Království barev 1

Život jako takový je nejspíše stále o tom samém. Pochopili byste, proč to říkám, kdybyste mně znali. Což neznáte, tím pádem je to jedno, ne? Existuje jen málo věcí, které nás zvládnou překvapit. Ve všech těch odlišných světech je to stejné. I v tom, kde si shinobi skáčou z místa na místo. Křičí, jak ochrání vesnici a nakonec jsou stejnak na dvě věci. Jo, v akademii sice slyší samou teorii, učí se nazpaměť všechny možný situace a až si zapamatují, co maj udělat, tak je pustí. Pustí je do světa, kde vládne stereotyp o nacházení už dávno známých věcí.

Možná patříte mezi ty, kteří jako malý často snívali o takovém … Dokonalém místě. O místě, které znáte jenom vy. Takový tajný koutek, kde si můžete dělat, co chcete. Bez dohledu dospělých, nebo třeba nějakých omezení. Časem si však uvědomíte, jak naivní to byla představa. Pokud však nějaký takový soukromý ráj máte, povězte mi o něm. Možná se tam vypravím a posoudím, zda-li je dokonalejší než místo na kterém jsem zemřela.
… teď si uvědomuji, jak zvláštně to musí znít. Když jsem zemřela, tak jsem asi mrtvá. To dává smysl, správně? Ale tohle se o zbytku říct nedá … Vězte, že nejsem duch. Nebo něco takového nadpřirozeného. Jsem něco docela jiného, na tuhle otázku vám však dám odpověď později. Teda, pokud vůbec někdy.

Jestli však vaše dotazy směřují k něčemu jinému. Třeba právě k místu o kterém jsem se tu letmo zmínila. Tak o něm, vám vcelku ráda povyprávím. Řeknu vám vzpomínku na místo, kde jsem byla úplně první. Ale zároveň už ho neopustím. Popisovat dokonalé je nevděčná práce, jednoduše jděte skrz les táhnoucí se až k hranicím ohnivé země s tou větrnou. A … Když budete mít štěstí, pak vyjdete na mýtinku, jež skrz temné větve osvětlují jemné sluneční paprsky. Úplně uprostřed stojí majestátný strom … Snad dub, nebo něco mu podobného. Vysoká zelenkavá tráva se uklání větru a vítr si hraje na nezkrotného vůdce. Vlastně je takové místo, které je k spatření v každé pohádce, kde je nějaká louka.

Trávila jsem tam většinu svého času posloucháním zpěvu ptáčků o míru, taky občas přišel na návštěvu nějaký ten jelen, který přijal pohoštění chutné travičky. To, co zuřilo mimo bylo nepodstatné. Nějaká válka mezi vesnicemi. Koho by to zajímalo?! Jen se vyvražděte, jako by krev byla akorát barva na umělecký plátno. Nebudete spokojeni, dokud jedna strana nepadne. Pošetilí ninjové. Prý bojující za mír. Tohle je ta ironie, bojovat a za mír. Jako by to šlo. Přemýšlet o tom, co by teoreticky mohlo být je taky příjemná činnost. Nemusíte vnímat, co se děje právě teď. Místo toho zpytujete svědomí, jak jen můžete. Jednoduše řečeno, všechno za hranicemi tohoto ráje je jeden velký nesmysl.

Jednou za mnou však přišla slečna. Před pár dny oslavila šestnácté narozeniny. Taky se stala chuuninem. A víte proč? Protože přežila. Neudělala vůbec nic, jen se dívala, jak její senpai umírá. Potom si jen zachránila vlastní kůži. Ze začátku jsem jí nenáviděla, byla stejná jako všichni shinobi z Konohagakure no Sato. Snad před něčím utíkala, před pocitem smutku a méněcennosti v téhle válce. Muselo jí to zasáhnout, však taky koho ne? Jmenovala se celkem trefně. Ukiyo. Někdo by to možná přeložil jako život, dalším významem tohoto jména však byl také „smutný svět“. Kdo ví kvůli čemu jí rodiče chtěli říkat takhle, ale nejspíše neměli všech pět pohromadě. To nemohli vymyslet pro své milované dítě něco lepšího? Vždyť je jasné, že z toho nebude nadšené!

Ubíhaly dny po dni, její návštěvy se stávaly pravidelné. A její bytí se snad i stalo přirozenou součástí tohoto drobného světa. Občas jsem měla pocit jako by si uvědomovala funkci tohoto všeho. Malého kousku míru mezi válkou. Nezajímalo mně, proč sem chodí. Ani co dělá ve chvílích, kdy ji nevidím. Myslela jsem, že to jednoduše není moje věc. Samozřejmě, nejspíše jsem někde v hloubi duši asi cítila a věděla, jak se chová mimo mé království. Bylo mi to jedno, ať si vraždí koho chce. Dokud nezničí mé království, tak mně to nezajímá …