Jen normální holka - 11.Zraněná

„Jak jí je?“ zeptal se své přítelkyně, která se přehrabovala v bylinkách, které měla ve skříni.
„Přežije to, ale bude se muset vzpamatovat. Dej jí pár týdnů a bude v pohodě,“ odvětila unaveně Konan a vrátila se k posteli, kde ležela bledá Antisha.
„Týdnů?! Za dva týdny je útok na Konohu,“ namítl Pein překvapeně. Nikdy by si nemyslel, že se může někdo tak moc zranit.
„V tom nevidím žádný problém,“ řekla Konan rozhodně a zkontrolovala Antiin stav na obrazovce počítače.
„Ale jak jsi to myslela s tou pohodou?“ nechápal vůdce Akatsuki.
„Nemyslela jsem pohodu fyzickou. Bude schopná boje za pár dní, pokud se probudí dnes. Ale ty změny… ještě nedávno bojovala proti Orochimarovi a svému bratrovi a nyní by s nimi měla být na jedné lodi. Pak je tu ta věc s Konohou – stále tam má přátele. A nakonec ten Kakashi. Sice nevím o co se jedná, ale určitě ji to dost rozhodilo. Můžeme jen doufat, že se vzpamatuje co nejdřív,“ vysvětlila mu to Konan.
„Myslíš, že to bude mít nějaký vliv na její bojeschopnost?“ zajímalo Peina.
„Netuším. Budeme se muset nechat překvapit,“ pokrčila rameny první žena v Akatsuki. A sehnula se k té druhé. I když to byla ještě dívka.
„Jdeme dolů?“ optal se Pein Konan, když vše zkontrolovala a jen se dívala na Ant.
„Ano. Ale někoho sem pošleme. Nechci, aby byla sama až se probere,“ odpověděla a oba se vydali do kuchyně, kde byl jen Itachi s Hidanem a Zetsuem.
„Jak je jí?“ otázal se Zetsu ustaraně Konan.
„Ještě se neprobrala. Jděte za ní někdo. Nechci, aby tam byla sama,“ opáčila Konan.
„My jdeme,“ nabídl se Zetsu a vydal se do pokoje, kde Antisha ležela. Nemohl se na ni dívat, když byla v tomhle stavu, ale co. Chtěl být s ní. Měl ji rád. I ostatní. I když si to nikdo z nich nepřipouštěl.
Už byl večer, když se otevřely dveře do místnosti, kde spala Ant a dovnitř vešel Itachi.
„Zítra máš misi. Běž se vyspat, já tu s ní zůstanu,“ řekl Itachi a Zetsu odešel. Nijak to nekomentoval, protože byl šíleně unavený.
Itachi se posadil na jeho místo a sledoval její nehybný obličej. Lehce ji pohladil po vlasech, ale pak se stáhl a jen se na ni díval. Někdy k půlnoci ji v polospánku chytil za ruku a následně usnul. Probudilo ho až zachvění malé ručky, jež vězela v jeho pevném sevření.
„Ita… Itachi-onii…“ ozval se z postele šepot a on vyděšeně otevřel oči. Myslel si, že se mu to jen zdálo, dokud se její ruka opět nezachvěla. Aktivoval Sharingan, aby viděl ve tmě a spatřil její překvapenou tvář.
„Kd-kde to jsem?“ nechápala Antisha. Zamrkala a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Ale viděla jen tmu.
„Doma,“ odpověděl měkce Itachi a pohladil ji po ruce. Až pak se zarazil. Nerad dával najevo své city.
„Chci do svého po-pokoje…“ zašeptala Ant.
„Nemůžeš. Musíš být tady,“ odvětil Itachi.
„Nic nemusím,“ namítla Antisha a zkoušela se posadit, ale on ji přitlačil zpátky na postel.
