má více chakry? Nebo na to, kdo zabije víc civilistů? Vsadila bych se, že to možná i počítaj, aby se mohli předhánět, kdo usmrtí víc lidí. Nenávidím shinobi, protože jsou všichni stejní. Nejhorší jsou však ti z Konohagakure no Sato. Prý ukrytí v listech. Žádný strom by jim ten úkryt neposkytl! A ještě si klidně tvrdí, že se snaží, aby co nejvíc lidí přežilo … To sotva. Momentální kage se totiž rozhodně moc nesnaží. Co třeba zastavit boje trvající přes dva roky?! Ne. To je na něj moc. Moc těžké.

Abych se však ještě dnes dostala k tomu, o čem jsem tu původně chtěla vyprávět. První budu mluvit o noci před tím. Kdy se ona dívka – teda už žena nevrátila domů. Když se tady objevila, tak všechno najednou bylo jiné. Bezpečí a krása tohoto místa jakoby vyprchaly, nebyly tím, co ji zajímalo. Přiběhla, celá udýchaná. Nerozhlížela se. Ani na chvíli se nevěnovala ničemu kolem sebe. Strachovala jsem se. Ne o ni. Ale o to, zda za ní nejde ještě někdo další. Zda někdo nechce zničit mé království. Netrvalo to moc dlouho, krátce po tom, co sjela do trávy usnula. Tohle má být kandidát na Jounnina? Nevydrží ani chvíli strachu, běhání - … Ne, tohle nebylo to nad čím jsem skutečně přemýšlela. Vypadala tak nevinně a dětinsky, že mi to zabránilo uvažovat logicky. Obdivovala jsem ty zrzavé vlasy, které ji sklouzávaly do tváře.

V tu chvíli jsem ji chtěla jenom pozorovat. Dávat jí pocit bezpečí. Něco takového je však pro mě nemožné. Nedlouho po půlnoci se něco stalo. Něco zvláštního. Vážně. Teď určitě očekáváte, že sem vpadne ninja. Zabije ji, nejspíš i mě a zdrhne. Zazvonil zvonec, pohádky konec. Že? Ne. Tentokrát nemáte pravdu. Nic takového se naštěstí nestalo. Písně jednoho jediného ptáčka se opět rozezněly. V noci. Zarazilo mě to. Který pták k čertu zpívá takhle pozdě? Doufala jsem jen, že to neprobudí tu maličkou. Přesto jsem to přisuzovala ke kouzlu svázaného k téhle mýtince. Nevzbudila se … Teda vzbudila se, ale až ráno.

Chvíli jenom seděla, zkoumala své okolí. Snad se snažila pochopit okolnosti. Něco strávit. To, kde je nyní rozhodně nepřipomínalo její měkkou postel u rodičů. Co tu dělá bylo i mně záhadou. Jedna by to však měla vědět. A když ne ona, tak aspoň já! Okamžitě se vyhoupla na nohy. Mezi prsty svírala několik shurikenů. Poplašeně se rozhlédla. Co to dělala? Pokoušela se snad - … Měla nějaké problémy? Nechápala jsem nic z toho, co se dělo. Věděla jsem však, že v mém království by Ukiyo mohla být v bezpečí. Mohla by najít nový domov. Věřila jsem tomu. Chtěla jsem jen, aby se nebála. Chtěla jsem, aby ji někdo utěšil, když už jsem to nemohla udělat já.

Sama jsem na to čekala. Až se něco stane. Až někdo přijde. Až se někdo pokusí zničit můj mír. Nenáviděla jsem tento pocit. Nemohla jsem se plně věnovat tomu, že ona byla v bezpečí. Nestačilo to. Pochybnosti se ve mně vířily jako pouhý prach, do něhož někdo naschvál foukl. Za tohle mohli jenom ninjové. Ale proč někdo nepřijde z její vesnice, aby ji odvedl, nebo třeba pomohl? To snad jsou za tímhle oni? Vlastně by to dávalo smysl … Ne. Nedávalo. Za chvíli by byla jounninem, vyšší úroveň pro ně nic neznamená? To snad raději budou trénovat nové skrčky?

