NFFORPG - Sunagakure no Sato

Keiko
Poušť
Keiko si vykračoval, jako poslední článek kolony, kterou měli ochraňovat a tvářil se, jak si tedy myslel, že se tváří ti, kteří se chtějí tvářit důležitě. Jeho přidělení od Týmu Théta k druhé divizi zlatých písků bylo tak nečekané, že se z něho mladý shinobi ještě ani nevzpamatoval. Navíc s ním, přidělili ke zlatým i Yumeku-sensei. Jediná škoda byla, že Shiki si šel vlastní cestou a tak byl jejich tým zatím ponechán v počtu dvou. To Keika hodně mrzelo, protože měl Shikiho velmi rád a cítil se bez něho úplně k ničemu. On byl ten, kdo vytvářel plány, taktiky a kdo Keikovi pomáhal, když mu něco, úplně všechno, nešlo.
Když se ozval hlas z nosítek, Keiko se ušklíbl. Tohle ten otravnej paprika dělal pořád, jako kdyby je snad chtěl vy-provokovat nebo co. Chlapec zastrčil ruce hluboko do kapes a pro jistotu, se rozhlédl kolem. Už několikrát měl na jazyku nějakou odpověď, ale zatím se obstojně držel.
“Se nedivim, že potřebuje vochranku...”
Zabručel si pod fousy, aby ho náhodou někdo nezaslechl a i přesto, že se chtěl tvářit, jako se tváří ostatní ninjové, jeho obličej tam sám nasadil uražený výraz.

Yumeka Ikazuchi
Poušť
Yumeka se po očku ohlédla a musela se tiše zahihňat. Keikův výraz byl dokonale uražený a roztomilý zároveň.
Karavana pokračovala svojí cestou a terén okolo se pomalu začal zvedat v pískovcové skály. Bělovláska naplánovala cestu tak, aby byla pro karavanu co nejlehčí. To ovšem znamenalo, že budou muset projít průsmykem, kde je pravděpodobně může čekat srážka s bandity.
Ještě než do průsmyku vešli, stavěla se Yumeka za Keikem a položila mu ruku na rameno. „Je dost možný, že nás právě tady přepadnou. To místo je k tomu jak stvořený. Spousta postranních cestiček a jeskyněk. Ať se stane cokoliv, hlídej si svůj konec karavany a za žádnou cenu nechoď dopředu. Prioritou je ten,“ ztišila hlas, „ukřičenej páprda. Ty na něj vidíš líp, takže ho hlídej.“
S tím přeběhla až dopředu, kde se obrátila na jednoho ze sluhů. „Půjdu asi tak deset metrů napřed a budu kontrolovat cestu. Hlavní cesta průsmykem je rovná, takže na sebe pořád uvidíme.“
Muž kývnul a jal se průvod řídit sám, zatímco se kunoichi vydala na průzkum. Teprve když se mezi ní a prvními členy výpravy vytvořila mezera o domluvené vzdálenosti, sluha zavelel k pochodu.

Keiko
Cesta do Vodopádové
”Hai!”
Přikývl pevně a v očích se mu rozžehl plamen očekávání, jako kdyby měli každou chvíli vyskákat bandité z každé díry a zpoza každého kamene. Keiko byl na pozoru což dokazoval jeho nadšený úsměv. Nějaká potyčka s bandity by každopádně přišla vhod, protože by alespoň ten starý paprika viděl, že jeho ochranka stačili i na velkou a nakorbenou potvoru. Navíc, Keiko se Yumece ještě ani nepochlubil, že jeho chakra tíhne ke Katonu a že by toho možná mohl využít, i když se mu nikdy zatím nepovedla ani jedna z běžných Katonových technik. To zase nebylo nic divného. Když přišlo na techniky, Keiko byl k ničemu. Nedokázal se soustředit a učení mu prostě nešlo. Jediná výjimka byl jeho Shunshin, který byl sice skvělý, ale podle Keika, byla mnohem krutopřísnější ohnivá koule. Na druhou stranu si dokázal zapálit ruce tak, že ho to nepálilo. Byl to vedlejší účinek jeho špatně vedené chakry, ale efekt to mělo. Chlapec si jen nebyl jistý tím, zda-li to dokáže zopakovat. Zatím musel stačit ten Shunshin.
Karavana se pohnula a Keiko vykročil za ní. Pátravým pohledem sledoval okolí a byl připraven, kdykoliv aktivovat svoje tělo stejně tak, jako vytáhnout ze stehenního pouzdra Kunai. Najednou mu obličej ztuhl a chlapec se jal, pře-kontrolovat si své sumky s vybavením.
”Hups...”
Dodal a po temeni mu stekla ledová kapka potu. Kromě stehenního pouzdra, kde nosil jeden kunai, měl všechny ostatní sumky prázdné. Své vybavení nechal doma v sirotčinci, krásně naolejované a připravené.