„Měla by jsi tu zůstat. Brzy bude boj, a tak musíš být zdravá.“
„Boje se zúčastním tak jako tak a nikdo mi v tom nezabrání.“
„Ale stejně by jsi se zatím neměla pohybovat, pokud nechceš, aby tě zabili.“
„Klidně ať mě zabijí, hlavně, že sebou vezmu někoho z těch zrádců,“ sykla nenávistně Antisha. Itachiho to překvapilo. Sice nenáviděla, ale nikdy ne tak moc. Byl z ní zmatený.
„Tak nemluv. Jsi velice schopná kunoichi a byla by tě škoda,“ chlácholil ji. Hladil ji po vlasech a ona se postupně uklidnila.
„Díky… bráško…“ usmála se na něj Antisha a usnula. Potřebovala odpočinek.
Taky se usmál a opět se posadil na židli. Zase usnul a ráno se probudil s hlavou na Antiině břichu. I přes to ona stále spala.
„Dobré ráno, Itachi,“ pozdravila ho Konan, když tam přišla o několik chvil později.
„Dobré, Konan,“ zívl Itachi a protáhl si ztuhlé svaly. Tahle pozice ho přijde draho.
„Běž si lehnout,“ pobídla ho Konan.
„Ne. Chci tu být, až se zase probere,“ odvětil Itachi.
„Zase?!“ vyjekla Konan. Dost nahlas, takže za chvilku v místnosti byli všichni členové Akatsuki (plus Sasuke) s napřaženými zbraněmi a v pyžamech. Konan se na ně rozzuřeně podívala, Itachi si je měřil hodnotícím pohledem a ostatní se tvářili dost vyjeveně. Z toho všeho je probral až smích. Dívčí smích. Zetsu měl totiž na sobě hnědou košili dlouhou až na zem a vypadal jako strom, Kakuzu měl přes obličej růžový šátek a na sobě jen růžové trenky, Hidan černé kožené kalhoty, Pein měl zelené triko a kalhoty s králíčky a tak podobně. Prostě vypadali směšně.
„Antisho,“ vykřikli všichni překvapeně a mile se na ni usmáli. Oplatila jim to a zavrtěla se v posteli.
„Jak ti je?“ přiběhla k ní Konan, zatímco ostatní se začali rozcházet. Zůstal jen Itachi a Sasuke. Ten byl ve dveřích a nevěděl kam má jít.
„Bylo mi i líp… ale taky hůř!“ zasmála se Ant, ale když ji zasáhla řezavá bolest břicha, tak se smát přestala a překvapeně se podívala na Sasukeho, který stále stál ve dveřích.
„Pojď dovnitř, ať mi nevystojíš spaní,“ usmála se na něj i přes bolest v břiše. Přece jen to byl její bratr.
Zamračil se, ale vešel a zavřel za sebou dveře. Ale stále zůstával v uctivé vzdálenosti od její osoby.
„Kdy budu moct trénovat?“ zajímalo Antishu, když si přestala všímat svého bratra.
„Až ti bude líp. Já to nemůžu moc dobře posoudit. Znáš mě – jsem medik samouk,“ odvětila Konan s úsměvem.
„Tak fajn. V tom případě jdu trénovat,“ začala se zvedat Antisha, ale vzápětí ji tři silné ruce donutily si znovu lehnout. Jejich majiteli byli Konan, Itachi a Sasuke. Itachi se nenávistně podíval na bratra, který mu to oplatil stejným výrazem.
„Ať tě to ani nenapadne! Nejdřív tě odsud pustím tak za tři dny. A to jenom když budeš hodná!“ prohlásila naštvaně Konan.
„Ale, mami, já tu nechci být!“ odsekla Ant naštvaně. Konan se na ni podívala přísným pohledem.
„Kdybych aspoň mohla do svého pokoje,“ nasadila milý tón a psí oči Ant. Ale to nezabíralo.
„Tady budeš a ne, že ne! Teď spi. Musíš být čilá a fit do toho boje,“ odsekla Konan a dala jí pilulku. Antisha pak usnula.
