Když pláčeš písek 03 - Závan minulosti

Spěchala potemnělým lesem. Vítr cuchal její vlasy a šlehal jí do očí, ale ona nezpomalila. Dál se řítila vstříc houstnoucí temnotě a nedbala ani toho, že jí její dva společníci nestačí. Vlastně jí to i vyhovovalo. Od samého začátku bratrovi říkala, že žádný doprovod nechce, že se o sebe dokáže postarat sama. Ale on zatvrzele trval na svém, ostatně jako vždycky. Mírně se ušklíbla při vzpomínce na hádku, která se odehrála před pár dny v jeho pracovně. Tak bouřlivě se ještě nikdy nepohádali. Pravda, Gaara odpovídal sporadicky, chladně a s vážnou tváří jako vždy, celý vášnivý výstup měla na svědomí ona. Ale už jen to, že poprvé v životě opravdu křičela na svého nejmladšího bratra ji naplňovalo zvláštním uspokojením. Předtím s ním jednala neustále jako v rukavičkách ať už ze strachu z jeho lability nebo později z touhy ho chránit a ulehčovat mu jeho komplikovaný život. Ano, i jí přišlo častokrát absurdní chtít ochraňovat mocného Kazekageho, muže, který je snad silnější a odolnější než celá vesnice dohromady. Ale pro ni to byl její znovunalezený malý bratříček a ona ho jednoduše milovala.
„Temari-sama, počkejte!“
Kousla se do rtu. Přemýšlela, jestli jí pověsil na krk takové amatéry schválně, aby ji zdržovali a rozčilovali nebo byli všichni schopní shinobi Písečné opravdu na misích, jak tvrdil. Sama se přikláněla k něčemu mezi tím. Nicméně trochu zvolnila a zanedlouho slyšela za sebou těžké oddechování.
„Nemám čas se s vámi zdržovat,“ sykla za sebe, když si byla jistá, že ji její doprovod uslyší, „Když mi nestačíte, tak se vraťte.“
„Kazekage-sama nařídil…“
„Já moc dobře vím, co nařídil,“ odsekla.
„Neměli bychom se utábořit, Temari-sama?“ Ozval se druhý muž.
„Neměli,“ uzemnila ho.
„Ale není bezpečné se takhle…“ Nestihl doříct, protože ho jeho velitelka umlčela výmluvným gestem ruky.
„Dobrá, ale až za chvíli,“ rezignovaně si povzdechla, ale znovu zrychlila.
Chtěla se přece jen alespoň ještě o kousek přiblížit Konoze. Zítra dopoledne už by tam měli být a ona se vysloveně nemohla dočkat. Byla si vědoma toho, že tam nejspíš nebude právě teď nic platná. I když před bratry to nepřiznala a zarytě tvrdila, že právě nyní tam bude nepostradatelná a zároveň velkým přínosem. Tušila, že jí to nevěří, ale přesto jí nakonec nechal Gaara jít. Nemohla si pomoct, potřebovala mít alespoň pocit, že by mohla případně pomoct. Užírala se výčitkami, že předtím tak spěšně odjela jako bláznivá zhrzená ženská. Nedokázala sama sobě ospravedlnit, že uvěřila tomu, že by jí Shikamaru jen tak opustil a zmizel bez jediného vysvětlení. Vždyť to byl právě on, kdo tolik stál o zpečetění jejich vztahu a neustále jí dokazoval, jak moc mu na ní záleží. A ona ho takhle zklamala. Znovu se kousla do rtu a svraštila obočí. Cítila, jak se jí její společníci znovu vzdalují.
„Tak sebou, sakra, hoďte!“ Sykla téměř neslyšně, spíš jakoby sama pro sebe.