Yumeka Ikazuchi
Poušť
Yumeka pokračovala v chůzi a zkušeně hledala očima jakoukoliv zradu. Byla si stoprocentně jistá, že nic nevidí. Přesto tu samozřejmě existovala možnost, že někdo zaútočí.
Mohlo se jednat o někoho, kdo útok plánoval dlouho dopředu a kdo si možná najal ninji. Jediný způsob, jak to zjistit, bylo jít dál i s karavanou.
Celou délku průsmyku prošli bez poškození. Teprve když Yumeka čekala na karavanu, až ji dojde, ozvalo se šílené zadunění, načež se východ z průsmyku mžikem oka uzavřel.

Keiko
Cesta do Vodopádové
Keiko doprovázel karavanu, jako poslední a očima sledoval okolí. To se však zdálo klidné a nic se prakticky nedělo, což ho uchlácholilo natolik, že zadunění, které se ozvalo zepředu, mladíka vylekalo a ten zprvu nevěděl která bije. Párkrát se zmateně rozhlédl, ale jak Yumeka rozkázala, dopředu se hnát nezačal. Jen tam teda přešlapoval a zkoumavým pohledem hleděl kolem sebe, kde by mohli nepřátelé být a odkud by mohl také přijít útok.
”Přestávka na svačinu!”
Oznámil se zvláštním úsměvem a prokřupal si klouby. Na něco podobného se těšil. Nebylo to tím, že by měl rád násilí. On to celé bral úplně jinak. Tak zaprvé, když šel bojovat, nikdy nepředpokládal, že by někdo mohl nějak vážně zranit, nebo že by mohl nedej bože zemřít. To ani náhodou. Takovéhle přepadení bylo pro mladíka něco jako hra. Oni byli padouši a on hrdina, který ochrání bezbranné a zmlátí padouchy. Role byli rozdány a zábava mohla začít. Jediné, s čím si Keiko nevěděl rady bylo, kam by zařadil toho starého papriku. Trochu se mu příčila představa, že by se mělo pomáhat jen těm, kteří si pomoc zaplatí, protože to by znamenalo, že chudí nebudou mít zase nic a kvůli tomu začnou krást, aby měli, alespoň něco. To znamenalo, že ti chudí museli být ti, kteří je právě přepadli. Keiko se rozhodl, že na ně bude mírnej.

Yumeka Ikazuchi
Poušť
Yumeka se zamračila a obhlédla situaci. Takže byli nachystaní přímo na tuhle karavanu a věděli, že ji doprovází ninjové.
„Co má tohle být?! To jste úplně k ničemu?!“ začal halekat podnikatel, vykukuje z okna. Hned na to se ozvalo zasvištění a zasršení.
Směrem k muži letělo několik kamenných projektilů. Bělovláska bleskově složila několik pečetí a směrem od ní vyběhl po zemi elektrický proud, který před nosítky zesílil a zlikvidoval veškerý materiál nepřátelské techniky. Během několika vteřin se ozvalo cinknutí kovu o kov. Na scéně se objevila zamaskovaná osoba, dle stavby těla muž, útočící kunaiem a naproti němu Yumeka, blokující ránu svým chráničem na rukavici.
Mezitím se z druhé strany k nosítkům plížila další postava.

Keiko
Průsmyk
Keiko nestihl zareagovat tak pohotově jako Yumeka a byl docela rád, že tak neučinil, protože by jinak přímo nalétl do její techniky, což by ho nejspíše trochu přismahlo. Navzdory tomu, že byl útok zajímavý, byl Keiko připraven i na útok z jiné strany a tak si stihl všimnout postavy, která se snažila být nenápadná. Chlapec se jen usmál a probleskl se před ní, aby mu byla nosítka v zádech.
“Ahoj! Jmenuji se Keiko a chráním toho mudrlanta zamnou. Dávám ti šanci odejít, jinak dostaneš pořádnou nakládačku.”
Prohlásil přátelsky a usmíval se na něj, jako kdyby si jeho protivník mohl svůj čin ještě rozmyslet a sekat latinu. V Keikových očích nebyla ani stopa po lži, nebo čehokoliv záporného. Byl to roztomilý a přátelský výraz, že se to k Ninjovi vůbec nehodilo. Stále však dával pozor i na ostatní cesty, kdyby bylo nepřátel více.

