Daiya 03

Že by to byl soucit?
Byla hluboká noc a každý zvuk se rozléhal jako by byl zesílen nejmíň dvaceti rezonátory. V malém útulném srubu na vysokém pobřeží s útesy se rozsvítilo mdlé žluté světlo, lehce mihotající se za skleněnými okenicemi. Sasuke uložil nalezeného chlapce jménem Anthony do postele, přikryl ho a položil mu ruku na čelo. Trochu hicoval, ale na závažnou horečku to nevypadalo. Ztlumil plamínek v prastaré petrolejce, kterou zhruba před rokem našel společně se srubem a vším, co v něm bylo, a vyšel si sednout na výběžek jednoho útesu, který vystupoval nad moře. Byl nejmíň dvacet metrů nad bouřícími vlnami a tři metry dlouhý. Posadil se přímo na krajíček, houpal nohama visícíma nad mořem a z kapsy ošoupaných džín vytáhl ještě ošoupanější krabičku cigaret, která vypadala spíš jako placka ze složených starých vybledlých papírů. Pracně z ní vydoloval zelený zapalovač a jednu cigaretu a zapálil si. Musel chránit plamínek, aby mu ho nesfoukl mořský vítr. Trochu přimhouřil oči vstříc větru a potáhl z plných plic. Držel se, aby se nezakuckal a nespadl dolů. Přežil by to, tím si byl jistý a jinou možností se ani netrápil, jen se nechtěl namočit. Nikdy moc neměl rád vodu… spíš z ní měl trochu trauma. Takové to pověstné trauma z dětství…
Ze sentimentálního přemýšlení, nad kterým by každý dokázal uronit nejednu slzičku, ho vytrhl výkřik. Nelekl se ani nezakolísal, jen otráveně pohodil hlavou a naposledy potáhl. Nikotinový kouř mu vstupoval do všech plicních sklípků, až by se někdo mohl bát, že mu krvinky místo kyslíku začnou přenášet dehet, stejně mohutně vydechl a napůl nedokouřenou cigaretu s lítostivým výrazem ve tváři nechal spadnout do moře, kde si s ní poradí noční příliv. Líně vstal a kráčel zpátky ke srubu. Další, slabší výkřik ho donutil, aby zanechal svou image ve křoví a rozběhl se. Vrazil do dveří a najednou uviděl, proč Anthony tolik řval. A málem se neuvěřitelně rozesmál.
„Co to má bejt? Dej ho pryč, dej ho pryč, rychle!“ hlas Anthonymu přeskakoval do takových výšek, jaké dokázali vyzpívat jen operní zpěváci v osmnáctém století, kteří byli pro tento účel kastrováni. Sasuke musel doslova spolknout smích, nechal otevřené dveře, přešel k posteli a vytáhl z pod peřiny pěkně vzteklého mývala. Prskal a snažil se Sasukemu ukousnout ruku. Jenže to už letěl vzduchem přímo ze dveří ven. Když hladce přistál, otočil se, naposledy výhružně zaprskal a naštvaně odběhl do lesa. Sasuke zavřel a opřel se zády o dveře. Neustále přemáhal smích, zatímco Anthony byl bledý hrůzou. Podíval se na Sasukeho a zhluboka dýchal.
„Díky…“ hlas mu znovu poskočil, až se Anthony zakuckal. Sasuke zvážněl, v duchu se ale pořád smál. Měl takový zvláštní a dlouho nepoznaný pocit. Připadal si trochu jako v nějaké sentimentální telenovele, až na to, že místo krásné mladé vnadné a trochu pitomé slečny, která ho měla dovést k takovým emocím jako je radost či snad lítost, tu má blonďatého vyhublého kluka, co se bojí mývalů, schovává se v listí a fetuje brouky. Přinejlepším.
„Co… co to dělalo v mojí posteli?“ hlas se mu už uklidnil a Sasuke trochu zvedl plamínek v lampě. Sedl si na jednoduchou židli naproti Anthonymu.
