Ďáblem políbená: Speciál 7.+ 8. kapitola

7. kapitola
Probudila jsem se nikde ve sklepě, kde byla tma a zima. Nevím, z jakého důvodu mě bolela hlava, ale cítila jsem se, jako kdyby mi měla vybuchnout.
„Tak, už si se probrala má drahá neteři.“ Uslyšela jsem ode dveří a chtě nechtě jsem se tam musela podívat. A nestál tam nikdo jiný než můj drahý milovaný strýc.
„Co po mě chceš?“ Zeptala jsem se chraptivým hlasem na jeho adresu.
„No řekněme, že chci po tobě dvě věci.“ Začal a já už teď věděla, že se mi ani jedna nebude líbit.
„Pamatuješ si moji ženu? Umřela, když ti bylo pět let a to jenom kvůli tobě. To ona tě zachránila, když tě napadli ti ninjové. Chránila tě vlastním tělem. Takže první věc, kterou od tebe chci je, navrátit její život. A ta druhá je jednoduchá. Tvoji smrt.“ Když to dořekl, malinko jsem se lekla. Přeci tohle to nebyla vůbec pravda. Nezemřela kvůli mě, ale tu noc spáchala sebevraždu, ikdyž mi to nikdo nevěří, ale řekla mi to do očí. Že už pro ni její život nemá smysl, kvůli……kvůli mému strýci.
„Nesmysl.“ Řekla jsem, když byl na odchodu.
„Prosím?“
„To co jsi řekl je nesmysl. Ona zemřela kvůli tobě, protože jsi ji bral svobodu. Miloval jsi ji, až tak, že kvůli tvé lásce ani nemohla dýchat. To kvůli tobě zemřela, protože chtěla konečně svobodná.“Jakmile jsem to dořekla, během chvíle byl u mě. Svou ruku obmotal kolem mého krku a přimáčkl mě ke zdi tak vysoko, dokud jsem se mu nedívala do očí.
„Radím ti dobře Hikari. Moc mě nerozčiluj. Mohlo by se ti to vymstít.“ Stiskl mě ještě silněji a já měla čím dál větší potřebu se nadechnout.
„Ani ten tvůj milovaný Hokage tě nezachrání.“ Moje zorničky se rozšířily pod obsahem této věty.
„ Co kdybych mu řekl, že jsi vrátila ďáblovi jeho srdce a zemřela s tím, že tvé srdce nikdy nepatřilo Hokagemu, ale právě ďáblovi. Co kdybych mu nakecal, že celou tu dobu si ho tahala za nos. Myslím, že by tě nenávidět. Myslím, že by tě proklínal do doby, dokud by on sám nezemřel.“ Zašeptal mi do ucha a mě se spustily slzy. Věděla jsem, že je toho schopný, ale že to doopravdy udělá, o tom jsem neměla ani páru. Poté mě konečně pustil a já sjela po zdi na zem.
„Vrátím se sem zítra. Za to co jsi udělala, celý den nedostaneš jídlo.“ Řekl a konečně odešel pryč a já se konečně mohla rozbrečet naplno. Nějak mi nevadilo, že nedostanu jídlo nebo že tady zemřu. Ale hrozně jsem se bála, co řekne Narutovi. Jenom pomyšlení, že by mě nenáviděl, mě dohánělo k šílenství.
Celou tu dobu jsem seděla na tom samém místě a ani se nehnula a koukala jsem se pořád na to samé místo. Ani sem nepomyslela na hlad nebo zimu. Má mysl se pořád upírala k jedinému člověku, který mě naučil žít a kterému patřilo celé mé srdce.

