Z povinnosti se láska nerodí - 3. kapitola

Tak a je tu další kapitola. Řekla bych, že je trochu delší než předešlé (doufám, že to nevadí). Jinak, díky konci tohoto dílu už nejspíš pomalu pochopíte, o co v této sérii vlastně půjde. Budu ráda, když napíšete nějaký komentář.

Mír?! aneb poslední podmínka

Vesnice Osudu se následujícího dne začala probouzet do pochmurného šedavého rána. Většina obyvatel vstávala zamlkle a se špatnou náladou. Jediný rozruch způsobil pouze mladý shinobi, který vyběhl z blízkého lesa a rychlým tempem zamířil do středu vesnice. Prořítil se hlavní bránou, aniž by pozdravil své dva kamarády stojící na hlídce a za okamžik už stanul před největším a nejhonosnějším domem v okolí. Před sídlem nejsilnějšího člena Hyuuga klanu a zároveň vůdce vesnice. Hnědovlasý mladík rychle proběhl mezi mohutnými sloupy a o chvíli později prudce zabušil na dveře kanceláře.
„Omlouvám se, že ruším, Hiashi-sama,“ vyhrkl a pokleknul před svým nadřízeným. Hiashi mu tiše pokynul a ninja se postavil.
„Naše noční hlídka se k ránu setkala s několika posly z Listové. Nejevili žádné známky násilí a žádají vás o vyslechnutí.“
Přísný výraz černovlasého muže se změnil na překvapený.
„Dobrá, přijmu je. Vyřiď, že se s nimi setkám za dvě hodiny před bránou vesnice.“

Hiashi se na smluvené místo ve správný čas skutečně dostavil. Jeho příchod byl očekáván čtyřmi vysokými osobami. Zkušený shinobi ve dvou poznal ninji, patřící k Hyuuga klanu. Pravděpodobně měli sloužit jako ochranka před možností zrady. Zbývající dvě postavy byly Hiashimu neznámé a poznal je jen díky nezaměnitelným čelenkám se znakem Listové. Jakmile konožští ninjové zaznamenali jeho příchod, pokývli hlavami na znamení pozdravu. Jeden z nich, červenovlasý mladý muž, udělal k Hiashimu několik kroků a následně mu podal malý svitek.
„Přinášíme zprávu z Listové, Hiashi-sama,“ promluvil tiše.
Hiashi svitek opatrně převzal a prozkoumal pečeť, která zprávu zabezpečovala.
„Zdá se pravá,“ zašeptal sám k sobě. Pak se ale otočil k ninjům. „Naše země jsou stále nepřáteli,“ oznámil chladně. „Není proto vhodné, aby se někdo z Konohy potuloval po našem území. Měli byste se vzdálit jak nejrychleji to bude možné. Odpověď odešlu Hokagemu do dvou dnů.“
Muži na znamení pochopená krátce přikývli a za okamžik už po nich nezbyla ani památka.

Mezitím se k vesnici blížilo několik téměř nenápadných skupinek. Jedna z nich se skládala z týmu 7, značně otráveného Kankura a Kakashiho, který měl svou ninja brašnu napěchovanou sérii Icha-Icha Paradisu. Předpokládal totiž, že tato výzvědná mise bude ještě nudnější, než ostatní.
„Nezapomeň, Naruto! Nesmí tě objevit!“ pohlédl už asi po sté na blonďáka. „Pokud tě najdou, za žádnou cenu jim NIC neprozraď!“
Naruto zaskřípal zuby. Za posledních pět hodin už poněkolikáté. „Řekněte mi, Kakashi-sensei, vážně vypadám jako debil?“
Mistr se váhavě podrbal v rozcuchaných vlasech. „Upřímně?“
Blonďatý shinobi si uraženě odfrkl a zvedl hlavu na znamení, že aktuální debata je naprosto mimo jeho úroveň. Tak jejich cesta pokračovala v poněkud zamlklé náladě. Trapné ticho přerušil až dlouhý, vyděšený výkřik. Celá skupinka se zastavila a začala očima pročesávat okolí.
„Už jsme blízko. Klidně to mohlo být z vesnice,“ zašeptal zamračený Kankurou. Kakashi zavrtěl hlavou.
„To není možné. Vesnice je na východě a ten výkřik se ozval ze severu.“
„Není to jedno?“ rozohnil se Naruto, když se výkřik ozval podruhé. „Někdo potřebuje pomoc a my tu stojíme jako solné sloupy.“
„Už několikrát jsem ti řekl, jak moc je utajení této mise důležité. Nesmíš…“
V blonďatém shinobi se začala vařit krev. „Co když je to někdo od nás?“
Nečekal na mistrovu reakci a sám se tryskem rozběhl k místu, odkud se ozvalo další, srdceryvné zaječení. Zbývající členové skupinky se po sobě bezradně podívali.
„Co si ten tupec myslí?“ vykřikl vztekle Kankurou a bouchl pěstí do stromu.
Sasuke se uchechtl. „Jo, to je náš Naruto.“ Pak se ale obrátil na Kakashiho. „Co teď, Kakashi-sensei?“
„Myslím, že se budeme muset za tím idiotem vydat dřív, než se nám ztratí z dohledu,“ povzdechl si mistr.

