Zkáza Zelené lilie 21 - Duše na dlani

„Matka mi dala mé jméno, protože věřila, že budu budoucností našeho klanu, že se stanu spásou vesnice tak jako ona. Vidíš tu ironii?“
Neodpověděl, jen si mě prohlížel s výrazem, který jsem nedokázala pojmenovat.
„A co bylo dál?“ promluvil konečně po nějaké době.
„Cože?“ nechápala jsem, jak se může ptát tak klidným tónem.
„Žila jsi s Orochimarem?“
„Ano, nějakou dobu mě léčil,“ poslední slovo ale jako bych spíš polkla.
Kakashi jen přimhouřil oko a vybídl mě, abych pokračovala. Už jsem nechtěla. Nějak jsem přestala chápat smysl toho, proč mu to vlastně všechno vysvětluju. Byla jsem unavená, byla jsem rezignovaná. Proč se tu snažím, aby pochopil, kdo jsem zač, když tomu plně nerozumím ani já sama? Proč se zase snažím o něco, co stejně nebude mít žádný smysl? Proč se vůbec snažím…? Začala jsem pomalu kroutit hlavou, byla jsem rozhodnutá, že už nechci pokračovat. Koneckonců, zbytek už by si Kakashi třeba mohl domyslet, i když nejspíš chybně. Ale no a co? K čemu mi bude, když bude znát celou mou temnou minulost? K čemu… Z myšlenek mě vytrhl svitek, který mi vložil do dlaně. Byl mi povědomý, ale chvíli trvalo než jsem si uvědomila, kde jsem ho už jenom viděla. Ta stužka… Ippondachi!
„To je obraz mojí…“ zarazila jsem se.
Třeba neví, co ten bláznivý pošuk kreslil. Mou naději ale zmařil, když dořekl za mě větu.
„Duše, ano. Otevři to, je to opravdu zajímavý portrét.“
Váhala jsem. Ippondachiho jsem prakticky vypustila z mysli, ale teď, když mi v rukou přistál jeden z těch svitků, okolo kterých dělal tolik tajností, rozvířily se ve mně opět pochybnosti. Co když se mi nebude líbit, co uvidím? Jistě, že se mi to nebude líbit, vždyť to má být obraz mého nitra a já jsem přece ztělesněné utrpení a zkáza. Nechci to vidět. Podávala jsem mu svitek nazpět, ale zadržel mě.
„Musíš se podívat,“ řekl nekompromisně a jedním pohybem prstů uvolnil stužku.
Ještě pár vteřin jsem váhala, ale nakonec jsem ztěžka polkla a velice pomalu rozmotala svitek. To, co jsem spatřila, mi téměř vyrazilo dech. Ten chlap si ze mě znovu vystřelil! A já mu na to zase skočila! To snad ani není možné…
„Králík? Já jsem králík a ještě ke všemu pruhovaný? To je opravdu hloupý vtip. Tím snad předčil i ty veverky…“ odfrkla jsem si a podávala mu svitek zpět, aniž bych se obtěžovala ho smotat.
„To nejsou pruhy. Podívej se pořádně.“
Velice neochotně jsem na tu čmáranici znovu pohlédla. Nechápala jsem proč, ale Ippondachiho umění ve mně vařilo krev.
„To jsou… Mříže?“ zeptala jsem se po chvíli nejistě.
Neodpověděl a já se znovu pozorněji zadívala na onen obraz.
„Má duše je jako králík v kleci? To nedává smysl, proč by…“ oči se mi rozšířily poznáním, „On namaloval tři obrazy, existují tři svitky. Co je na těch dalších dvou?“
Kakashi se pousmál: „Ippondachi-sama mi dal ty svitky krátce před naším odchodem. Řekl mi, co znamenají nebo vlastně, co si myslel, že nakreslil. Přiznávám, že po těch veverkách už jsem v něj taky neměl moc důvěru, ale on mi řekl, že když se na tebe budu dívat otevřenýma očima, že to pochopím. A myslím, že už mu rozumím.“
„Jak by mu mohl vůbec někdo rozumět?“ utrousila jsem.
Pokračoval, aniž by nějak komentoval mou předchozí poznámku: „Je fakt, že já sám bych to nenazval obrazem duše. Víš sama, jak vzletná slova volil a jak bylo někdy těžké pochopit, co tím chtěl básník říci.“
„Malíř,“ neodolala jsem mu opět skočit do řeči.
