Ďáblem políbená: 6. kapitola

6. kapitola

Když i Naruto dojedl svou snídani, krásně se, se mnou rozloučil a poté šel do své kanceláře. Já zatím rychle pouklidila celý dům, když jsem už měla vše hotové, objevil se v domě nějaký ninja.
„Omlouvám se ruším, ale Hokage-sama chce s vámi mluvit.“Řekl a zase se vypařil.
„Tak to bylo rychlí.“ Řekla jsem si pro sebe, ale vydala jsem se tedy k budově hokageho.
Když jsem stála u dveří malinko jsem zaťukala na dveře. Když se ozvalo vyzvání, otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Bylo tam spoustu lidí a vypadala velice váženě.
„Neruším, bylo mi řečeno, že se mnou chce hokage-sama mluvit.“ Řekla jsem, když jsem vstoupila dovnitř.
„Hikari bylo mi řečeno, že se na hranicích objevili nějací ninjové, tudíž bylo rozhodnuto, jak mnou tak tady kazekagem, že budeš muset mít zvláštní ochranu.“ Naruto mluvil hodně vážně, takže jsem nekladla žádný odpor.
„Každý den vás budou hlídat nanejmíň čtyři dobře vycvičení ninjové plus budete mít ochranu hokageho, ale jak jste si jistě všimla, ten taky pořád nemá čas.“ Promluvil muž ,u kterého jsem usoudila, že to bude nejspíše kazekage.
„Teď prosím, jestli vás můžu požádat, můžete mě tady nechat s Hikari o samotě?“ Zeptal se Naruto a všichni přítomní kývli na souhlas.
Jakmile za sebou zavřeli všichni dveře, ocitla jsem se v Narutově náručí.
„Co se děje Naruto?“ Zeptala jsem se, ale neodtrhla jsem se od něj, právě naopak jsem si ho ještě více k sobě přitiskla.
„Bojím se o tebe, aby se ti něco nestalo. Promiň, že to takhle říkám, ale myslím, že zatím vším stojí tvoje rodina.“ Tahle informace mě nijak nepřekvapila. Už dávno jsem věděla, že to oni se mě chtějí zbavit a taky jsem moc dobře věděla proč. Nebylo to jenom kvůli mým schopnostem a kvůli tomu, že dokážu vycítit pocity jiným lidí. Přišla jsem na to, už dávno, když jsem si četla dopis, co mi napsali rodiče. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, protože jsem tomu nevěřila.
„Nevíš , proč po tobě jdou?“ Zeptal se a já kývla na souhlas, že vím. Naruto mě jemně od sebe odtáhl a podíval se na mě tázavým pohledem.
„Nikdo o tom neví, pouze můj strýc, a proto se nedivým, že mě chce zabít.“ Začala jsem, ale nevěděla jsem, jestli mám pokračovat.
„Lidé….Lidé z klanu měli pravdu. To já můžu za smrt mých rodičů.“ Řekla jsem a šlo vidět, že jsem tím Naruta dost překvapila.
„To stínem políbené neznamená jenom to, že dokážu navracet lidem životy, ale ….“ Zasekla jsem se a zavrtěla hlavou.
„Hikari, co se děje.“ Naruto zněl zatím v pohodě, ale opravdu jsem se bála, že až mu to všechno řeknu, bude mě nenávidět.
„Bojím se Naruto, že když ti to řeknu, budeš se mě bát, budeš se mě stranit.“ Ucítila jsem, jak mi jedna slza stéká po tváři.
„To se nikdy nestane.“ Řekl a já věděla, že mluví pravdu.
„V tom dopise stálo, že když jsem se narodila, během týdne jsem zemřela na zástavu srdce. Matka jakožto kněžna dokázala zkrotit ďábla a donutit ho, aby mi navrátil život tím, že mi poskytne své srdce. Souhlasil s tím, ale nebylo to zadarmo. Během tří let moje matka společně s mým otcem zemřeli. Nikdo nenašel důvod, proč zemřeli, ale já to vím. On si vzal jejich životy za ten můj.“ Když jsem to dokončila, Naruto vypadal pořád stejně. Ale jeho pocity byly smíšené. Ani jedna emoce nepřevyšovala tu druhou a já se najednou cítila nějaká nesvá.
„A nikde nevidím důvod, proč jsi mi to nechtěla říct.“ Jeho obličej teď vypadal dost nechápavě a já jsem nahodila úplně stejný výraz.
„Momentálně jsem ti řekla, že mám srdce, které mi dal ďábel a ty mi na to řekneš tohle. Čekala bych, že mě budeš proklínat a že mě jim ještě vydáš, ale ty mi řekneš, že nevidíš důvod, proč jsem to před tebou tajila.“ Vypadala jsem dost zmateně, snad ještě víc než Naruto.