Hiashi vešel do místnosti, kterou osvětlovala jen řada pochodní a zamířil k čestnému místu dlouhého stolu. Usadil se a když viděl, že křesla po jeho pravé i levé ruce jsou obsazena radními a jinými významnými ninji klanu Hyuuga, začal jednání.
„Dnes ráno,“ ozval se svým hlubokým hlasem a všichni přítomní se ihned utišili.
„Dnes ráno do naší vesnice dorazili poslové z Konohy a přinesli zprávu od samotného Hokage.“
„Co v ní stálo?“ otázala se šedovlasá kunoichi s přísným výrazem.
„Listová žádá o uzavření mírové smlouvy,“ odpověděl Hiashi a sálem se rozšuměly desítky hlasů.
„Nestojím o usmíření s těmi zrádci!“ vykřikl jeden z mužů a tím ostatní pobídl k projevení vlastního názoru.
„Nebrali na nás ohledy, proč bychom měli ustupovat?!“
„Určitě je v tom nějaká zrada!“
„Ztichněte!“ okřikl Hiashi všechny přítomné. „S radou jsme se dohodli, že na tento návrh přistoupíme. Naše vesnice ztratila příliš mnoho životů a nemůžeme si dovolit pokračovat v boji proti takové mocnosti jako je Konoha.“
„Rozhodli jste bez nás!“ promluvil do ticha vztekle starší shinobi. Hiashi přikývnul. „To ano. Jako hlavní rada jsme na to měli právo. Vy rozhodnete o podmínkách, které bude muset Konoha dodržet, abychom přistoupili na jejich žádost o příměří. Máte hodinu na rozmyšlenou. Pak podáte své návrhy a budeme hlasovat.“ Hiashi domluvil a sálem se opět začala rozléhat ozvěna desítek hlasů.

