Sasukeho dopisy - 01 - Prolog

Když se ohlížela zpátky, musela vidět jak hloupá a naivní byla. Samozřejmě ho neznala; samozřejmě mu nerozuměla. Všechny ty její odhady byly výstřelem do prázdna. Sasuke jí ukazoval anonymní lhostejnou masku a ona se s ní spokojila, jako s výpovědí jeho života. Čím blíž mu byla – její postel byla vedle té jeho, v boji vždy po jeho pravici, v běhu za zády – tím cizejší, tím prázdnější se stával. S každým dotykem, s každým slovem, s kterým se ona přiblížila, on se vzdaloval.
Napadlo ji – všimla si někdy, že píše dopisy?Měla je v rukou, bílé popsané modrým inkoustem hustým vkusným rukopisem; Neadresované, nikdy neodeslané. Ležely tu před ní. Sesypané na jejím klíně, na ušpiněné podlaze, všude kolem ní. Dopisy, stovky dopisů. Dopisy věnované někomu.
(Komu?)
Roztřesenýma rukama je začala pročítat.

19.8.2004
Hned zezačátku tě ujistím, že nebudeš muset snášet popisování mé každodenní rutiny. Je to příliš jednotvárné. Lidi, kteří v tom nacházejí zálibu, jsem vždycky považoval za hlupáky. Každý den se stane tolik drobností… nenacházím v nich žádný smysl. Jsou to jen podružnosti, které mě občas zdržují, jindy provázejí na mé cestě. Některé ti přesto popíšu – nevěřil bys jak útrpně pravidelný je zvuk kapek vody z mé cely. Doufám, že rozumíš, že pokojem to nazývat nemůžu, proto se omezuju na slovo cela, přestože uvězněný nejsem. Občas mám nutkání všechny ty kapky nechat stékat do mého hrdla a doufat že je tak utiším. Nevěřil bys, jak dráždivý je parfém Orochimarovy podřízené. Levný. Občas mám chuť jí říct, že z ní dělá obyčejnou kurvu. Řekl bych to, kdybych si nebyl jistý, že jí to polichotí. V noci když uléhám, slyším skřeky. Nevěřím, že je vydávají lidé. Nezní dokonce ani jako zvířata. Zní jako zrůdy. Občas slýchávám pláč. Tenký a úzkostný jako chvějící se struna. Neutišitelný. A pak slyším vzdechy a sprosté vrzání. Ta nejobyčejnější sprostota se mísí s náznakem jediné něhy – nebo citu, který tady můžeš zažít. Ve skutečnosti to nevnímám tak živě, jak by se mohlo z dopisu zdát. Připodobňuju to dlouhému mlhavému snu. Ty opravdové sny jsou mnohem tíživější a skutečnější než realita. Možná, že příště, až ti napíšu, se zmíním o mých snech. Dnes jsem příliš unavený, podivně otupělý. Nic z toho co bych se ti teď snažil vylíčit, by nebylo nic jiného než lži nebo polopravdy, protože drogy otupují smysly a vnímání. Nečekám, že mi odepíšeš dlouze, stačí jedna věta, jedno slovo. Stačil by pouhý pocit, který by doložil zda – li žiješ.
Napíšu ti zase, co nejdříve.
Sasuke Uchiha.

Prsty projela po umačkaném, sotva čitelném papíře – a odhodila ho k stohu dalších dopisů. Tenhle dopis byl první. Místnost páchla hnilobou, vzduch byl těžký, zvětralý. Otřela si oči. První dopis a už se o ní stihl zmínit jako o levné, couře. Celou dobu co se ho snažila svést… a on – směšné, k smíchu. Dala se do třídění dalších dopisů – až je pročte všechny a zjistí, komu jsou adresovány – pošle je. Tušila dobře, že dopisy jsou postupnou neplánovanou výpovědí o tom, čím se stal. Teď už nebyl člověk. Nebyl ani zvíře. Byl zrůda.
(Mohl mu pomoct ten člověk, kterému psal?)