„I kdybys byla například nějaký démon, stejně bych tě pořád miloval a rozhodně nedovolím, aby ti nikdo ublížil.“ Nevím proč, ale ulevilo se mi a prostě jsem Naruto musela políbit.
„Všechno zase dobrý?“ Zeptal se a já mu s úsměvem na tváři kývla na souhlas.
„Hokage-sama.“ Uslyšela jsem hlas a až teď jsem si všimla, že tu nikdo je a podle Narutova výrazu to on věděl, už dávno.
„Hikari tady je první stráž, která tě dneska bude hlídat. Můžeš jít kamkoliv ve vesnici, klidně i na louku za ni, ale hlavně se neoddaluj daleko od vesnice. Jsou to sice ANBU, ale nikdy nevíš, jak moc je nepřítel silný. A já bych opravdu nerad ztratil tak dobré ninji.“ Řekl mi pár pravidel a já jenom kývla na souhlas.
„Na malíček.“ Řekla jsem a nastavila jsem svůj drobnej malíček.
„Na malíček.“ Zasmál se Naruto a propletli jsme svoje malíčky na důkaz slibu.
„Dejte prosím na ni pozor.“ Řekl ještě směrem ke skupince a jejich velitel pouze kývl na souhlas.
„Takže večer.“Řekla jsem a zamávala na rozloučenou.
„Večer.“ Kývl na souhlas Naruto a taky mi zamával.
Když jsme vyšli ven, zastavila jsem se a pohlédla jsem na skupinku ANBU.
„Copak se děje Hikari-sama?“ Zeptal se mě velitel a já se malinko zarazila.
„Stačí pouze Hikari.“ Řekla jsem a všichni kývli.
„Můžu se zeptat, kde je ta louka, o který Na…..Hokage-sama mluvil. A nemohli byste mi ji prosím ukázat?“ Zeptala jsem se.
„Ale samozřejmě. Pojďte za námi.“Řekl a všichni jsme se vydali za ním. Asi za pět minut jsme stáli na obrovské louce, která právě zářila rozkvetlými květinami.
„Je tu krásně.“ Řekla jsem a posadila jsem se pod rozkvetlou sakuru.
„Ano to ano.“ Potvrdil mi jeden z té skupinky.
„Jaké to je být ANBU?“ Zeptala jsem se, abych nějak navázala na rozhovor.
„Proč vás to zajímá?“ Zeptal se mě tentokrát ženský hlas.
„No víte já pocházím řekněme ….no z bohaté rodiny a nic takového tam nemáme. A já vlastně ani nevím, proč to chci vědět …..spíše mě to zajímá, protože nejste normální ninjové.“ Řekla jsem a malinko jsem se do toho zamotala.
„Podle čeho usuzujete, že nejsme normální ninjové?“
„No máte ty…uniformy a pak pořád musíte nosit masku a myslím si, že jste i silnější než nikteří ninjové. Protože, kdybyste nebyli tak byste …omlouvám se za to, co teďka řeknu, ale byli byste k ničemu.“ Řekla jsem svoji teorii a asi byla nějaká legrační, protože jsem jejich velitele rozesmála.
„Ano máš pravdu. Většinou jsme silnější než normální ninjové, ale taky vedeme jiný život než oni.“ Řekl a já jenom kývla na souhlas, že tomu celkem rozumím.
Myslela jsem si, že ANBU budou nudní, tichý lidé, ale opak byl pravdou. Měla jsem se s nimi dobře, ještě více jsem poznala krásy Konohy a musím říci, že byla opravdu krásná.
„Teď, už by měl být Hokage-sama doma, takže se uvidíme, buď zítra, anebo jindy. Takže se zatím mějte.“ Rozloučili se všichni se mnou a já vkročila do domu, ale jak se zdálo v domě byl úplně nikdo jiný, než jsem čekala.
„Co tady děláte?“ Zeptala jsem se a tu dotyčnou osobu jsem probodla pohledem.
„Ale nějak jsi nám zdivočela Hikari, co jsi tady.“ Řekl můj strýc a na jeho tváři se objevil úšklebek.
„Podle čeho usuzujete?“
„Moc si dovoluješ, na to v jaký jsi pozici.“ Upřesnil mi to, co jsem už dávno věděla. On uměl ninja techniky, já neuměla ani jednu. Ano uměla jsem léčit a vycítit pohledy či nějak zkrotit démony, ale nikdy jsem se neučila být ninjou. Jinými slovy, jsem to nikdy nepotřebovala. Tedy, až teď.
„Moc dobře si to uvědomuju.“ Řekla jsem a krok jsem couvla. Ale to jsem neměla dělat, protože se objevil hned za mnou.
„Ale kam pak se to chystáme, snad ne utéct. To by se k tobě, ale vůbec nehodilo.“ Pak mi něco přiložil na pusu a já ztratila vědomí.