Daiya 02

Světlušky a jiní brouci
Byl suchý podzimní podvečer, babí léto, které vůbec nikomu nepřipomínalo to, že by tu za měsíc měla být bílá a studená zima. Ze stromů už sice spadala k zemi většina listí, jehož barevné nánosy se kupily podél cest, ale slunce se neustále snažilo tvářit, že je horké léto a vytrvale vyhřívalo už tak dost suchou a popraskanou půdu. Dobrých pět měsíců pořádně nepršelo, a s každým dalším parným dnem se všichni obávali stále horší a horší bouřky, která by mohla napáchat neskutečné škody.

Jenže několika lidem byla nevyhnutelná bouřka, sucho a vedro naprosto lhostejná. Jedním z nich byl i mladý pohledný blonďák, který spal ve vyhřátém šustícím listí, ruce měl za hlavou a přes obličej mu ležel slaměný klobouk. Jeho zajímalo jen to, kde se dnes nají a jestli bude muset i na noc složit hlavu v téhle kupce, kterou považoval za ‚svou‘, neboť v ní lehával už dobrý měsíc a půl. Obden odhrabal staré tlející listí a nahradil ho novým, suchým a příjemně teplým. Byla to noclehárna a úkryt na velice výhodném místě. Z cesty, která se táhla pod kopečkem, na kterém se kupka nahromadila, nebylo jejího obyvatele vidět, naopak on na cestu a občasné cestovatele viděl nádherně. Navíc tu necelý kilometr odtud tekl tenký potok, ale soudě podle širokého vymletého koryta to za deštivých dnů bývá pořádně rozbouřená řeka.
I přes neustálé řvaní lesních ptáků, kteří se zřejmě neuráčili odletět do teplých krajin, zaslechl chlapcův bystrý sluch pomalý a pravidelný pohyb na cestě. Líně se protáhl, zívnul a posunul si klobouk do týla. Posadil se a ospale mžoural do nastávajícího večera. Nikdy tak úplně nespal, aby kdykoliv zaslechl vzácného návštěvníka. Jako právě teď. Pomalu se překulil na kraj kupky a velice rychle se do ní zahrabal. Před obličejem si vyhrabal malý tunýlek, aby viděl ven, přímo na cestu. Chvíli jen tak vyčkával, nikoho neviděl. Stále však slyšel pomalé a rozvážné kroky. Slyšel jen jedny, to znamená, že nemá koně, nemá žádný dopravní prostředek, žádné zvíře nebo dokonce doprovod. Byl sám a byl dokonalá kořist. Ze zatáčky se mezi stromy vynořil muž. Černé vlasy, černé oči, zádumčivý pohled a na zádech pověšený meč. Chlapci schovanému v listí se málem zastavil dech. Jak se snažil rychle a zhluboka dýchat, vdechnul nějakého brouka pokojně si lezoucího mezi listím. Chlapec se hlasitě zajíkl, vyskočil z kupky a teatrálně rozhodil rukama. Muž na cestě se zastavil a zaraženě sledoval představení. Chlapec vyběhl na cestu a pokoušel se mlátit rukama do zad, odevšad mu při tom trčely barevné listy. Přiběhl k muži, kterého se předtím tak neuvěřitelně lekl a zmatenými posunky, ve tváři celý rudý s pusou dokořán mu cosi naznačoval. Muž se na něj chvíli jen díval a chlapci se začínalo zatmívat před očima. Najednou ho muž chytnul za ruku, otočil k sobě zády a pěstí ho velkou silou praštil mezi lopatky. Malý brouček vyletěl ven a chvíli si jen tak plachtil, nechápajíc, co se to s ním děje. Dopadl do nánosu listí a rychle odběhl pryč. Chlapec by letěl za ním, kdyby ho muž nedržel za ruku. Málem mu jí vykloubil.