Po dlouhé době se otevřeli dveře, a v nich stál opět můj strýc.
„Dobré ráno Hikari.“ Pozdravil mě a já si uvědomila, že jsem celou noc nezamhouřila oka a byla jsem promrzlá na kost.
„ Tady máš jídlo a deky.“ Řekl a položil mi na zem tác s jídlem a poté po mě hodil asi tři deky. Nic jsem neřekla a pořád se koukala na to samé místo, až když konečně zavřel, jsem se dobelhala k dekám a do všech jsem se pořádně zabalila. Když jsem se podívala na tác s jídlem. Bylo mi z něj špatně. Snad to nebylo ani jídlo, ale prostě jen staré zbytky a k tomu se já rozhodně nesnížím.
Vrátila jsem se na své místo a konečně po dlouhé době jsem zavřela oči a nechala jsem, aby mě pohltila únava.
Takhle to šlo celý týden, ani jednou jsem se nedotkla jídla a jen jsem spala.
Zrovna jsem se probudila, když se prudce otevřeli dveře a v nich stál rozzuřený strýc. Vstoupil dovnitř, chytil mě surově za ruku a táhl mě pryč.
„Kam to jdeme.“Zeptala jsem se ho, když mě táhl po dlouhé chodbě pryč.
„Jsou tady.“ Odpověděl mi a já pochopila co tím myslí a na mé tváři se konečně objevil usměv.
Vyšli jsme ven a já musela zprudka zavřít oči, jak jsem se dostala na světlo.
„Přidej.“ Přikázal mi, ale já už neměla sílu dál běžet a jednoduše jsem zakopla o svoje vlastní nohy a zhroutila jsem se na zem.
„Vstávej.“ Chytl mě za ruku a snažil se mě surově zvednout.
„Nech ji.“ Uslyšela jsem hlas, který jsem tolik potřebovala slyšet, a který jsem tolik milovala.
„A když ji nenechám?“ Zeptal se výsměšným tonem strýc.
„Věř mi, ještě rád ji pustíš.“ Dál jsem nevěděla, co se děje. Prostě jsem ztratila vědomí a v uších jsem slyšela pouze tlukot mého srdce. Pořád a pořád se zrychlovalo a já si myslela, že mi snad tou rychlostí pukne. Najednou mi připadalo, jak kdyby objem mých plic byl moc velký a já se nemohla pořádně nadechnout. Mé tělo bylo v jednom ohni a ta řezavá bolest byla k nevydržení.
„Co se to se mnou děje?“ To byla jediná otázka, která se mi honila v hlavě pořád a pořád dokola. Všude kolem mě byla tma a já se v ní pomalu začala topit. Moje vlastní já se začalo ztrácet a všechno, co jsem znamenala, bylo pryč. Najednou jsem se cítila prázdná. Nevěděla jsem, kde jsem. Proč jsem tady. Moje mysl byla zmatená. A najednou tma vyprchala a začala se objevovat bílá. Vše najednou bylo zářivě bílé, až z toho bolely oči.
A najednou jsem uslyšela různé pípání, mluvení a silný tlak na mé ruce.
Pomalu jsem začala padat, až když jsem spadla na úplné dno, moje oči se otevřely. Nejdříve jsem viděla rozmazaně, ale za několik vteřin si moje oči začínali zvykat. Pomalu jsem pootočila hlavu a hned jsem uviděla záplavu blonďatých vlasů. Poté jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila jsem, že jsem v nemocnici. Třeštila mi hlava a bolelo mě celé tělo
„Hikari.“ Uslyšela jsem mužský příjemný hlas a hned jsem věděla, čí je.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě a já jenom kývla na souhlas.
„Pane bože, ani nevíš, jak jsem se o tebe bál.“ Řekl a než jsem stihla reagovat, ocitla jsem se v jeho náruči.
„Naruto.“ Zachraptěla jsem konečně jeho jméno a snažila jsem se mu pevný stisk obětovat.
Naruto mě držel v náručí silně, ale zároveň něžně, jako bych byla porcelánová panenka, o kterou nechce přijít.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se. Naruto se ode mě malinko odtáhl a podíval se mi zpříma do očí.
„Když jsme přišli, abychom tě zachránili, tvůj strýc se společně s tebou snažil dostat pryč, ale nějak se mu to nepovedlo a mi jsme vás dostihli. A ty jsi se najednou zhroutila a nejevila jsi vůbec žádné známky života. Vlastně jsi byla pár minut mrtvá. Nikdo neví, proč. Ani Sakura tě nemohla zachránit i když tě léčila snad půl hodiny, nešlo to. Když, už jsem ztrácel všechny naděje opět si se nadechla. Bylo to něco, co mě potěšilo,ale zároveň jsem se bál, že to bylo naposled. Ale skutečnost byla úplně jiná, ty jsi dýchala sama, sice s obtížemi, ale byla jsi živá. Snažili jsme se, co nejdřív tě dostat zpátky do Listový, což se nám nakonec podařilo včas, protože jsme tě opět ztráceli, ale Sakura tě nakonec nějak udržela při životě. Celý měsíc jsi byla v kritickém ohrožení života, ale najednou se všechno obrátilo a ty jsi se nějakým zázračným způsobem začala uzdravovat, sice pomalu, ale přesto jsi měla naději. Dohromady jsi byla celé dva měsíce v komatu“ dopověděl a poté se na mě zářivě usmál. Taky jsem se mu ho snažila oplatit, ale moc mi to nešlo a nakonec jsem to vzdala.