Naruto prudce přeskakoval větve a pařezy stromů, které se mu pletly pod nohy a sám pro sebe tiše klel. Nenáviděl ty řeči kolem toho, že je mnohem důležitější dokončit misi než život jednotlivce. Ačkoliv pro někoho měla tato teorie svou logiku, on ji určitě postrádal. Vždy pro něj byla důležitější bezpečnost přátel a vesničanů než důsledek mise.
Naruto zaslechl hrubé mužské hlasy. Zdálo se, že se přeci jen dostal ke svému cílu. Zpomalil a tiše se vydal za nepříjemným zvukem. Připlížil se až na okraj malého paloučku a spatřil před sebou scénu,nad kterou se mu znovu začala vařit krev. U nedalekého stromu byla přivázána mladá kunoichi. Podle čelenky Naruto poznal, že je ninjou z Vesnice Osudu. Kolem ní stáli tři hromotlukové a smáli se hlubokým nepříjemným smíchem. Jeden z nich se právě napřáhl k ráně, když ho k zemi přišpendlila chakrová koule.
„Rasengan!“ vykřikl Naruto a stejným způsobem zlikvidoval i zbylé dva ubožáky. Jakmile si byl jistý, že se dalších pár hodin ani nepohnou, přiběhl k dívce a přeřízl provaz, který ji poutal ke stromu. Kunoichi se mu zhroutila do náruče. Pravděpodobně je v bezvědomí, pomyslel si Naruto a když viděl krvavou ránu na jejím čele, dal průchod svým pocitům a silně nakopl jednoho z hromotluků. Co teď s ní? zauvažoval. Dívka se za okamžik naštěstí začala probouzet. Otevřela oči a zmateně si sáhla do zakrvených růžových vlasů.
„Au!“ vyhrkla, když se dotkla svého zranění. „Co se stalo?“
„Opatrně!“ varoval ji Naruto a pomohl jí postavit se. „To bych se měl zeptal spíš já tebe, ne? Přiběhl jsem a ti tři už se chystali dělat kdo-ví-co,“ kývnul hlavou směrem ke ležícím postavám.
Zelenooká dívka se zamračila. „Vzpomínám si jen, že jsem se vracela do vesnice a někdo mě zezadu napadl. Několikrát jsem vykřikla a pak už mám černo. Každopádně díky!“ usmála se, ale pak vytřeštila oči. „Ty jsi z Listové!?“
Naruto se podrbal na hlavě. „No…jsem. Doufám, že si neděláš žádné předsudky. Já ty spory mezi našimi vesnicemi neuznávám.“
„Neboj! Úplně bez předsudků!“ ušklíbla se dívka a podala mu ruku.
„Jsem Sakura!“
Blonďák se zazubila a potřásl si s ní. „Já jsem Naruto! Budoucí Hokage Skryté Listové! Ty nejsi Hyuuga, viď?“
„To opravdu ne. Je to tak poznat?“
„Víš, chybí ti ta divná věc. Ten byakugan,“ odpověděl Naruto a nenápadně zhodnotil Sakuřinu postavu. Mimochodem velmi kladně. Jejich rozhovor ale v zápětí přerušilo pět ninjů s téměř bílýma očima, kteří vběhli na palouček.
„Co se tu dělo, Sakuro?“ zvolal jeden z nich a další dva Naruta okamžitě přišpendlili k zemi.
„To je v pořádku!“ vykřikla růžovovlasá kunoichi. „Nic se nestalo. Můžete ho pustit. Raději se postarejte o ty tři na zemi!“
Zbytek ninjů se rozběhl k ležícím hromotlukům.
„V pořádku? Vždyť je to shinobi z listové!“ zamračil vysoký muž, který pevně svíral Naruta.
„No neříkej! Vážně jsem si nevšiml!“ odsekl blonďáček.
„Nevíme, co tu pohledáváš,“ promluvil znovu černovlasý shinobi, stojící vedle Sakury. „Každopádně ale byla chyba sem chodit. Odvedeme tě sebou. Cestou se můžeš modlit, aby měl dnes Hiashi-sama dobrou náladu.

„Hodina je pryč!“ zahřměl Hiashi a sál se postupně uklidnil. „Chci slyšet vaše návrhy.“
První povstala elegantní stará dáma a přejela všechny přísným pohledem. „Navrhuji, aby Konoha opět povolila vstup všech členů Hyuuga klanu na svá území.“
„To se mi zdá jako rozumný nápad,“ přikývl Hiashi. „Kdo souhlasí s Manami-sama, ať nyní pozvedne ruku.“
Všech čtyřicet přítomných osob tak učinilo.
„Návrh byl přijat!“ ozval se jeden z radních a zapsal několik znaků na velký svitek, rozložený na stole. Jako další povstal shinobi s řídnoucími zplihlými vlasy.
„Myslím, že Konoha by měla Vesnici Osudu přislíbit vojenskou pomoc v případě napadení.“
Sálem se rozeznělo nesouhlasné mumlání několika mladých ninjů.
„Členové Hyuuga klanu jsou silní dost!“ vykřikla zrzavá kunoichi a někteří z jejích sousedů souhlasně přikývli. Muž, který návrh podal se neupřímně zasmál.
„Jak by nám pomohlo, že jsme Hyuugové, když by se proti nám spojila Suna s Mlžnou?! Každá vesnice potřebuje spojence. I naše!“
„Kdo je pro schválení?“ otázal se Hiashi a přerušil tak začínající hádku. Do vzduchu se zvedlo třiadvacet rukou a pero jednoho z radních se znovu dalo do pohybu.