Spěchal potemnělou chodbou bez oken, kterou lehce osvětlovala jen jediná poblikávající zářivka. V téhle části budovy už dlouho nebyl, nebylo to potřeba. Zahnul za roh a chodba se zdála ještě temnější, jak se pomalu vzdaloval od jediného zdroje světla. Bylo mu chladno a zatuchlý vzduch mu drásal chřípí i přes jeho masku. Konečně se zastavil a vložil klíč do zámku nenápadných dveří, kterých bylo po stranách chodby hned několik. Nepatrně s ním pootočil a sepjal ruce, aby mohl udělat příslušné pečetě. Bylo jich hned několik, ale po chvíli se opět chopil klíče a dokončil s ním kruh než uslyšel slabé cvaknutí. Poté chytil za kliku a pokusil se dveře otevřít. To, že se lehce a bez protestu rozevřely, bylo jasným znamením, že jeho prolomení pečetě, která dveře jistila zevnitř, bylo úspěšné. Spěšně vklouzl dovnitř a pečlivě za sebou zavřel.
Místnost, v níž se ocitl, byla překvapivě velká. Také zde byla jediná zářivka, kterou rozsvítil, když dovíral dveře. Naštěstí neblikala, tedy zatím. Kolísání světla na chodbě ho lehce rozčilovalo, už tak měl pramalou radost z toho, že sem dolů do sklepení musí zavítat a právě kvůli ní. Přál si, aby odsud mohl, co nejdřív odejít opět na čerstvý vzduch. Rázným krokem procházel hromadami regálů srovnaných do úhledných řad. Zdálo se, jako by byl v bludišti, ale i přesto, že sem zavítal jen minimálně, docela slušně se zde orientoval. Za chvíli stál před regálem, který hledal a rychlým pohybem do něj vložil další klič. Tentokrát už nebylo potřeba nic odpečeťovat a po tichém cvaknutí mohl vysunout jeho obsah ven. Spěšným pohybem prstů přejel přes pár složek až konečně pevně sevřel tu, pro kterou si přišel. Rozevřel ji a při čtení se mu vybavovaly nepříjemné vzpomínky.
Vzpomínal na noc, kdy zemřel jeden z jeho posledních přátel. Všichni si mysleli, že ho nikdy neměl rád, že ho považoval za přítěž. Ale on si Gaie opravdu celkem oblíbil a doufal, že hlavně on to věděl. Vzpomínal i na svého svěřence, který padl, když zachraňoval svou týmovou partnerku. Sai byl zvláštní kluk, ale Kakashi mu svým způsobem rozuměl, oba byli tak trochu jiní. Četl jeden z nejtajnějších spisů a vzpomínal na nejhorší devastaci vesnice od dob, kdy ji položil na lopatky tajemný vůdce Akatsuki. Vzpomínal na noc, kdy čtvrtá válka shinobi dorazila přímo do ulic Konohy.
Obrátil pár stránek až narazil na fotografii ženy, kterou od té noci nespatřil. Vzal si obrázek do ruky a hleděl do jejích magických očí, prohlížel si havranově temné vlasy, které jí spadaly na ramena. Ale především vnímal její obvyklý chladný, ale přesto laskavý výraz. Tu noc však v její tváři četl něco jiného. Zračil se v ní děs, bolest, nenávist a prázdnota. V jejích rudých očích se odrážela touha po pomstě a také touha po smrti. Křečovitě svírala zkrvavené tělo malého chlapečka a po tvářích jí kanuly horké slzy bezmoci. Chtěl se za ní rozběhnout, ale měl právě sám dost práce se svým protivníkem. Stačil jen zpozorovat, jak něžně odložila tělo svého jediného milovaného syna a odhodlaně zmizela ve tmě. Někteří lidé ji poté považovali za mrtvou, byť se její tělo nenašlo. Jiní věřili, že ve strachu zbaběle utekla, aby ji nepotkal stejný osud jako jejího potomka. Kakashi nevěřil ani jedné z těchto domněnek. Doufal, že žije a že se snaží znovu nalézt vnitřní klid. Chtěl tomu věřit. Jisté však bylo, že od té noci ji nikdo nespatřil. Až do zmizení Shikamara, kdy se jako přízrak objevila v Konožských ulicích.
Povzdechl si a vrátil její fotografii zpět. Ještě chvíli pozorně studoval obsah složky, aby si řádně osvěžil všechny podrobnosti oné noci a pak ji opět vrátil na místo.
„Tak co chystáš, Kurenai?“ Zamumlal a s ustaraným výrazem spěšně odcházel.