Ohnivá vůle se nevzdává! Převrat, část 39.

Itachi a Sasuke, i když si nic neřekli, vytušili, že Kisamemu se nedá věřit, proto si vymysleli strategii, aby si mohli ověřit, zdali je Kisame věrný. Domluvili se v noci, za použití Sharinganu, Tsukuyomi.
„Proč tohle děláme?“ ptal se starší.
„Protože mám důvodné podezření, že Kisame je možný zrádce.“ Řekl mladší.
„Nejsi sám, jak to zjistit? Sice by na něho Sharingan působil, ovšem ne na dlouho.“ Sdělil poznatky, co se naučil.
„Co takhle Bunshin no Jutsu?“ nadhodil Sasuke.
„To bych neriskoval. Spíš bych zvolil tuhle variantu…“ pověděl mu to a Sasuke musel souhlasit, že tohle by šlo.
„Kdy tě to napadlo?“
„Víš, Sasuke, když jsem byl na Akademii, tohle se učilo jako základ, odkládat nepřítele chytrým tahem a přitom mít o celé situaci, co největší přehled. To ses neučil?“ popíchl ho Itachi.
„Učil, ale dávno jsem to vypustil.“ Mírné začervenání.
„Chyba, to abych tě učil všechno od znova.“ Smál se Itachi, takhle lehce se dlouho necítil, věděl, že tohle je naposled, kdy zažívá skutečnou radost.
„Neutahuj si ze mě!“ rozčílil se Sasuke.
„Sasuke?“ začal Itachi.
„Hm?“
„Pojď sem.“ Nebyl to rozkaz. Sasuke poslechl a Itachi udělal své známé gesto, šťouchl Sasukeho do čela. „Neutahuji si z tebe, jen se víc uč.“ Pak se usmál opravdovým úsměvem, který Sasuke vídal, tak málo. Byla to hotová vzácnost.
„Ohledně těch hodin…“
„Tím se netrap, jen jsem si prodloužil život. Tu akci vykonáme hned po rozednění, spoléhám na tebe.“
Byli domluveni a jelikož jim docházel čas, rozhodli se, je nechat vyspat, pak jim ráno sdělí další postup.

Naruto se sháněl po Hinatě a nemohl ji nikde najít. Nic už ho nenapadalo. Dále nikdo nevěděl o jeho matce a Kakashim, vydal se do svého domu. Tam jen našel spoušť, také stopy krve, která patřila Kakashimu, částečně Kushině…
Netušil, že se tam, před ani ne hodinou odehrával boj o život, a nejen o jeden. Kdyby šel ještě na svůj malý balkónek, našel by tam mrtvolu muže…

Kushině se úspěšně podařilo zastavit krvácení, jenže to nebylo všechno.
Kdosi se tam vloupal, slyšela jen mírně šelestění, ale i to stačilo, aby vzala Kakashiho kunai, neztratila duchapřítomnost a chladnou hlavou, vlezla si do skříně, kterou přivřela na malou škvírku. Pak uviděla stín, jak se blíží ke Kakashimu, s jasným úmyslem zabít! Počkala ještě malou chvilku, kdy vycítila, že nepřítel je zcela nechráněn a soustředí se pouze na cíl.
Za okamžik se vyřítila s řevem ze skříně. Kunai připravený, aby mohla bodnout, což je hned na poprvé podařilo. Muži se podařilo, zasáhnout Kushinu, do pravého ramene. Bylo to jen nepatrné škrábnutí, ovšem hodně krvácelo. Toho si Kushina nevšímala… měla jiné starosti.
Síla dopadu kunaie a její vlastní, zapříčinily, že muž neudržel rovnováhu, padal, posouval se na balkónek, který se pro něj stal posledním místem, na kterém se jako živý pohyboval… Kushina se v záchvatu zoufalství, vzteku, vzdoru a nenávisti nedržela zpátky a několikrát ještě bodla muže do prsou.
Po třech minutách se jí mysl rozjasnila a uvědomila si, co právě udělala. Upustila vyděšeně kunai a rozplakala se. Slyšela něčí šepot, rychle se otočila, nikdo tam nebyl, až na… vydala se za Kakashim.
„Jsem u tebe, přemístím tě na bezpečné místo, kde nás nikdo nenajde.“ Provedla sérii pečetí, ruku dala na zem a druhou na Kakashiho. V ten moment byli pryč…