Yumeka Ikazuchi
Poušť
Maskovaný se zastavil a chvilku si chlapce přeměřoval. Když se ujistil, že nežertuje, podrbal se za hlavou. „Děláš si ze mě srandu, že jo, prcku?“ tasil nakonec jehlici.
„Kdo je u tebe mudrlant!“ vyklonil se mezitím z druhé strany nosítek pan podnikatel.
„Hrome, nevystrkujte hlavu zpoza záclon! Nevíme, kolik jich tady je a jak jsou vyzbrojený!“ okřikla ho Yumeka.
„Neměla by ses radši soustředit na mě?“ ozvalo se zastřeně zpod masky. Muž naproti ní vytáhl další kunai, uvolnil tlak druhým a ohnal se po ženě.

Keiko
Keikovi ztuhl úsměv na rtech, když se ten páprda ozval, ale nezmizel. Chlapec jen omluvně pokrčil rameny a nadzdvedl obočí, aby se za něj nepříteli omluvil. Bylo těžké chránit chlapa, který se chránit nenechal, ale to už byla práce zlatých a Keiko si nehodlal stěžovat. Jen se mu úsměv ještě více rozšířil, když muž vytáhl jehlici.
”Skvěle, takže tě teď naučim, že na lidi se nemá útočit a když už sis vybral zbraň, vezmu si na to…”
Keiko si nohou do ruky vyhodil klacek, který se válel na zemi, jako kdyby chtěl shinobimu uštědřit výprask.
”...tenhle klacek! Než ale začnem...jak se vlastně jmenuješ?”
Optal se ho mile, jako kdyby si právě chystali dát přátelské posezení u čaje a ne se pustit do boje na život a na smrt. Navíc z toho kluka nebylo cítit nic jiného, než dobrota srdce a radost ze života. Dokonce i čistá radost z toho, že se do sebe za chvilku nemilosrdně pustí.

Yumeka Ikazuchi
Poušť
„Co se to tam ten kluk vykecává?“ ptala se Yumeka sama sebe během blokování výpadů.
„Říkal jsem ti, aby ses soustředila na mě!” dopálil se muž naproti ní, odskočil, složil několik pečetí a práskl dlaněmi o zem. Proti ženě začal růst kamenný hrot, který ji měl probodnout. Bělovláska se rozkročila a napřáhla se. Její pěst nebezpečně zasršela, načež vyrazila vstříc hornině a bez problémů jí prorazila, takže na nosítka dopadlo jen pár drobných kamínků. Navíc kunoichi zmizela z útočníkova dohledu.
Muž naproti Keikovi si povzdychl a než chlapec oznámil svou zbraň, ohnal se mu jehlicí po krku. Ani se nepamatoval, kdy byl obeznámen s faktem, že se musí prát s hloupým dítětem.

Keiko
Chlapec sice mlel pantem, ale ani na okamžik si nepřestal hlídat soupeře očima, možná proto ho nezaskočil zákeřný útok. Boj sám o sobě byla zákeřná věc a i přesto, že se Keiko snažil hrát fér, nikdy by se nedostal tak daleko, kdyby bojoval fér. Dělat ze sebe hlupáka bylo něco, co vás mohlo v boji posílit. Proto zareagoval bez toho, aniž by přerušil svou řeč, což byla také jedna ze zákeřných fint a vyslal svou pěst proti ruce s Kunaiem. Její cíl byli protivníkovo žíly a šlachy na vnitřní straně zápěstí a pokud by se trefil, jeho soupeř by přišel jak o zbraň, tak o výhodu prvního kroku. Říkalo se tomu vstoupení do útoku a pokud by to vyšlo, hodlal se do něj pustit svými pěstmi a nedovolit mu, aby se mezi nimi utvořila nějaká větší vzdálenost.
”To bylo zákeřný, to ti teda povim. Znal sem shinobiho kterej...”
Chlapec vypadal, jako kdyby to byla chvíle, kdy si může bez okolků popovídat, ale i když stále něco říkal, kontroloval si u toho dech.

Yumeka Ikazuchi
Poušť
Muž vytřeštil oči a zaúpěl, když mu zbraň vylétla z ruky, kterou mu projela tupá bolest. „Ty skrčku!“ zakřičel, naštvaný na chlapce, že ho tak vypekl. Jenže to ještě neskončilo. Keiko se do něj pustil pěstmi a muž vyhekl, jak mu chlapec postupně vyrážel dech.
Na druhé straně vozu se Yumeka začala plně soustředit na svého nepřítele a ten skončil zaražený v kráteru. Kolem bělovlásčina těla ještě trochu poskakovaly malé výboje, ale boj tady byl u konce. Museli si pospíšit. Také se mohly přihnat posily a shodit na ně kamennou lavinu.

