manga_preview
Boruto TBV 07

Daiya 04

Čarovné houbičky
Byla hluboká noc, Sasuke pohupoval nohama nad rozbouřenou vodou a uvažoval nad tím, jestli si má zapálit nebo ne. Zbývala mu poslední cigareta, a jak znal Anthonyho, za chvíli mu něco vleze do postele a on ho bude muset jít hrdinně zachránit. Opět. Zvláštní bylo, že se ani nedivil, proč nechává svého společníka stále naživu. Kdyby se ho na to někdo zeptal, s ledovým klidem by odpověděl, že o tom ještě nepřemýšlel.
Nakonec vytáhl poslední zuboženou cigaretu, zapálil ji a pomuchlanou krabičku hodil do moře. Kdyby s ní nelomcoval vítr, jistě by dolétla daleko. Takhle se honem rychle vrátila zpátky a neslyšně narazila na útes těsně nad vlnami a spadla přímo mezi ně. Sasukeho to nezajímalo, nějaké životní prostředí mu může být ukradené. Za pár dní by mělo být ukradené úplně všem. Trochu jízlivě se pousmál s cigaretou v koutku a dál pohupoval nohama. Voda pod ním ho sice trochu děsila, nechtěl to však dávat najevo. Nikomu jinému a ani sobě.
Ze srubu se za tu dobu, co Sasuke kouřil, nic neozvalo a on za to byl neskutečně vděčný. Potom, co se dneska večer Anthony vrátil úplně zbědovaný, začal tak trochu uvažovat nad tím, jak se k němu uplynulých pár měsíců choval… těch pár měsíců, co trávili spolu. Mlátil ho, nevybíravě po něm házel nože, křičel a nadával mu, posílal ho pořád pro nové a nové věci. To byl vlastně prvotní důvod, proč mohl Anthony se Sasukem zůstat. Když totiž Sasuke zjistil, že Anthony má nutkavou potřebu brát lidem věci a že to dělá s velikým potěšením, začal toho Sasuke neuvěřitelně využívat. Nerad kradl, bylo to pod jeho úroveň, a tak radši člověka zabil a sebral mu vše potřebné, než aby ho jednoduše okradl. Teď jen zjistit, co je lepší. Jenže Anthony byl pravý opak. Nikdy ho nikdo nechytil, nenačapal a ani nezranil. Až dneska. Zajímá mě, co s ním je… vrátil se s krvácející ránou na noze a velkými kruhy pod očima. A taky ho vyrušil v důležitém experimentu…
Tahle celá situace se zraněnou nohou a hlídání Anthonyho mu připomněla to, co se stalo před pěti měsíci, když vlastně Anthonyho poprvé potkal a zachránil mu život. Taky poprvé a rozhodně ne naposledy. Ten večer, co ho našel v lese, měl trochu horečku, pak ho kousnul mýval a Sasuke se na noc radši vydal jinam. Možná i trochu doufal v to, že se ten mýval vrátí a nakazí Anthonyho vzteklinou nebo nějakou jinou chorobou, která neléčením končí smrtí… ale když se pak ráno vrátil s pročištěnou hlavou a novým plánem v ní, našel Anthonyho v dost zvláštním stavu…