Vůbec tomu nerozuměl. Nic mu nedávalo smysl. Opustil tedy svůj byt, který sice zamkl, ale měl podezření, že zde byla jeho matka. Vydal se k Tsunade, ta snad bude něco vědět…

Hinata si ani neuvědomila, že tímhle svým činem, pomáhat Saiovi, zažije utrpení, které ještě nezažila… již měli plán, který hned vzal za své, protože…
„Zdravíčko, vidím, že se tady dobře bavíte,“ zaznělo od okna.
„Co tady děláš?“ Sai, již pojal podezření, ale to ještě nevěděl to nejhorší…
„Přišel jsem si pro naši holubičku! Vůdce ji chce.“
„Ale ono se řeklo…!“
„To vím, ale situace se zněmila, a dost radikálně, Kakashi a Kushina se někam poděli, nikdo neví, zdali jsou živí, či mrtví, tudíž je jí potřeba, hned!“ kladl důraz na poslední slovo.
„Fajn, ale jdu s tebou.“
„Pro mě, za mě.“
Sai jí opět omráčil. „Nebude tolik vyvádět.“ Udal důvod.
„Tohle jsem chtěl udělat. Myslí ti to pořád.“

Tsunade, Sakura, Shizune a Ino již byly vyčerpané, z neustálého léčení. Jenže nemohly polevit, musely to zkrátka vydržet, Tsunade použila svoji chakru, co měla za čelem. Ta výrazně pomohla, to ovšem netušila, že…

Naruto zašel ta staříkem, aby se poptal, zdali něco neví o Kakashim-senseiovi, jeho matce, či Hinatě.
„Bohužel, nic nevím,“ zazněla odpověď.
„Díky a stavím se na rámen.“
„S tím počítám.“ Houkl ještě Teuchi.
Při pohledu na hlavy hokagů se Naruto zarazil, polil ho studený pot, zachvátila zuřivost a nenávist, viděl tu nejhorší možnou variantu…

„Slyšte milá Konoho, dnes se ukázala Tsunade naprosto nedůvěryhodná a tudíž nekompetentní dále zastávat úřad hokage. Aby to nevypadalo nějak špatně, dovolil jsem si vzít malé rukojmí!“ odmlčel se Danzó. A nechal, ať všichni vidí, kdo je tím rukojmím. Vypadalo to, jako při ukřižování. Nebyl to nikdo jiný, než Hinata. Byla v bezvědomí, i když nezraněná.
Zatím.
Danzó dál pokračoval: „Nabídla se dobrovolně, za což jí chválím. Poslouchej, Uzumaki Naruto, pokud se mi nepodvolíš, tahle dívka zemře strašlivou smrtí! Vzdáš-li se mi dobrovolně, je dívka volná.“
„Ne, nikdy! To bych radši šel do spárů Akatsuki!“ zahřímal Naruto.
„No, jak myslíš!“ vzal si rozžhavenou tyč, přiložil jí dívce na bok. Ze začátku nic, ale jakmile se dívka bolestí probrala, začala nelidsky ječet. Naruto zatínal prsty, slzy se hlásily o slovo, vydal se za ním.
Celá Konoha stála jako přimražená, neschopná pohybu, dokonce i Tsunade. Sledovali tohle drama, nemohli tomu uvěřit, že Konoha bude v jeho spárech…
„Přestaň už! Dobře, souhlasím, jen jí, prosím, pusť!“ Danzó viděl poraženecký, leč vzdorovitý Narutův pohled, který se plnil slzami. Naruto chtěl být na místě Hinaty, ta si podržela vědomí, ještě se na něho usmála. Tím úsměvem ho opět poslala do kolen.
„Hinato, odpusť.“
„Není co.“ Sotva mohla mluvit.
„Dobrá, pokecali jste si, ale tvůj první úkol bude zničit Sunu!“