Keiko
“...kterej kradl bohatejm a dával chudejm...ale byl to jenom zloděj. Pokud chceš bejt ten dobrej, nedělej zlo. Zlo ještě nikdy dobro nepřineslo. Jen smrt!”
Udílel rady, zatímco z muže vyrážel dech. Jak domluvil, vyskočil a oběma nohama kopl muže na solar tak, aby ho to odmrštilo na skálu za ním. Keiko sice taky spadl, ale protože s tím počítal, vyhoupl se ihned zpět na nohy a proto, že muž díky nárazu do skály padl na zem, přiskočil k němu, zaklekl mu hlavu a jal se ho svazovat jeho vlastním opaskem.
“Pokud si alespoň trochu chlap, popřemýšlej i tom. I ty si zasloužíš druhou šanci. Víc jich nebude.”
Dopověděl mu šeptem a připojil se opět ke Karavaně. Muže nechal ležet na zemi s rukama spoutanýma za zády, ale s volnýma nohama.
“Hotovó Yumeka-Sensei!”
Zahlaholil na ni a usmál se jako sluníčko. Stále si však hlídal muže, kdyby chtěl provést nějakou kravinu.

Yumeka Ikazuchi
Poušť > Yuni
„Dobrá práce,“ zazubila se na chlapce. Svého protivníka nemusela svazovat. Rána byla tak silná, že zkrátka omdlel a čekala ho pěkná řádka hodin spánku.
Yumeka přistoupila ke zni tarasící východ, krátce ho prohmatala a prokřupla si pěsti, okolo nichž zatančily jiskřičky. „Ustupte, prosím,“ vyzvala všechny za sebou.
…
Další cesta do Země vodopádů se obešla bez dalších problémů. Karavana zaparkovala před vilou bohatého podnikatele a Yumeka s Keikem měli svou misi za sebou. Nyní měli pár dní na odpočinek, který chtěla žena věnovat svému žákovi.
„Keiko, posaď se tady,“ usmála se na genina a pokynula mu na lavičku vedle sebe. Sezení se nacházelo v parku uprostřed města Yuni, v němž jejich doprovod skončil. Bylo příjemné teplo a vál jemný voňavý větřík, tak akorát vlhký - což bylo pro obyvatele vyprahlé Země větru známé snad jen z oáz a to jen z těch větších, jako byl Nehan, kam se stejně každý nedostal.
Yumeka vytáhla z obalu nanuk s dvěma dřívky, rozlomila ho a druhou půlku nabídla fialovovláskovi.

Keiko
Keiko se usadil vedle Yumeky a spokojené se usmíval. Vlahý vánek mu byl po tolika letech v poušti opravdu příjemným, ale ne tak docela neznámým. Jenom si chlapec neuvědomoval, kde to naposledy pocítil. Možná, že to byl nějaký z obchodů, kde měli ledem zmražené ryby a nebo taky ne. No, bylo jisté, že někde určitě.
“To bylo pěkné hustý, jak ste odklidila ty šutry. Sem vás skoro ani nestačil sledovat, Yumeka-Sensei.”
Básnil Keiko nadšený z Yumečiných schopností. To, že by je mohl někdo slyšet nebral Keiko vůbec v potaz a ani trochu se netišil.
“A co budeme dělat teď? Vrátíme se do Suny?”
Optal se, jako kdyby stihl zapomenout, jaké byli plány dál. Ono, když si chlapec zapomněl i ninja vybavení na reprezentativní misi, trochu vypovídalo, že co se týče paměti, musela si vzít dlouhou dovolenou.
“Bezva! Děkuju.”
Vzal si jednu polovinu nanuku a láskyplně se na Yumeku uculil.
“Jste naprosto bezvadná.”
Pravil a zasunul nanuk do úst, kde ho začal ocumlávat. Podle jeho výrazu byl naprosto spokojený.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
Yumeka se zazubila a zase se zasněně zahleděla do nebe. „Víš, tuhle misi jsem vzala, abychom se mohli spolu dostat do Země vodopádů. Našla jsem totiž zmínku o tvojí rodině v sunagakurský knihovně a tady poblíž by se měla nacházet,“ vysvětlila. „A to tady budeme dělat. Hledat tvoji minulost.“