„To už tady bylo,“ poznamenal otráveně, i když bych se vsadila, že svou znuděnost jenom hrál. „Řekl bych, že spíš namaloval tvé vnitřní já, tvé pocity.“
Vnitřní já? Copak jsem nějaký malý vyděšený uvězněný králík?! Copak jsem se někdy cítila jako…
„To má být mé dětství, že? Ukaž mi ty další dva,“ natahovala jsem k němu ruku.
Krátce zavrtěl hlavou: „Nejdřív mi řekni, co se stalo potom. Jak se z tebe stala Zelená Lilie?“
„Copak jsi mě vůbec neposlouchal? Vždyť jsem ti to před chvílí vysvětlila! Řekla jsem ti, jak jsem vyvraždila vlastní vesnici. To ti nestačí?“
„Ne, chci vědět, proč jsi zaútočila na ty další!“
„Ale já jsem neza…“ zarazila jsem se. Tohle byla chyba. On mě vyprovokoval!
Povytáhl obočí a vytáhl další svitek, který však pevně sevřel v dlani a zcela jasným gestem mě vybídl, abych pokračovala.
Zavřela jsem oči. Najednou mě příšerně rozbolela hlava.
Zhluboka jsem se nadechla a aniž bych otevřela oči, pokračovala jsem v líčení svého života: „Vzal mě k sobě domů nebo alespoň tak tomu říkal. Zvenku to vypadalo jako hora, nechtěla jsem tam vejít, připomínalo mi to tu medvědí jeskyni, ale neměla jsem na výběr. Pořád mi opakoval, že jsem nemocná a že se na mě nezlobí, že jsem zabila maminku a všechny ty ubohé nevinné lidi. Byla jsem zmatená a vyděšená a věřila jsem, že jediný člověk na světě, který mi může nějak pomoci, je můj milovaný otec. Poctivě jsem jedla všechny tabletky, které mi nosil, ale jen mě po nich bolela hlava. Po některých víc, po některých míň, po pár jsem dokonce upadla do bezvědomí. V tom domě nebo spíš úkrytu jsme nebyli sami, bylo tam několik dalších lidí, někteří z nich byli drženi v klecích. Orochimaru mi vysvětlil, že jsou také nemocní a dokonce nakažliví, tak je tam drží, aby někomu neublížili, než se mu podaří je vyléčit. Strávila jsem tam asi čtyři roky a za tu dobu se v klecích vystřídalo nespočet lidí a mě začali říkat Krvelačné poupě. Nechápala jsem proč a opravdu mě to děsilo, ale postupně mi docházelo, že noví vězni se objevili vždy potom, co jsem upadla do bezvědomí…“
„On tě na nich cvičil?“ sykl znechuceně.
„Zřejmě,“ konečně jsem otevřela oči, ale zadívala jsem se do země, „Když jsem si to uvědomila, nedokázala jsem tomu uvěřit. Byl to pro mě hrozný šok. Vždyť to byl můj tatínek! Pokládala jsem si otázky jako: Proč by chtěl, abych byla víc nemocná? Proč by chtěl, abych někomu ublížila? Proč by chtěl, aby se někomu stalo to co mamince? Ze začátku jsem si nalhávala, že třeba ještě nenašel ten správný lék anebo že třeba netuší, že to způsobují nejspíš ty léky. A třeba taky naopak to ty léky nezpůsobovaly a bez nich bych na tom byla mnohem hůř. Rozhodla jsem se, že je přestanu užívat a uvidím. A bylo mi líp. Po pár dnech jsem se cítila překvapivě uvolněná a klidná, cítila jsem se skoro šťastná. Ale Orochimaru začal být podrážděný a neustále se vyptával, jestli poctivě užívám léčbu. Lhala jsem, že ano, ale nejspíš mi přestal věřit a kontroloval mě. Bylo těžké ho přesvědčit, že léky opravdu beru. Brzy nato přišel s novými tabletami, zřejmě silnějšími a tehdy jsem otevřeně odmítla s tím, že se cítím dobře. V očích se mu objevil šílený výraz a nutil mě ji užít, že on je doktor a že on ví, co je pro mě nejlepší. Odmítala jsem a on po několika minutách přesvědčování a vyhrožování vytáhl svou do té doby nejúčinnější zbraň. Řekl mi, ať si vzpomenu, co se stalo mamince, vždyť přece nechci, aby se to opakovalo. A já si skutečně vzpomněla…“