„Zřejmě to chtělo spát…“ měl chuť provokovat, jenže nechtěl, aby to došlo nějak moc daleko, „a je to moje postel.“
Rozhodně si s tím klukem nehodlal vytvořit jakási pouta, ať už dobrá nebo špatná. Trochu naivně počítal s tím, že mu jen tak propluje životem a on si bude moct jít dál za svým cílem. Jenže už v tu chvíli, kdy mu vytloukl z krku brouka, se v něm něco hnulo. A žaludek to nebyl.
„Jasně, dělej si ze mě srandu…“ prohlásil uraženě a jen tak napůl pusy. Když Sasuke nic neříkal, Anthony zvedl hlavu.
„Proč si mi pomohl? Dneska k večeru… mohl si mě nechat se udusit… nebo tak něco…“ Sasuke se opět jen díval a Anthonyho to dohánělo k tichému šílenství. Nechápal, proč by ho krvelačný Sasuke Uchiha zachraňoval. Že by nějaký momentální popud? Nebo snad letmý záchvěv lítosti? Odpověděl mu jen lehký jemný úsměv na Sasukeho tváři. Poté opět zvážněl.
„Měl by si spát, máš horečku…“ ledabyle se podíval na Anthonyho nohu, „a taky tě možná ten mýval pokousal…“
„Cože?!“ Anthony opět vyjekl a chytnul se za nohu, na kterou chvíli vytřeštěně zíral a skenoval ji rentgenovým pohledem. Když nic nenašel, naštvaně se podíval na Sasukeho a chtěl něco říct, ale Sasuke jen zakroutil hlavou a ukázal na druhou nohu. Byl to jen takový malý škrábanec jedním zubem, ale Anthony tak neuvěřitelně zaječel, že z lesa vyběhla snad všechna vyplašená zvěř z nejbližšího okolí a Sasukemu jen projel tváří nepatrný záchvěv nervů. Z ničeho nic měl Anthony jednu ruku za zády, čelem byl otočený ke stěně a na krk mu pomalu dýchal Sasuke. Křik ustal a Sasuke se znovu usmál.
„Díky… nic s tim nemáš…“ pustil ho a Anthony padl tváří do polštáře. Sasuke zhasl lampu a nekompromisně sebral z postele peřinu.
„Spi…“ a práskl dveřmi. Anthony si pomalu přejel rukou přes krk, kde ho stále mrazil Sasukeho dech. Pak nahmatal škrábanec od mývala, naslinil si prst a přejížděl jím po zranění. Sliny prý pomáhají! Ani nevěděl, jak usnul. A Sasuke už teď naplno litoval, že nenechal toho brouka dokončit svojí práci.
Anthony se brzy ráno probudil a s mohutným hlasitým zívnutím se protáhl. Dokončil to vysokým zajíknutím a otevřením očí. Mžoural do ticha a vycházející slunce pomalu zalévalo omšelou místnost příjemným světlem. Chvíli se rozhlížel, pak se podíval na škrábanec na noze. Zacelil se a byl tam jen malý nepatrný tmavý stroupek. Anthony se trochu zastyděl a přejel si přes nohu dlaní.
Když vstal, obul se a protáhl se ještě jednou. A zakručelo mu v břiše… chvilku chodil po srubu a jen tak bral věci do rukou. Svíčka, tužka, brýle na čtení, polštářek, dlouhý nůž, prázdná kořenka s nápisem „Oregano“, složený látkový kapesník, prázdný papírový balíček od nějakého mastného jídla… otráveně pak vyšel ven a s krásnou šipkou namířenou na holou zem zakopl o proutěný košík, který vypadal jako z pohádky o červené Karkulce. Protřel si rukou bradu, na kterou tak nemilosrdně narazil a přitáhl si košík k sobě. Bylo v něm pár jablek, kuřecí stehno, balíček pečených brambor, nakládané hříbky, pytlíček soli, kousek ovocného koláče a dvě láhve. Jedna s vodou a druhá, po bližším prozkoumání, s bílým vínem. Anthony jen zavýskl radostí a zatáhl košík do srubu. Všechno jídlo rozprostřel na malý stoleček, v jedné skřínce našel i pár talířů, na které mohl servírovat. Zamnul rukama a mlsně se oblízl. Sasuke nebude až tak špatný, že…