Keiko
Chlapec, žužlaje nanuk otočil hlavu k Yumece.
“Humfu tihm hungfuh...eh..o mojí rodině? Jakože...jakože mám slavnou rodinu?"
Vyndal si z úst nanuk, protože se s ním mluvit nedalo.
"Jako že sem něco jako princ z královskýho rodo..rodo-klanu? Knížky sou většinou o těchle udatných princech, který ani neví, že jsou urozený a pak na to přijdou, protože maj meč, kterej maj od narození a tak? Nebo mateřský znamínko! To je taky hodně důležitý. Jinak fakt nevim, proč by se někde psalo o mojí rodině, kdyby nebyla slavná. A slavný sou přece jen královský rodiny, protože to ostatní jsou jenom nekrálovský rodiny a proč by o těch někdo psal, když může psát o těch druhejch, žejo Yumeka-sensei?”
Vypálil ze sebe příval slov tak rychle, že u toho ani nestihl dýchat a než to dořekl, trochu zrudl ve tvářích. Potom se jen rychle nadechl a pokračoval.
“Tak to bychom ji měli najít! Alespoň se jich zeptáme, jestli jim nechybí jeden syn.”
Keiko doslova vyskočil a oči mu při těch slovech zazářili, jako kdyby chtěl vyrazit ihned. V jeho slovech se navíc neskrýval ani titěrný náznak sarkazmu, nebo špatného vtipu. Z hlasu mu zněla jen radost.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
Yumeka se usmála. „Svým způsobem slavná je,“ pokrčila rameny. „Alespoň ve svém okolí. Rodina Fu-Kei - to je tvé příjmení, mimochodem, se do té knížky zapsala díky svému specifickému stylu ovládání chakry. Víc ti určitě řeknou, až někoho z nich najdeme,“ drcla do něj loktem, načež se zahihňala. „O mojí rodině jsou taky spisy a nejsme královská rodina. I Kokumotsu a Mokushi jsou pověstný a jsou o nich záznamy a nikdo z nich není král. Stačí něco významného udělat,“ objasnila mu. „Dojez nanuk a vydáme se tvoji rodinu najít.“

Keiko
Keiko si povzdechl, sklonil ramena a poprvé vypadal sklesle.
“Tak to asi nebude moje rodina. Sem nejhorší ninja v ovládání chakry v celé zemi Větru. Navíc nejsem nijak vyjímečný. A Fu-Kei? To zní fakt divně a cize.”
Pravil smutně, ale najednou, jako kdyby smutek rázem zmizel a vystřídala ho radost ze života, se usmál a nacpal si nanuk do chřtánu. V tom ho ale napadla další myšlenka a musel ji ihned zformovat do slov.
“Ale jeftli je to fakt moje lodina, myflíte si, že fe na mě budou pamatovat? Protože já fem fi dopofud na nic nevzpomněl. Teda...na nic. To by fe takhle afi nedalo říct. Zdají se mi fny, ale doft pochybuju, že f tím maj něco fpolečného. Možná jeden z nich. Furt fe vopakuje a rozhodně to neni z pouště, protože fou sftromy vfude.”
Vyhuhňal a zářivě se usmál. Za celou dobu nevyndal nanuk z úst a když to konečně udělal, měl v ruce pouhé dřívko. Mladíkova schopnost mluvit a žužlat nanuk byla opravdu vyjímečná.
“Éée...zmrznul mi jazyk...”
Postěžoval si pobaveně a vyskočil.
“Takže kudy a kam?”

Yumeka Ikazuchi
Yuni
„Ty jsi trdlo,“ usmála se žena, vhodila dřívko do blízkého koše a postavila se. „Teď se půjdeme podívat na ruiny chrámu boha Russhu. Právě o něm se mluví jako o posledním známém místě, kde tvá rodina přebývala. Je potvrzeno, že Fu-Kei ovládají nějaký zvláštní druh chakry a lidé se jich kvůli tomu báli. To je normální v takový oblasti, kde moc ninji nevidíš. Všechno cizí je pro obyčejný vesničany děsivý,“ vyprávěla mu, když vyrazila směrem z vesnice.

Keiko
Yuni
Chlapec se vydal na cestu bělovlásce po boku a zaujatě ji pouslouchal.
“Chrám boha Russhu? Takže to byli nějací mnichové? Takoví ti, co žijou v osamění na vysoké hoře, trénujou bojová umění, mají holé hlavy a celej život meditujou? To nezní moc strašidelně.”
Vychrlil ze sebe tak jak mu to šlo na mysl a poté nahodil zamyšlený výraz, což u Keika vypadalo doslova komicky.
‘Whoooow! Takže sem z rodiny nějakých bojových mnichů? Tak to bych měl ovládat to jejich Kung..kung-něco! Zatím zvládnu jen Kung-phao, když mi někdo radí. Ale to se dá někjak doučit. To zní fakt prďácky! Keiko, velký kung-něco mnich, zachránce a velký hrdina! Jooo! Tak to je nejspíš moje rodina. Člověk, předurčenej pro velký věci...pokud se ta věštkyně nemejlila..ne! Nemohla se mejlit. Věštba za dvacet Ryuu musí bejt fakt krutě přesná..musí pocházet z takové záhadné rodiny na konci světa. To je přesně jako v tech legendách! Jen počkej světě! Legendární Keiko Fu-Kei přichá..Fu-kei zní fakt divně. Budu si říkat...Fialovej blesk...nebo bouchač! Jo to zní drsně...i když...jméno mi maj dát lidi...za nějakej fakt velkej skutek...takže...musím prvně něco vykonat. Týž vado! Proč to musí tak trvat, než najdu nějakýho zloducha, kterýho budu moct porazit jenom já a získat slávu a bohatství...ne..jen slávu. Co já bych dělal s bohatstvím...no...Něco bych dal banditům, aby nebyli bandytama! Jo! Bude na světě víc dobra! To je vončo!’[i]
Keiko plynule přešel ze své podivuhodné myšlenkové břečky do plynulého navázání na předchozí řeč, aniž by si uvědomoval, že je to úplně o něčem jiném.
“I když...je fakt, že už sem se setkal s tím, že sem byl pro někoho zajmavej. Tekuro-senpai se mnou občas trénuje...teda...já trénuju a on se dívá a radí mi. To von mě pomoh s tou novou technikou...teda...chtěl mě naučit něco jinýho, ale....jej!”
Keiko se zarazil a dal si ruku před ústa, jako kdyby prozradil víc, než chtěl a podrbal se rukou na temeni.
“Sem myslel, že vás překvapím a já to takhle vykecám...hehe...”
Dodal pobaveně. Nemělo se smysl rozčilovat, když už to bylo jednou venku.