„A … a co se stalo s mým strýcem?“ Této odpovědi jsem se bála, ani vlastně nevím proč. Bylo to něco, co mě hrozně zajímalo, ale zároveň jsem to vědět nechtěla.
„Utekl nám, ikdyž … kdybychom chtěli tak ho dostaneme, ale prostě ty jsi byla v tuto chvíli nejdůležitější“ Já jenom kývla a svěsila jsem hlavu. Nechtěla jsem, aby viděl mé slzy, nebyli to, ale slzy smutku, ale štěstí, že jsem zase s ním.
„Copak se děje Hikari?“ Zeptal se mě zaraženě. Chvilku jsem přemýšlela, co mu mám odpovědět, ale nakonec zvítězila pravdu.
„Jsem ráda, že jsi opět se mnou.“ Podívala jsem se mu do očí a konečně se na něj usmála. Naruto se na mě nejdříve koukal zaskočeně, ale poté se také usmál a malinko se ke mně naklonil.
„Taky jsem rád, že tě mám u sebe“ Zašeptal než spojil naše rty. Byl to polibek plná citů, které ke mně citil. Byl to skoro, jako náš první polibek. Nad touto představou jsem se musela usmát.
„Co?“ Zeptal se Naruto pobaveně, když jsme se od sebe odtrhli.
„Nic jen mi to připomělo náš první polibek“ Odpověděla jsem a stále jsem se usmívala.
„Jo od té doby jsi se hodně změnila. Stala se z tebe hodná holka“ Hned jak tuto větu dořekl jsem ho probodla vražedným pohledem, který ho ještě více rozesmál.
„Ale copak je tu za zábavu“ Řekl ženský hlas, který se najednou objevil v místnosti.
„To víš Sakura-chan, moje nejcenější osoba, kterou šíleně miluju se nakonec probrala“ Odpověděl a mě se na tváři objevil ruměnec.
„To vidím, jak se cítíš Hikari-chan“ Zeptala se mě, když přešla k posteli.
„Celkem v pohodě, jenom mě malinko bolí hlava a svali“ Odpověděla jsem po pravdě a usmála se na ni. Sakura mi úsměv oplatila a poté mi podala nějaké prášky, proti migréně.
„Jo Naruto, mám ti vzkázat od ANBU, že dostihli Hikarinýho strýce“ Řekla a podívala se na mě.
„A co se s ním teď stane?“ Zeptala jsem se.
„Bude popraven“ Odpověděl Naruto nekompromisně.
„Ale Naruto moc dobře víš, že to nejde. Je to její strýc a vlastně nic tak závažného neudělal“ Řekla Sakura a podívala se na mě lítostivě.
„Nic ji neudělal“ zvýšil Naruto hlas a já se najednou bála tonu jeho hlasu.
„Unesl ji a poté ji i mučil“ Pořád měl ten nepříjemný hrubý hlas, který jsem u něj nesnášela, protože jsem se ho jednoduše bála.
„Ale i tak ho nepopravý, možná že ho odsoudí, ale to je všechno“ Pokrčila Sakura rameny a byla na odchodu.
„Popravýho, protože vztáhl ruku na ženu Hokageho“ Sakura se v polovině kroku zasekla.
„Cože?“ vyletělo mi to z pusy, ikdyž jsem to vlastně ani říct nechtěla. Naruto se Sakurou se na mě otočili a já nevěděla na koho dřív koukat. Poté se na mě Naruto chlácholivě podíval a já nevěděla kam z očima.
„Teda pokud by sis mě chtěla vzít?“ Dodal, protože jsem vypadala dost překvapeně.
„Nechám vás tu o samotě“ Řekla Sakura a během chvilky opustila můj pokoj.
„No představoval jsem si to trošku jinak.“ Řekl a poškrábal se na hlavě a zářivě se na mě usmál.
„Jak jsi si to představoval?“ Zeptala jsem se, protože mě to dost zajímalo.
„No spíše to udělám znovu.Udělám to tak, jak jsem to chtěl udělat.“ Řekl a než jsem stihla nějak zareagovat, klekl si přede mě a vzal obě moje ruce do svých. Teplo, kterým mě hřáli jeho ruce, mě uklidňovali.
„Vezmeš si mě Hikari?“ Zeptal se a poté mi na prsteníček nasadil překrásný prstýnek.
„Moje srdce si už vybralo s kým chce ztrávit zbytek života. A myslím, že se srdci poroučet nedá.“ Odpověděla jsem a Naruto najednou posmutněl.
„Ani nevíš jak moc budu šťastná, když si tě budu moci vzít Naruto.“ Dořekla jsem a konečně se na mě opět usmál tím jeho kouzelným úsměvem.
„Kdybys nebyla na tech hadičkách, asi bych tě okamžitě unesl.“ Řekl se smíchem v hlase a já se začala smát.
„Co je na tom směšného hm...“ Zeptal se a já mu ukázala své ruce.
„Ale počkat, kdy ti to sundali?“ Zeptal se nechápavě.
„Když tu byla Sakura víš lásko.“ Odpověděla jsem a ihned jsem se ocitla v jeho náruči.
„Takže svůj plán uskutečnit můžu jo?“ Zeptal se a já radostně kývla.