Naruto se prudce vzpouzel, ale černovlasí shinobi ho drželi až příliš pevně. Do jakého maléru jsem se to zase dostal? pomyslel si vztekle, když si skopl palec o tlustou větev. Neznámí ninjové táhli blonďáka tmavým lesem už déle než půl hodiny. Za nimi se jako sopel táhli tři svázaní hromotlukové pohánění dalšími shinobi z Vesnice Osudu. Zvláštní průvod uzavírala zoufalá Sakura, která se ze všech sil snažila obhájit Narutovu nevinu. Samozřejmě bezúspěšně.
Blonďák zoufale hledal únikovou cestu. Ruce měl svázané a bez pečetí žádnou techniku provést nemohl. No tak, šrotovalo mu v hlavě. Co by teď asi provedl Shikamaru?
Na to, co by onen znuděný génius v jeho situaci dělal, už ale přijít nedokázal. Neměl dostatek času a musíme si přiznat, že do IQ 200 měl taky docela daleko.
Les kolem skupinky začal pomalu řídnout a brzy už se daly rozeznat obrysy jednotlivých domů. O chvíli později už se Naruto ocitl za bránou Vesnice Osudu,
Většina lidí, které blonďák v ulicích spatřil, na něj a obzvlášť na jeho čelenku vrhali nenávistné pohledy. Ninjové ho táhli jednou z hlavních částí města k přepychovému domu. Ačkoliv Naruto cítil, že je v opravdové šlamastice, nemohl se ubránit obdivu, který v něm vesnice vzbuzovala. Všechno na zdejším místě mu připadalo tak hrdé, majestátné až strašidelné. Oproti Konoze, která byla veselá a barevná, působila Vesnice Osudu tiše a tajemně.
Za okamžik se už chlapec ocitl na nádvoří onoho obrovského nádherného sídla. Černovlasý shinobi se přitočil k malé dívence, která se napůl schovávala za mohutný sloup.
„Smím se zeptat, kde se právě nachází váš otec, Hanabi-sama? Máme pro něj naléhavou zprávu.“
Hanabi se zvědavě podívala na Naruta. „Táta je ve sklepeních. Ráno svolal shromáždění,“ odvětila tiše a odběhla.
Blonďák se ani nenadál a už sestupoval dolů po tmavém úzkém schodišti, osvětleném pouze několika pochodněmi. Schody vedly k mohutným tmavým dveřím, zpoza kterých se ozýval šum spousty hlasů. Jeden z mladých mužů na dveře zabušil a následně je otevřel. Další dva ninjové chlapce surově vtáhli dovnitř. Narutovy oči si pomalu přivykly na šero, které v obrovské místnosti panovalo. Sálu vévodil dlouhý dřevěný stůl s ornamenty a se spoustou vysokých křesel. Ve chvíli, kdy skupinka vešla, se pohledy všech přítomných stočily ke vchodu a debata utichla.
„Kdo si dovolil narušit shromáždění?“ vypískla malá žena v hnědém kimonu. Nikdo ale na její dotaz neodpověděl. Všech pět příchozích ninjů i Sakura poklekli před vysokým shinobim s přísným výrazem. Jeden z mužů srazil k zemi i Naruta a poté promluvil.
„Omlouváme se za vyrušení, Hiashi sama. Přinášíme ovšem velmi podivnou zprávu.“
Hiashi ninjovi pokynul, aby pokračoval a zvědavě se zahleděl na blonďatého chlapce.
„Asi před hodinou jsme běželi vystřídat noční hlídku, když se k nám dostalo několik vyděšených výkřiků. Vydali jsme se tím směrem a narazili na Sakuru, tohoto ninju z Listové a tři omráčené muže, které jsme předali několika jouninům ihned po příchodu do vesnice.“
„Tak ninja z Konohy,“ pronesl Hiashi zamyšleně. „To je velmi podezřelé. Pověz mi, chlapče, co tu děláš?“
Naruto krátce zaváhal. „Plnil jsem misi typu B v deštné vesnici. Cestou zpět jsem ovšem zaslechl stejné zvuky jako tito shinobi. Domníval jsem se, že jsou to výkřiky o pomoc a tak jsem našel Sakuru obklíčenou těmi idioty.“
Blonďatý ninja sedící blízko dveří vztekle vykřikl. „Nelži! Vsadím se oč chcete, že je to špeh z Listové!“
„Uklidni se, Benjiro! Není nutné toho chlapce ihned podezírat z nejhoršího. Co nám k tomu povíš ty, Sakuro?“ obrátil se velitel na zmatenou dívku.