„Seš… v pohodě?“ zeptal se muž po chvíli nečekaně ostýchavě. Chlapec se mezitím posadil na zem, z očí mu chvilku tekly slzy a zhluboka pomalu dýchal. Otočil na muže hlavu a zadýchaně se nahlas pousmál.
„Ty seš Uchiha Sasuke,“ řekl a znovu se zasmál. Přišlo mu to naprosto šílené.
„Já vim… ale nevim, kdo si ty?“ založil si ruce přes prsa a skepticky se na něj díval.
„Anthony… a právě si mi zachránil život… Ty! Chmp… to je neuvěřitelný,“ nemohl té ironii uvěřit. Sasuke nic neříkal, jen tam stál a díval se na zbědovaného Anthonyho, který vypadal, že se za chvíli zhroutí v šílených záchvatech smíchu. Když už se opravdu hroutil k zemi, Sasuke ho zachytil pod rameny a klekl si k němu.
„Kde bydlíš?“ zeptal se ho záměrně otráveným tónem.
„V listí…“ zněl trochu zfetovaně, i když popravdě neměl být z čeho.
„Co bereš, prosimtě?“ ptal se, když si ho přehazoval jako pytel brambor přes rameno. Byl celkem lehký.
„Brouky, jak vidíš…“ uchechtl se a usnul. Sasuke se ještě opatrně sehnul pro slaměný klobouk ležící na svahu u cesty a vydal se dál ve směru svého putování…

Vrátil jsem se až pozdě v noci, s taškou přes rameno nacpanou k prasknutí. Doufal jsem, že aspoň tohle Sasukeho nějak uklidní. Pomalu jsem kulhal po cestičce a přemáhal jsem se, abych při každém kroku neřval bolestí. Když jsem se totiž rozhodl ve městě navštívit prodejnu nožů, uviděl mě starý prodavač a majitel obchůdku s čaji, vyrazil ze svého starého hrdla šílený bojový pokřik a s čajovou konvičkou vytáhl proti mně. Zlomek sekundy jsem přemýšlel, jestli vyrazit proti němu a přerazit mu čelist taškou, která už byla plná „vypůjčeného“ zboží. Nakonec jsem nechal přeci jen vyhrát své svědomí, které by mi nedovolilo nikomu záměrně ublížit, a rychle jsem skočil k obchodu s noži, popadl snad pět balení po třech kusech a jako vyděšený zajíc jsem pelášil směrem k řece. Je tam skrytá lávka, po které se ti staří obchodníci nevydají. Jenže jsem nepočítal s tím, že majitel těch nožů také drží v ruce jeden ze svých výrobků. Kdo by si taky byl potom pomyslel, že je výrobce nožů také vrhačem nožů? Zasáhl mě do lýtka, a kdyby takhle hodil motorovkou, mám po noze. Doteď si myslím, že kdyby byl onen vrhač mladší a měl ostřejší zrak, schytal bych to přímo do podkolenní jamky a měl bych po šlachách. Zařval jsem bolestí, ale moje zlodějská praxe mi nedovolila zastavit. Adrenalin mi navíc přidal ještě trochu víc energie. Zrychlil jsem a zmizel jsem jim všem z dohledu. Zastavil jsem se až na druhé straně řeky, v bezpečí mezi stromy. Sesunul jsem se na zem a chvíli jsem se kochal svým novým válečným zraněním. První, co mě napadlo, když jsem tu ránu viděl, bylo to, že Sasuke bude zuřit. A to pořádně.
Zastavil jsem se několik metrů od srubu a oči zbystřené tmou jen unaveně mžouraly na světélka mžikající skrz okenice. Vypadalo to, jako by v našem příbytku přistálo UFO. Nebo Sasuke zkouší nějakou novou techniku, která mě a všechny v okruhu několika kilometrů v nejlepším případě vyhodí do vzduchu, v tom horším se rozplyneme jako při radioaktivním výbuchu. Ať mimozemšťani nebo jutsu, určitě to pro mě nevypadalo dobře. Nervózně jsem polknul a otřel si studený pot z čela. Potřeboval jsem si lehnout a nějak si ošetřit nohu, jenže když všechno kolem mé postele svítí, bude to potíž. Navíc, jestli je uprostřed toho i Sasuke, možná už nikdy žádné ošetření potřebovat nebudu.