Yumeka Ikazuchi
[i]Yuni
Yumeka se usmívala celou dobu, co Keiko mluvil. Jeho sny a představy byly roztomilé. Snad skutečnost nezrujnuje jeho očekávání. Ani ona nevěděla, co je v chrámu čeká, ale rozhodla se to riskovat. Každý měl právo vědět, co se stalo s jeho rodinou.
Žena se vrátila zpět do reality a položila chlapci dlaň na hlavu, aby mu rozdrbala vlasy. „Na nukeniny bacha, tohle byly sice lamy, ale většinou s nima mívám problém i já. Nehoníme se za nima zbytečně,“ varovala ho s úsměvem. Na toho kluka se nešlo neusmívat.
Když se pak chlapec prořekl s technikou, bělovláska se obratně zatvářila zmateně. „Ach, promiň. Co jsi říkal? Zafoukal vítr a já ti nerozuměla.“

Keiko
“Jen se nebojte. Nukeniny nechte na mě, když s nima máte problémy. Já jim už domluvím. To by nebylo, aby se nedali na správnou cestu. Pokud to teda nebudou fakt cool záporáci. Takoví, co se nedaj změnit ani ocelovou tyčí. Ty budem muset porazit, ale těch moc nebude. Na světě přece nemůže bejt tolik záporáků.”
Pravil s železnou jistotou a zvedl k Yumece vztyčený palec v pěsti. Chlapec se usmíval způsobem, jako kdyby mu patřil celý svět, který se prostě musí podvolit jeho přesvědčení. A často se zdálo, že to tak i je, protože Keiko měl až moc veliké štěstí.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
Musela se udržet, aby nevyprskla. Na jednu stranu bylo roztomilé, jak chlapec viděl všechno tak jednoduše. Na stranu druhou o něj ale měla strach. Možná by měl některé věci začít brát vážněji. Párkrát měl štěstí, to ano, ale na to se přeci nedalo spoléhat.
Zanedlouho se mezi stromy začaly objevovat kusy kamene. Nejprve vypadaly jako nějaká skála, ale jak se dvojice přibližovala a dřevin ubývalo, dostávaly stavby před nimi tvary. Yumeka si velmi rychle uvědomila, že právě procházejí něčím, co kdysi bývala vesnice.
„Požár,“ hlesla a zastavila se u jedné z mnoha z poloviny zřícených zdí. [/b]„Už to není moc poznat, ale tuhle vesnici zničil požár,“[/b] zamračila se. „Řízený požár.“