„Jdu trénovat. Itachi, jdi se vyspat. Sasuke, zůstaň tu s ní, prosím,“ řekla Konan a odešla.
„Něco se jí stane a je po tobě,“ sykl Itachi na svého bratra a odešel se vyspat. Sasuke se pak posadil na jeho místo.
Zadíval se na Antiinu tvář a všiml si, že se jí lehce třesou víčka. Pak mu to došlo. Byla vzhůru.
„Klidně otevři oči. Já tě za to neprásknu,“ řekl Sasuke a povzbudivě se na ni usmál, i když to neviděla. Ant hned vyletěla do polosedu a vyplivla do sklenice na nočním stolku pilulku, kterou nespolkla.
„Jak jsi to poznal?“ zeptala se svého dvojčete, když se pohodlně usadila tak, aby ji nic nebolelo.
„Intuice?!“ odvětil Sasuke s úsměvem.
„Mno, možný to je… víš, že jsi někdy i milý?“ usmála se Ant.
„Někdy?!“ pochybovačně si ji měřil.
„Někdy. I když tě zatím moc neznám.“
„Já tebe taky ne. Ale kibicovat umíš, to se ti musí nechat.“
„Já vím. Naučil ses to nakonec?“
„Nakonec jo.“
„Určitě ti pomohl můj trénink, co?“
„Určitě ne. Byla to má síla, odhodlání a vytrvalost.“
„Chceš mě donutit spáchat seppuku s vědomím, že jsem slabší než ty?“
„Ne. Jen jsem upřímný.“
„No jasně. A já jsem miss krásy Konoha.“
„To tam nikdo hezčí není?!“
„Je mi líto, že jsi tak zaslepený láskou k Sakuře a nedíváš se na ostatní,“ prohodila ledabyle Ant, ale Sasuke hned vystartoval.
„Co o tom víš?“ vyjel na ni. Začínal se bát, že je tohle všechno jen fraška, aby ho mohli zabít.
„V ten den, co jsem utíkala z vesnice jsem vás viděla,“ zasmutněla Ant. Bylo jí líto, že ho naštvala.
„Ta holka jsi byla ty?! Má sestra chodila s Ka…“ nedořekl Sasuke, protože mu Ant připlácla na obličej polštář. Nechtěla, aby to někdo slyšel.
„Chodila?“ optal se jí nejistě, když se trochu uklidnil.
„Ano. A jen díky tomu jsem tady,“ odpověděla upřímně Ant a rozhlédla se kolem sebe s bolestí v očích. Sasuke si toho všiml, ale vzápětí smutek nahradilo odhodlání.
„Ty nikomu nic neřekneš a já zařídím, aby se nestala naším terčem,“ prohlásila Ant.
Sasuke zvažoval své možnosti. Tohle ho mohlo zabít. Ale Sakura byl přednější. Proto kývl a potřásl si s ní rukou.
„Co tady vlastně děláš?“ optala se ho Ant. Bylo jí divné, že je zde.
„Orochimaru mě tady nechal. Mám trénovat s tebou a Itachim. Chtějí nás mít v té bitvě jako tajnou zbraň,“ odpověděl Sasuke.
„Tajnou zbraň?! Dřív se navzájem pozabíjíme,“ usmála se Antisha.
„Proč?“ dělal nechápavého Sasuke. Ale tušil odpověď. Nenáviděl totiž Itachiho. A on jeho. V tom byl vtip. A Ant s Itachim nevypadali, že by se taky měli nějak extra rádi.
„Jsi proti Itachimu, protože jsi Mstitel. A on tě za to nenávidí. Já se s ním pořád hádám kvůli banalitám, ale stejně už z toho ostatním přeskakuje. Zatím nevím, jak na tom budeme my dva, ale to se časem ukáže,“ vysvětlila mu své stanovisko Antisha.