Mé obavy se časem staly skutečnosti. Ukiyo se stávala jinou osobou, v jednom kuse sledovala okolí. Ne z důvodu, že by se kochala krásou. Pozorovala, zda se někdo neblíží. Začínala jsem to nenávidět. To jsou všichni tak paranoidní? Kdo by chodil až sem? Projít celý tento les je jednoduchý, nejsou tu žádní medvědi ani neobvyklá zvířata. Možná pár vlků, sem tam liška. Tady ji jednoduše nemohli hledat! Kdo by se schovával tady? Kdyby ji honili, tak se určitě přemisťuje z místa na místo … Teplo mého království začalo vyprchávat. Proklouzávat mezi prsty. Blížila se změna.

Viděla jsem, jak prudce vyskočila na nohy. V křoví se něco pohybovalo. Zašustělo tam. Zvuk se opakoval. Proběhlo to. Tam. Zpátky. Stačila jsem si uvědomit, že tasila zbraně. Ty se v druhé chvíli rozlétly. Proti potencionálnímu nebezpečí. Jen potencionální, víš? To znamená Ano, může to být. a ne Ano, je to tak. Zaútočila. Bez toho, aby věděla na co. Ozvalo se vypísknutí. Bylo to nějaké zvířátko. Nevinný tvor. Svým způsobem civilista. To ji nezajímalo. Nesnažila se zjistit, koho zabila. Jen stála na místě. Zmatenost mých myšlenek mi nedovolovala ničemu porozumět. V tuto chvíli bylo … Asi mé království zničeno. Nebo ještě ne?

Dříve než jsem si dostatečně uvědomila děj okolí, tak vzduchem prosvištěly jiné zbraně. Ty skončily zabodnuté v kůře stromu. Byl to tak dlouho očekávaný útok? Nejspíše ano. Proč bojují zrovna tady? Ať přestanou! Ať mi neničí dokonalost tohoto místa. Ať vypadnou! Všichni tihle rádoby ochránci spravedlnosti a míru. Nikoho nevyjímaje … Ani ji. Vždyť i ona je kunoichi, jenom jakýsi ninja. Ninja, který ničí bez výběru. Tohle je můj kousek země. Jenom můj. Výsledek boje těch dvou se stal už předem jasným. Na život. Na smrt. Vyberte si jedno a jděte. Zabte se navzájem, pokud to bude nutný, ale ne tady … Poskvrní to … Nesledovala jsem střetnutí. Cinkot kunaiů, útoky skrz živly i jejich výkřiky mluvily za vše. Shinobi jsou vážně hrozní …

Rudé vlasy náhle prolétly vzduchem jako obyčejné klubko provázků následující padající panenku z látky. Kdo vyhrál bylo najednou jasné. Ukiyo to nebyla. Hruď se mi sevřela nervozitou. Nejen jí, ale i strachem. Zemře tady snad? Ne. To není možné. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, ale dříve než jsem se vzpamatovala, neznámý byl u ní. Vypadal stejně jako všichni ostatní ninjové. Na jeho ochranné čelence dominoval znak Konohagakure no Sato. Promluvil k ní. Jeho slova svou tichostí zmizela mezi těma dvěma, nerozuměla jsem tomu. Ona se v tu chvíli usmála. I přes bolest, kterou musela cítit … Se jednoduše usmála? Její poslední úsměv … Úsměv věnovaný vlastnímu vrahu. Opravdový? Nevěděla jsem. Co jsem si měla myslet? Krev zabarvila vše okolo ní. Vypadalo to jako by červená pohltila všechny barvy. Jako by vyhrála jakousi dlouhou bitvu. Kdybych si tak tu chvíli mohla přehrávat stále dokola … Snad bych si uvědomila, že krásná skutečně nebyla. Listy změnily svou barvu. Nastal podzim.