„Mohu jen souhlasit s jeho nevinou,“ odpověděla Sakura. „Netuším, co by se se mnou dělo, kdyby se neobjevil včas.“
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ usmál se krátce. Jeho oči tuto veselost bohužel postrádaly. Pak kývl hlavou směrem k Narutovi. „Rozvažte ho!“ přikázal. „A ty nám pověz své jméno!“
„Uzumaki Naruto!“ pronesl blonďák hrdě. Několik starších ninjů v místnosti vydechlo.
„TEN Uzumaki Naruto? Jediný syn Hokage z Listové?“ vyhrkla šedovlasá kunoichi a její soused přikývl. „Musí to být on! Vypadá navlas stejně jako Žlutý Blesk!“
Naruto se pousmál. „Ano. To budu pravděpodobně já.“
I Hiashi se zdál překvapený. Kdyby nebylo onoho návrhu na mír, nejspíš by si vesnice pochala chlapce jako rukojmí. Ovšem v této situaci…
„Vypadá to, že došlo k nedorozumění, Naruto,“ promluvil mnohem příjemnějším hlasem. „Omlouvám se za špatné zacházení. Moc rád bych tuto nepříjemnost nějak napravil. Myslím si však, že není moudré, aby ses ve vesnici zdržoval déle než je potřeba. Naši lidé o uzavření míru ještě informováni nebyli, a proto se obávám, že by mohlo dojít k dalším nemilým konfliktům. Ještě jednou se hluboce omlouvám a přeji ti příjemnou cestu do Listové.“
Naruto přikývl. „Nic se neděje.“ Pak se s Hiashim krátce rozloučil, usmál se na Sakuru a spěšně vyběhl ze sálu.
„A teď prosím každého, kdo zde nemá co pohledávat, aby opustil tuto místnost!“ zahřměl šedovlasý radní a růžovovlasá dívka i celá hlídka ihned odešli. Hiashi opět promluvil.
„Pokračujeme. Má ještě někdo z vás nějaký nápad?“
Všichni členové shromáždění zůstali sedět.
„Opravdu je to vše co po Listové chcete? Je-li to tak, v tom případě ukonču…“
„Počkejte!“ vykřikl hnědovlasý shinobi a prudce povstal.
„Ano, Goro-sama?“ otázal se jeden z radních. „Povězte nám svou myšlenku!“
Goro se nadechl a s podezřelým úsměvem se obrátil ke všem členům shromáždění.
„Nemůžeme si nic nalhávat. Klan Hyuuga začal v posledních několika letech prudce ztrácet svůj vliv a významnost. Okolní vesnice nás přestávají uznávat a rodí se i mnohem méně dětí, obdařených byakuganem. Velevážení, klan Hyuuga slábne!“ Sálem se opět roznesl šum hlasů.
„Vy jste právě mohli na vlastní oči spatřit potomka nejsilnějšího shinobiho v historii Listové a velmi mocné kunoichi z klanu Uzumaki. Ten chlapec je velmi nadaný. Jako jediný jsem před okamžikem použil byakugan a viděl jsem tak obrovské množství chakry jako u nikoho jiného!
A teď k mému nápadu. Nemýlím-li se, je to také poslední svobodný dědic klanu Namikaze. Je jisté, že pokud by došlo ke spojení našeho a tohoto významného rodu z Listové, klan Hyuuga by okamžitě získal zpět svou ztracenou důstojnost. Opět bychom se stali oficiální součástí Konohy.
Můj návrh tedy zní: Propojme tyto dva důležité klany a Hyuugové získají nejen spoustu silných potomků s novými schopnostmi, ale i nové uznání ve světě. Navrhuji spojit osud Uzumaki Naruta s …“ Všichni přítomní zatajili dech.
„Hinatou-sama!“ dokončil Goro svůj dlouhý projev a usadil se. Hiashi strnul.
„Nevím, zda má dcera nebude proti!“ oznámil chladně, ale jedna ze starých kunoichi jej rázně poklepala po rameni. „Ještě není nic rozhodnuto! Vše záleží na hlasování.“
Šedovlasý radní, který vše zapisoval, povstal.
„Kdo souhlasí s návrhem Gora-sama?“ Do vzduch se postupně zvedlo asi patnáct rukou. Po nich následovalo dalších sedm. Nakonec byl pro téměř celý sál.
Hiashiho obličej pokryla ledová maska. „Musíme mít i její svolení.“
Goro mu vážně pohlédl do tváře. „Jako vaše dcera by tento úkol měla splnit se ctí. Někdy je obětování jedince nutné. Hinata-sama jistě nebude proti, když uslyší, že je to pro dobro celé vesnice. Teď jí musíte tuto zprávu pouze co nejšetrněji oznámit.“