O 2 měsice později.

„Saky je všechno připravený?“ Zeptala jsem se, když mi zrovna zaplétala moje vlasy.
„Klid Hikari všechno je připraveno. Bude to ta nejkrásnější svatba, jakou Konoha, kdy zažila.“ Odpověděla mi Sakura s úsměvem a konečně dokončila můj složitý usměv.
„Jak vypadám?“ Zeptala jsem se, když jsem vztala a ukázala se Sakuře, už kompletně hotová.
„Naruto bude slintat.“ Odpověděla a já se zasmála.
„Tak jo holky, za chvilku to začně.“ Řekl Sasuke, když vešel a obmotal Sakuře ruce kolem pasu.
„Páni.... Vypadáš nádherně Hikari.“ Řekl a já se malinko začervenala.
„Děkuju, myslím, že to kimono nebyl zas až tak špatný nápad.“ Řekla jsem, když jsem se podívala do zrcadla. Měla jsem na sobě bílé kimono, které jsem měla zavázané červeným obim.
„Myslím, že ne.“ Uslyšela jsem další hlas, který patřil Kakashimu.
„Můžem?“ Zeptal se a já kývla a chytla se ho za ruku.
„Nenecháte mě spadnout, že ne Kakashi-san?“ Zeptala jsem se nervozně.
„Neboj nenechám.“ Pošeptal mi, protože jsme už stáli u dveří a hned jak jsem tam přišla začala hrát kouzelná hudba.
Když jsme si s Narutem řekli svůj slib lásky byla obrovská oslava a konec tohoto krásného dne byl uzavřen, jak jinak než svatební nocí, která byla opravdu ojedinělá.

O 6 roků později

„Minato pojď už ebo přijdeme pozdě na uvítací ceremoniál.“Křikla jsem na svého synka, který se přehraboval ve skřiny.
„Už jdu mami, jen jsem něco hledat.“ Doběhl ke mně malý blonďatý chlapec. Jinými slovy menší podoba Naruta.
„Bude tam i táta?“ Zeptal se, když jsme byli kousek od akademie.
„Samozdřejmě, že tam bude.“ Řekla jsem s úsměvem a Minato pouze kývl.
„Hikari tady!“ Uslyšela jsem hlas své kamarádky, která na nás mávala.
„Ahoj Saky, ahoj Itachi“ Pozdravila jsem ji a jejího stejně starýho syna, jako byl Minato.
„Ahoj Teto.“Pozdravil ji i Minato, ale jak už to bylo s jejich otci za mlada, ty dva se úplně ignorovali.
„Jak se těšíte?“ Zeptala jsem se.
„Ale jo.“ Odpověděli oba najednou a poté se probodli vražedným pohledem.
„Ahoj lásko.“Uslyšela jsem u svého ucha a poté jsem ucítila hřejivé ruce na svém břiše, kde jsem čekala další miminko.
„Ahoj, kde je Sasuke.“ Zeptala jsem se protože ti dva něco vyřizovali.
„Za chvilku přijde.“ Odpověděl a kývnutím hlavy pozdravil Sakuru.
„To je dobře.“ Odpověděla Saky, ale poté jsme už nic rozebírat nemohli, protože to začalo.

Náš život je poklidný a mírumilovný. Všechny vesnice jsou ve spojenectví a kdyby přišla nějaká hrozba určitě by se opět spojili a tu hrozbu zahubuli

THE END