Sasuke si ji pozorně prohlédl. Nevypadala na to, ale byla moudrá. Na první pohled mu připadala arogantní a namyšlená, ale ve skutečnosti byla milá. A bylo od ní hezké, že chtěla ušetřit Sakuru. Ale stále nechápal proč nechce, aby někdo věděl, že měla něco s Kakashim Hatake.
„Uvidíme, uvidíme,“ pronesl Sasuke. Najedou z chodby uslyšel kroky. Kývl na Ant a ta rychle zajela pod peřinu a dělala spící. Pak se otevřely dveře a dovnitř vešla Konan.
„Pořád spí?“ optala se, zbytečně, Sasukeho.
„Jo,“ řekl a podíval se na svou sestru. Hrála to dobře.
Konan k ní přešla a kontrolovala životní funkce.
„Neznáš nějakého zdravotního ninju?“ zeptala se Konan Sasukeho vyděšeně, když Antishi oddělala obvaz z boku.
„Znám. Proč?“ opáčil Sasuke a vyskočil na nohy. Lekl se, že se jeho sestře něco stalo.
„Přiveď ho sem. Musí ji vyléčit léčivým jutsu. V ráně má infekci se kterou si neporadím,“ vyzvala ho poplašeně a napíchla jí do ruky infuzi. Z rány začala vytékat krev.
„J-jasně!“ prohlásil Sasuke a vyletěl z domu, jako neřízená střela. A rozběhl se ke Zvučné vesnici. Tam bydlel Kabuto. Uprchlík z Konohy. Ale byl to skvělý ninja medik.
Večer se Sasuke vrátil i s pravou rukou Orochimara do sídla Akatsuki a zavedl ho ke své sestře, u níž seděl zrovna Orochimaru a o něčem rozmlouval s Konan. Ale oni je vyrušili.
„No konečně!“ štěkl na ně Orochimaru, když tam vběhli a dotlačil Kabuta násilím k Ant a dodal: „Uzdrav ji!“
Kabuto se na nic neptal a začal ji uzdravovat. Sasuke mu totiž po cestě vysvětlil, co se stalo.
Po hodině nebyla na Antiině těle znát její předchozí zranění. Ale stále se neprobírala. Během Sasukeho cesty do Zvučné se totiž krátce probudila, ale pak omdlela.
„Víc už pro ni nemůžu udělat,“ řekl Kabuto a umyl si ruce. Pak se vrátil do Zvučné vesnice.
U Ant v pokoji zůstal Orochimaru a s ním i Itachi a Sasuke. Seděli tam několik hodin a dívali se na pobledlou Antishu, dokud se jí nezachvěly víčka a ona neotevřela oči. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, ale když uviděla složení návštěvy jejího pokoje, tak se mile usmála.
„Jak ti je?“ zajímalo Orochimara, který ji držel za ruku.
„Nic mě nebolí,“ odvětila Ant a prohmatala si bok. S otázkou v očích se podívala na svého staršího bratra.
„Uzdravil tě jeden Orochimarův medik. Jsi v pořádku,“ vysvětlil jí to Itachi a pohladil ji po vlasech.
„Takže můžu do svého pokoje?“ opáčila Ant s jiskřičkami v očích.
„Neměla by ses zatím hýbat. Musíš spát,“ namítl Itachi.
„Ale tady já neusnu,“ odsekla Antisha smutně.
„Tak já tě tam odnesu,“ svolil Orochimaru. Podlehl jejímu psímu pohledu.
„Jsi nejlepší, Princi,“ usmála se na něj Ant a pohodlně se mu stulila do náruče.
„Myslím si, že by bylo lepší, kdyby zůstala tady,“ řekl Sasuke.
„Když budu v prostředí, kde se psychicky cítím líp, tak se dřív uzdravím,“ prohlásila rozhodně Ant a kývla na Orochimara, který ji odnesl do jejich pokoje a položil ji na její vodní postel.
„Ale spi,“ nařídil jí a pohladil po vlasech.
„Neboj…“ šeptla a usnula. Chvilku se na ni díval, než odešel pryč.