Keiko
Chlapec se při chůzi rozhlížel na všechny strany a vypadal, jako kdyby se mu výlet líbil. Oproti vyprahlým pouštím země větru to byl přímo ráj. Všude samé rostliny a stromy, čerstvý a svěží vzduch plný vlhkosti a ty rozličné vůně. Cesta ubíhala a poslední chvilku to vypadalo, že jdou stále jen do kopce. Když vystoupili až nahoru, čekala tam na ně zarostlé ruiny, které bylo velice těžké rozeznat. Keiko si jich všiml až ve chvíli, kdy na ně Yumeka upozornila. Jeho nadšení mírné pokleslo, jako kdyby mu někdo řekl, že letos vánoce nebudou. I tak podvědomě tušil, že tu nic nenajdou.
’No jasně, že je to tu opuštěný. Proč bych jinak žil celej život v Suně, žejo?! Muselo se tu stát něco zlýho...válka? Ty ruiny tak trochu vypadaj. Ach jo...já fakt doufal, že tu najdem nějaký kung-fu mnichy, co mi řeknou, že jsem nějak výjímečnej a taky proč se mi dělaj ninja techniky problémy. Pfff...’
Keiko se vydal na průzkum ruin, ale nic z toho mu nepřipadalo ani povědomé. Navíc to tu muselo vyhořet hrozně dávno a oheň po sobě zanechal jen holé základy, které již dávno obrostla zdejší fauna.
“Vypadá to tady, jako by tu nikdo nežil tisíc let...”
Pravil a umlkl, když došlápl na nějaký oblý předmět. Automaticky se sehnul, zvedl to a rukávem setřel špínu. Ve slunci se zableskl kovový odlesk a chlapec v němém úžasu pootevřel ústa. Držel v ruce ochrannou čelenku Sunagakure, která měla hrubě přeškrtnutý znak vesnice. Čelenku nukenina. V tom mu myslí bleskla vzpomínka, jako ostrý nůž, který mu projel hlavou a chlapec vyjekl bolestí. Jeho výraz se změnil v doslova vyjevený a nevědomky si přitiskl volnou ruku k hlavě, ale bylo poznat, že není doma. Jeho mysl se vrátila o několik let zpět.
*Keiko stál před domem, který byl před vteřinou ještě ruinou a za ruku se držel ženě s tmavými vlasy Yumečina věku, která mu právě něco vysvětlovala. Slova, ale již dávno odvál čas a tak jí nebylo vůbec rozumět. Ten tón hlasu však Keiko poznal. Byla to jeho chůva a tohle musel být její dům.
*
Záblesk zmizel stejně tak, jako se objevil a Keiko zůstal stát, jako opařený a hleděl na zarostlé základy jedné z ruin.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
Yumeka se dál rozhlížela, dokud jí nepadl zrak na Keika. Chlapec měl vyvalené oči, jako kdyby si něco uvědomil.
Žena k němu hned přiskočila a položila mu ruce na ramena. „Keiko? Jsi v pohodě? Haló, Keiko!”

Keiko
”Já to tu znám...”
Vyřkl tiše slova, která umlkla, jako kdyby se chlapec nějakým způsobem vzdaloval. Nepřítomně podal pozůstatek nukeninské čelenky Yumece a poté udělal pár kroků dál. Po celou dobu se zdálo, že je Keiko jen napůl tady a napůl někde jinde. Každý jeho pohled probudil další vzpomínky a každá z nich byla, jako rozpálené železo, které mu někdo zasouvá do hlavy. Udělal dalších pár kroků k další ruině, když se s bolestným zasyčením přitiskl ruku nad pravé oko. Chlapci se promítaly náhodné obrazy z časů, které si nepamatoval a srdce mu bušilo jako na poplach. Některé obrazy mu nedávaly žádný smysl, ale ty ostatní ano. Ta ruina, před kterou stál teď byl jeho starý domov, dokonale si vybavoval některé detaily, na které se jako dítě nejvíce upínal, vůni léčivých bylin, které rostli okolo domu, skřípavý zvuk dveří, kterých se bál, rozmlžené tváře lidí, které by měl znát. Keiko se celý třásl a pravou ruku si čím dál silněji tiskl na čelo, nad pravým okem. Ta bolest byla nesnesitelná. Kvůli bolesti se pokusil dostat se jinam, pryč z tohohle místa, kvůli kterému prožíval taková muka. Bez rozmyslu se rozběhl pryč, aby unikl těm obrazům, ale marně. Každý nový pohled probudil další moře obrazů, víc než mohl chlapec zvládnout. Ve skutečnosti jenom trochu popoběhl, když se nakonec zastavil uprostřed návsi. Mladík padl na kolena a roztřesenýma rukama odhrnul vrstvu pralesního nánosu. Pod nánosem se objevila špinavá lebka. Chlapec ji však viděl jen napůl, protože napůl vnímal nejzřetelnější vzpomínku, která mu vyplula na povrch. Vzpomínka vlastní matky, která ho před šípy chránila vlastním tělem.
Keikovi vlasy se začali vlnit, jak mu začala unikat chakra z těla a celý se třásl nepotlačovaným hněvem, který se tak náhle objevil. Díky svému nervovému otřesu přestal kontrolovat sílu, zapečetěnou uvnitř sebe a ta vytryskla, jako kdyby se sama chtěla dostat ven. Chlapec zuřivě zařval, jako zraněné zvíře, přichystané zabít všechno, co se přiblíží a oběma pěstmi praštil do země co největší silou dokázal vyvinout.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
„Ty to tu vážně znáš? To je… Keiko?“ chtěla se usmát, jenže chlapcův stav vůbec nepřipomínal žádnou kladnou emoci.
Chlapec byl jako v transu, když popoběhl, padl na kolena a začal hrabat v zemi. Spatřivši lebku Yumeku zamrazilo a ona stiskla ruce v pěst. ‚Co se tu hrome stalo? To byl Keiko u toho?!‘
Bělovláska na nic nečekala, přiskočila ke svému svěřenci a znovu mu položila ruku na rameno. „No tak, jsi v pořádku? Keiko!“