Krok po kroku, tak nějak půvabně kulhavě jsem se pomalu blížil ke světélkujícímu srubu, na tváři bolestivý škleb a v očích jsem jen těžko zadržoval slzy. Přišel jsem až ke dveřím a přitiskl k nim ucho. Znělo to jako syčení, chvílemi hlasitější, chvílemi tišší. Že by si Sasuke zakládal sbírku exotických hadů, želv a leguánů? I mě samotnému to přišlo až tak neuvěřitelně stupidní, že jsem se v křeči usmál a zlehka pootevřel dveře. To, co bylo uvnitř, jsem ještě nikdy v životě neviděl.
Uprostřed místnosti, ke mně zády, seděl v tureckém sedu Sasuke, v ruce držel jakousi rostlinu pochybného vzhledu a druhou rukou ji jemně proklepával. Kolem něj po celém srubu létali malí světélkující broučci. Svítili jemně zeleně a vždycky jen na chvíli. Občas přistáli na rostlině v Sasukeho ruce a rozzářili se na co nejdelší dobu, jemně bzučeli a opravdu to znělo jako tichoučké syčení. Opatrně jsem vstoupil do té zářící a blikající nazelenalé nádhery a zavřel dveře. Světlušky si toho zřejmě ani nevšimli, jen Sasuke ke mně otočil hlavu. Vyděsilo mě, když jsem viděl, jak klidně se tváří. Měl jsem takový dojem, že se dokonce i usmívá, ale později jsem to dával za vinu tomu zvláštnímu osvětlení. Nebo možná tomu, že se tu všechno zdálo být jaksi halucinogenní. Třeba byl Sasuke jen zfetovaný. Chvíli se na mě díval, sjel mne očima od potrhaného slamáku až ke starým dobrým botaskám. Zvláštně (a velice děsivě) se usmál a položil na zem rostlinu. Vypadalo to jako obyčejná bylinka, co roste nedaleko v lese.
„Co se ti stalo?“ řekl naprosto klidným tónem a já si nejdřív říkal, jestli se vážně tvářím tak blbě. Jenže pak jsem si všiml, kam směřuje jeho pohled. Díval se na stále krvácející ránu ledabyle převázanou kouskem látky z košile, kterou jsem si dneska vypůjčil v městečku.
„Jo, tohle… to nic není, nic…“ třásl se mi hlas a zdálo se mi, že za chvíli omdlím. Takovou dávku soucitu a porozumění jsem od Sasukeho dostal jen tehdy, když jsme se potkali a já se málem zadusil tím broukem. Od té doby nemám brouky rád… a tady jich létala nejmíň stovka.
„Snad vidim, že ti z toho teče krev. Lehni si, něco ti na to donesu,“ pronesl opět tím klidným hlasem, který mrazil v zátylku a ještě mnohem níž, a vstal. Tupě jsem na něj zíral a on si jen povzdechl. Sebral ze země rostlinu a světlušky se ihned shlukly kolem ní. Sasuke na kytku ukázal a usmál se: „Tahle jim voní,“ a přešel ke mně. Jednu ruku mi položil kolem ramen a já už viděl, jak mi láme vaz… aspoň to nebude bolet, utěšoval jsem se v duchu a zavřel jsem oči. Umřu jako chlap… druhou rukou mě jemně chytnul pod koleny a vzal mě do náruče. Přenesl mě do postele a poraněnou nohu mi pokrčil, aby rána neležela přímo na peřině. Pod koleno mi vložil polštář a beze slova vyšel ze srubu. A světlušky za ním. Některé ještě líně létaly kolem stěn, ale za chvíli se všechny vytratily do noci a mě tu zbyla jen bolavá noha, tma a hlava plná šílených myšlenek.