Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 018

„Já myslím, že se to vydařilo,“ pronesla Tsunade, když přišla k jejich stolu a bylo na ní vidět, že už má trochu v sobě.
Jakmile odešla, Kankurou se prudce zvedl a řekl: „Teď je moje příležitost, jdu za ní, dnes mě nečekejte.“
„To jako myslí vážně?“ zeptala se Temari Shikamara, když odešel.
„A není to jedno? Tohle je i naše příležitost,“ zvedl se Shikamaru a Temari pochopila jeho záměr.
„Vy už jdete?“ zeptal se jich Naruto
„No víš, bylo to náročné a my už jsme unavení,“ přesvědčovalo ho Temari.
„Tak unavení?“ spiklenecky na ně mrkla Ino a opřela se o Saie.
„Hrozně,“ přitakával Shikamaru.
„To je jasný, když je člověk unavený, tak nemá cenu, aby se překonával, nejlepší je jít spát,“ pronesl objevnou věc Naruto.
„Taky bych řekla, že půjdou hned do postele,“ nepřestávala s narážkami Ino, ale Narutovi vážně nedocházelo, co tím myslí.
„Dobrou,“ rozloučili se ti dva a vydali se společně domů.
„Pssst,“ gestikuloval Shikamaru, když vešli do domu. Bylo v něm ticho, jeho rodiče už spali, proto velmi potichu vyšli po schodech rovnou do Shikamarova pokoje.
„Já jsem mrtvý,“ pronesl Shikamaru a plácl sebou na postel.
„Tak to bych Tě asi měla nechat odpočívat v pokoji,“ usmála se Temari a zamířila ke dveřím. Shikamaru na ní jen nevěřícně zíral a nevěděl, jestli chce skutečně odejít. Jenže když Temari přišla ke dveřím, místo toho, aby je otevřela, otočila klíčem v zámku a on věděl, že rozhodně nemá v plánu odejít.
„Myslíš, že se Kankurou nevrátí?“ zeptal se trochu nejistě Shikamaru.
„Nevím a je mi to jedno. Teď už nic neříkej,“ usmála se na něj Temari, přistoupila k němu a začala ho líbat. Dva měsíce se snažili být spolu sami a Shikamaru se najednou tvářil, jako by ho její chování trochu překvapilo, ale rozhodně se nedá říct, že by mu to nějak vadilo. Po chvíli se ti dva nemohli spokojit s pouhými polibky. Byl čas to posunout dál, absolutně zapomněli na to, co teď asi dělal Kankurou, kdo by na něj chtěl taky v této chvíli myslet. Pocit, že je potřeba to posunout trochu věci dál měli oba dva v mysli. Temari mu zajela rukou do vlasů a něžně si s nimi hrála. A tak i Shikamaru nechtěl být pozadu a začal ji hladit po zádech. Pomalu se z toho začínala být hra, kdo zajde dál, a Temari rozhodně nechtěla být ten, kdo prohraje. Rukama mu přejížděla celá záda, od krku až po konec páteře a začala po hmatu vyhledávat okraj trička. Shikamaru pochopil, co má v plánu udělat a aby neměla tak těžkou práci, zvedl ruce, aby mu šlo tričko snáze přetáhnut přes hlavu. V této chvíli cítila Temari lehkou převahu, což se jí rozhodně líbilo, ale Shikamaru nechtěl zůstat pozadu, začal jí také hladit záda, a pak udělala stejnou věc, jakou udělala Temari před chvílí s jeho tričkem a v této hře najednou začal přebírat iniciativu, ale Temari se tentokrát nebránila, Ani jí nevadilo, že teď není tak dominantní, užívala si tento okamžik, hrála si s jeho vlasy a cítila jeho rty na svém krku. Když tu najednou se jejich pohledy setkali a o očích měli stejnou otázku.
„Je ten správný čas?“
Jenže úsměv a zrychlený tep na obou stranách jasně napověděl, že ten čas právě nadešel. Teď už nebylo cesty zpět, a kdo by se taky chtěl vracet?
Ráno se Temari probudila jako první, pozorovala Shikamara jak spí a cítila se nesmírně šťastná, jen se jí na mysl kradla otázka, jak to bude dál, ale hned jí zahnala, protože si nechtěla kazit tento nádherný okamžik. Položila svou hlavu na jeho hruď, cítila jak Shikamaru pomalu oddechuje a to jí uklidňovalo. Přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil.
„Dobré ráno,“ řekl Shikamaru, když se probudil a viděl Temari na svém hrudníku.
„Nejsi nějaká smutná?“ začal se najednou starat, když uviděl, že se Temari tváří trochu vážně.
„Nedělej si starosti,“ usmála se na něj, ale uvnitř věděla, že se hrozně bojí.
U snídaně se Yoshina začala starat o to kde je Kankurou? Jenže Temari a Shikamaru se na ní jen dívali a kroutili hlavou, že nemají tušení. Když tu najednou se rozrazily dveře a v nich stál Kankurou a vypadal poněkud zvláštně.
„Já mám asi vokno,“ pronesl najednou, „jediné co si pamatuji je to, že jsem chtěl říct Tsunade, že má moc hezké přednosti, jenže ona to asi nepochopila a já se probudil až teď a příšerně mě bolí břicho, jako by mi někdo dal pořádnou ránu. Au.“
Po těchto slovech se Temari a Shikamaru na sebe jen usmívali a říkali si, že by měli být Tsunade opravdu vděční.
„Doufám, že jsi sbalena?“ zeptal se Kankurou, „po snídani odrazíme.“
„To víš, že jo,“ odpověděla mu Temari.
„Dobře, já si jdu sbalit.“
Když se Kankurou sbalil, chtěli se jít ještě rozloučit za Tsunade. Jenže to on nějak odmítnul s tím, že jich počká u hlavní brány. Proto tam Temari a Shikamaru mohli jít sami. Jenže konverzace mezi nimi nějak vázla, protože si oba byli vědomi toho, že teď to nebude tak jednoduché.
„Jak to teď bude?“ zeptal se najednou Shikamaru.