Co dokáže láska?, část XX. a poslední: Sedm růží na hrobě

Jsem si jist, že i mé dítě by plakalo. Nechci odcházet, nyní, když jsem se sprostil těch slov, co se mi klíčily na jazyku už od počátku. Až nyní jsem si uvědomil, jak jsou si s Shigashu podobné. Až nyní.

Na hřbitově se ozvaly kroky.
Na cestičce mezi hroby se objevila postava, černě zahalená. Hebký, avšak stále průhledný závoj halil její obličej do potemnělých stínů. Tmavé, dlouhé vlasy jí splývaly po ramenech po zádech. Černé smuteční šaty byly ušité z hedvábí, které ostře kontrastovalo s bílou pletí. Zpoza závoje černé oči zkoumaly náhrobní kameny.
Chlapec, kterého žena držela za ruku, vypadal na pět let. Na svůj věk byl velice tichý a zamlklý, jako muž smířen s krutostí života. Když se zastavila žena, zastavil se také a stál v pozoru. Černé oči měl smutné a zoufalé. Celkový zjev o něm vypovídal, že si běžně šťastně nehraje mezi ostatními dětmi. Měl na sobě černobílý oblek složený z košile, sáčka a tříčtvrtečních kalhot. Na nohou měl chlapec nízké černé boty.
V druhé ruce žena třímala svazek květin. Růží. Sedm růží v pevném svazku, neroztříděné podle barev. Žena konečně zastavila před velkým hrobem věnovanému zesnulému králi, který vládl zemi před šesti lety. Chlapec začal tiše natahovat.
„Tiše, Herro,“ uklidnila ho jemně matka. Pustila chlapcovu ruku a rozvázala jí stuhu na svazku růží tak, aby se neškrábla o trny.
„Vybrala jsem růže, otče, protože na sobě mají trny. Trny, které zdůrazňují krutost života a osudu. Ať už růže rudá, která značí lásku, nebo jiná, každá má trny. Každá má nějaké nevýhody.“ Mluvila pomalu, srozumitelně a moudře ke králově hrobu. Zadívala se na sedm růží v její náruči. Po obou stranách hrobu jejího otce byly ještě dva hroby. Na levé straně se vyjímal náhrobní kámen s nápisem Shigashu, věnovaným její sestře. A na druhé straně...
Byl tam hrob Itachiho. Kvůli němu začal chlapec tiše poplakávat a po tvářích se mu koulely slzy. Tatanari se ještě chvíli dívala na růže, pak promluvila. „Vám třem jsem přinesla růže. Tahle, Shigashu,“ vzala první, rudou růži, „je pro tebe. Protože jsi má rodina. Tahle, růžová růže, je proto, že jsi milovala Itachiho takového, jaký byl. A tato -“ vytáhla bílou růži „- je za tvou nevinnost. Za to, žes toto nechtěně... způsobila.“ Po tváři jí stekla jedna osamocená, průsvitná slza a ona přistoupila k Itachiho hrobu. Neplakala, nevzlykala a ani se o to nepokoušela. Prostě jen uronila slzu nad svou ubohou sestrou.
„Itachi...“ Na chvíli se odmlčela, pak ale pokračovala: „Tuhle černou růži ti dávám k hrobu, abych připomněla tvé zlé skutky vůči mně... i vůči našemu synovi, Herrovi.“ Ve chvíli, kdy se znovu odmlčela, pohlédla na uplakaného chlapce. Věděla, že jednoho dne se bude podobat otci. Zabráním tomu. Zabráním, aby podědil ty špatné vlastnosti. „Ale tahle, bílá růže, je položena na hrob pro vyvážení vah, aby lidé věděli, že uvnitř tebe se skrývala jiskřička... jiskřička lásky.“ Pak, bez dalšího slova, hodila na Itachiho hrob ony dvě růže. Pak ale přihodila třetí, rudou růži ve znaku neskonalé lásky. Nyní již držela v ruce pouze jedinou květinou. Přešla k hrobu svého otce a její výraz potemněl.
Na hrobě nebyl jako na jediném latinský nápis „In memoriam“. Mohlo by to vypadat divně, na hrob někoho, kdo spravedlivě vládl obrovské zemi po čtyřicet let. Ani jediný náznak smutku, jen bílá deska s vyrytým jménem a datumu narození i úmrtí. Nic víc, nic míň.
„Otče.“ Tatanari zvedla hrdě bradu, vystoupila pomalu po schůdkách vedoucí k jeho hrobu a do bledé zašpiněné vázy růži vložila. Jednu jedinou, osamocenou na celém hrobě, jako jediný pokus o vzpomínku, černou růži.
Vrátila se zpět a přešla k plačícímu chlapci. Políbila ho na čelo a pak zvedla do náruče. Chlapec se stulil k matce a Tatanari se usmála. Tak něžně, jak jen v danou chvíli dokázala. Jako královna nyní měla dělat jiné záležitosti, vždy si ale mezi nimi našla chvilku, kterou obětovala tomu, aby lidem ukázala pravdu. Spravedlnost.
Spustila Herra, chytila ho za ruku a naposledy se zadívala na své dílo. Pak otočila hlavu k Herrovi a podívala se do jeho černých očí. Ty zdědil po otci. Sjela očima k jejim spojeným rukám a zadívala se na jejich téměř identicky světlé kůže. Tu má po mně, proběhlo jí hlavou. Vlastně cokoliv, co bylo na jejím chlapci, uměla k někomu přiřadit. Jenom to jedno nedokázala...
Ale no tak, Tatanari. Ty má přece po svém rádoby otci. Tak... Tak přece jen po sobě nechal něco, na co se mohu každý den dívat. Tajný vzkaz, malá změna v osudu, jako cena za ten tanec s ním. Královna Tatanari prohrábla princi Herrovi červené vlasy jako sama krev a zadívala se nahoru na oblohu, nyní bez mráčku.
„Memento mori. Neboj, já nezapomenu. Mně bude smrt provázet po zbytek života.“