Pamatuju si to jasně. Skoro jako by to bylo včera. Vracel jsem ze s nočních toulek po lese, kdy jsem si na jednom paloučku opatrně rozdělal oheň ve vyhloubené díře v zemi obklopené kameny, aby suchá tráva nechytla a nezapálila celý les, a chvíli pozoroval mihotání plamenů. Přemýšlel jsem… o svém takříkajíc poslání, o tom, jak jsem jeho splnění zase o krok blíž, o klukovi, kterého jsem navečer potkal a který hned ráno vypadne někam hodně daleko. Nehodlal jsem u sebe nikoho trpět, potřeboval jsem se soustředit.
Ulovil jsem si dvě veverky, protože zajíci ani nic podobného v tomhle lese snad ani nežilo a hezky jsem si je opekl nad ohněm. Nikdo by neuvěřil, jak taková dobře upečená veverka může báječně chutnat. Usnul jsem schoulený na boku do klubíčka, tváří k plamenům a zády k černočerné temnotě lesa. Nic se mi nezdálo, ostatně stejně jako v uplynulých třech měsících. Žádné sny, žádné vize, žádný pohyb během spánku. Tak, jak večer ulehnu, tak přesně se vzbudím. Učitel mě před tím varoval…
Ráno, už drahnou dobu po svítání, jsem opustil palouček, provizorní ohniště i dvě veverčí kostřičky, a vydal jsem se zpátky ke srubu. Tak trochu jsem doufal, že už tam ten kluk nebude, že ho přemůže strach z mojí pověsti a on co nevidět vezme nohy na ramena. Jenže jsem ho našel ve srubu.
Seděl na posteli úplně přimáčknutý ke stěně, v rukou svíral skleněnou láhev s obsahem, který nejblíže připomínal víno, dýchal rychle jako ratlík v přetopené místnosti, obličej mu zabarvil šílený rudý ruměnec a kluk se nekontrolovatelně třásl. Kdyby toho v té láhvi bylo víc, pocákal by mi celou postel.
Pomalu jsem zavřel dveře a Anthony při zvuku kliky nadskočil. Všiml jsem si, že je celý zpocený. Ještě víc sevřel v rukou láhev, až mu zbělely klouby, které byly, společně s rukama od lokte dolů, celé oteklé. Udělal jsem dva kroky směrem k němu. Přitiskl se ke stěně ještě víc, snad jako by se chtěl vpít do mezer mezi dřevěnými suky.
Na stole ležel proutěný košík s prázdnou skleněnou lahví a jednou zavařovací skleničkou na dně, kolem něj byly rozházené mastné kousky alobalu. Unaveně jsem si protřel kořen nosu a pocítil nutkavé chvění na plicích. Chtěl jsem se neuvěřitelně smát.
„Anthony?“ řekl jsem tiše, kluk však nadskočil, jako bych na něj zaječel. Díval se na mě a oči měl plné nefalšovaného strachu. Červená v obličeji pomalu a plynule přecházela v jemně nazelenalou. Jestli mi to tady ještě pozvrací, tak budu vážně moc šťastnej, fakt. Zkusil jsem to ještě jednou.
„Anthony, co ti je?“ už jsem ho měl skoro na dosah ruky, jenže on se vážně skoro vtěsnával do škvír mezi dřevem.
„Jdi-di-di pryč!“ řekl to tak rychle, že mě poprskal. Ledabyle jsem to přešel a položil mu ruku na rameno. Celý se úplně otřásl a jeho rameno pode mnou klesalo stále níž, dokud mu nezbývalo žádné místo, kam by mohl utéct. Celý hicoval. Byl jsem rád, že si ode mě aspoň nechal zkontrolovat puls, který byl neuvěřitelně rychlý. Položil jsem mu ruku ještě na čelo, to už však celý ležel na posteli, v náručí tiskl láhev a polštář a kňučel. Bál se mě a mně začínalo být konečně jasné proč. Protože v té láhvi bylo skutečně víno.
Chvíli jsem ho uklidňoval a nakonec se mi to i podařilo. Dostal jsem do něj pár doušků čerstvé vody.
„Bolí mě hlava…“ řekl unaveně, hlas se mu pořád třásl. Pozorně jsem se na něj díval a nutkání ke smíchu mě pořád neopouštělo. Naneštěstí…
„Lehni si,“ řekl jsem mu a jemně jsem mu sebral láhev s vínem. Přičichl jsem si k němu, nebylo zkažené, bylo to obyčejné saké. Takové se dá koupit za pár šupů hned vedle ve městečku. Problém byl někde jinde a já tušil kde. Anthony si poslušně lehnul, já ho přikryl a otevřel jsem nad ním okno. Potřeboval čerstvý vzduch. Ještě než usnul, zeptal se: „Co se mi to stalo?“ vypadal jako poraněné zvíře, které se němýma očima ptá, proč ho někdo střelil. Vždyť si to nezasloužilo…
„Někdo se tě pokusil otrávit… houbama. A teď spi, musíš být v klidu.“ pohladil jsem ho po oroseném čele, naházel jsem všechny kousky alobalu do proutěného košíku, odnesl ho ven a potichu zavřel dveře…

Jako by to bylo včera… Sasuke se zezadu zapřel rukama, zaklonil hlavu a se zavřenýma očima se zhluboka nadechl. Po tolika měsících strávených u oceánu už byl na mořský vzduch zvyklý, jenže při tak hlubokém nádechu ho sůl zaštípala až hluboko v krku. Nevadilo mu to… při výdechu si opět normálně sedl a chvíli se poeticky díval na rozbouřenou vodní hladinu. Tady to pořád vypadalo na to, že za chvíli začne přinejmenším bouře století, podle těch vln. Jenže Sasuke tu zažil bouřku jen jednou.
Stoupnul si a vrátil se do srubu. Ani nepotřeboval rozsvěcet, ještě by vzbudil Anthonyho. Lehl si na postel, kterou Anthony nějakým zázračným způsobem získal hned poté, co se pořádně dostal z té otravy. Jednou Sasuke jen tak nadhodil, že by se hodila druhá postel, protože nehodlá spát na zemi a stejně, až se Anthony uzdraví, tak vyhodí na zem spát jeho, a on se na druhý den objevil s novou postelí přede dveřmi.
Sasuke usnul, jako když ho do vody hodí… neměl žádné sny a ve spánku se ani jednou nepohnul.

Poznámky: 

Sice už to asi nikdo nečte, ale tím se nebudu kazit radost Laughing out loud Konečně se v ději dostáváme trochu dál... houbičky umí spoustu kouzelných věcí Laughing out loud

5
Průměr: 5 (9 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Ayashiki
Vložil Ayashiki, Čt, 2010-08-05 10:33 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 485 | Autor je: Prostý občan

Aj ja dávam na známosť že čítam a s čoraz väčšou chuťou (a nie kvôli shonen-ai!!! Kvôli Sasukemu, ktorý sa mi ako postava v tejto poviedke strašne moc páči! Laughing out loud), ale dávam na známosť, že komentovať odteraz nebudem (hviezdičkovať hej xD) a nechám si to všetko pekne na koniec... Smiling

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Po, 2010-08-02 18:04 | Ninja už: 5876 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

To jistě Laughing out loud
A čte, čte, a baví je to. Jen tak nějak nestíhají komentovat a potom dohání a dohání... -_-"