Keiko[b]
Od chlapce se začal do okolí šířit onen “zápach” jeho chakry, který v lidech citlivých na chakru vyvolával pocity něčeho opravdu zkaženého a zlého. Když Yumeka položila na Keika ruku, celý se třásl a ve chvíli, kdy k ní obrátil pohled, nedívala se do očí chlapce, kterého znala a chlapec zavrčel. Jeho oči lehce zářili fialovou září a byl v ní jenom hněv a nespoutaná zuřivost. Chlapec jí položil ruce na její a ty se nečekaně sevřeli kolem jejího zápěstí silou, kterou Keiko nikdy předtím neprojevil. Bez sebemenšího zaváhání se prudce otočil a pokusil se Yumeku zahodit, jako kdyby si ani neuvědomoval, kdo Yumeka je. Navíc se Keiko pohyboval rychleji a silněji, než kdy jindy.

[b]Yumeka Ikazuchi
Yuni
„Keiko,“ vyvalila žena oči, když se jejich pohledy setkaly. Náhle šlo všechno ráz na ráz, a protože šlo o jindy neškodného chlapce, Yumeka následující dění vůbec nečekala.
Za letu se přetočila a přistála v podřepu několik metrů od fialovláska, nevěříc svým očím. „Keiko, co ti je? No tak, to jsem já!“

Keiko
Keiko nečekal na to, až Yumeka dopadne a vrhnul se po ní ve své největší rychlosti, kterou dokázal vyvinout. Když se k ní přiblížil, začal mlátit a kopat ve sledu doslova zvířecím. Nehledě na to, že by se nějak kryl. V očích mu plálo fialové šílenství a on chtěl jenom ničit a zabíjet. Ta rychlost a síla, kzerou dokázal uvolnit byla daleko z hranicí, kterou by normálně Keiko ovládal a proto bylo skoro až jisté, že by si mohl potrhat svaly a šlachy, ale tohle nebyl Keiko, který by myslel. Stala se z něho bestie, bakemono toužící po krvi.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
‚Co to má bejt?!‘ nechápala žena, jak se najednou mohl takhle zbláznit. Jeho pohyby a všechno byly rychlejší a silnější, což cítila, když je blokovala a uhýbala jim. Sama ale neútočila.
Pak si vzpomněla na to, co četla v jedné knize. Ta pečeť, co měl chlapec na čele…
‚Musím ho fofrem zneškodnit, než si ublíží,‘ zamračila se a přestala ustupovat. Pak šlo vše ráz na záz.
Yumeka zakročila proti dalšímu výpadu, chytila Keika za zápěstí a přehodila ho přes rameno. Bylo jí jasné, že v takovém záchvatu šílenství nemělo cenu zkoušet ho udržet pákou - jistě by si zlomil cokoliv, aby se vyprostil. Proto ho zasedla a přišlápla mu obě ruce. „Keiko, slyšíš mě?! Prober se! To jsem já, Yumeka!“

Keiko
Chlapec sebou ještě chvíli trhal, jako zvíře lapené do pasti a snažil se kousat, škrábat, ale nakonec sebou házet přestal, fialová zář se mu z očí vytratila a tečky na čele zmizeli. Po běsnící zrůdě tu zůstal jenom nic nechápající klučina, který vypadal unaveně.
”Sensei?”
Breptl váhavě, když si uvědomil, že na něm sedí a tak nějak ho kompletně blokuje v pohybu. Navíc ho bolelo celé tělo, ale nijak vážně.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
„Keiko?“ zeptala se stejně zmateně. Vypadalo to, že se chlapec probral, ale co to do něj vjelo? „Co jsi to vyváděl?” dotázala se se stále stejným nechápavým výrazem. Nikdy nezažila, aby tenhle chlapec vyvinul takovou sílu.
„Prorazil pečeť.“
Yumeka sebou trhla za odpovědí a cizím ženským hlasem. Spoza stromu vyšla drobná fialovláska a své fialové oči upírala na chlapce na zemi. Jouninka si uvědomila, že by se mohla konečně zvednout ze svého studenta a tak také udělala. „Kdo jste?“

Keiko
Ruiny
Když z něho Yumeka vstala, zhoupl se na ruce, těmi se odrazil zpět na nohy a otočil se k dívce. Vypadal poměrně zmateně a ten pohyb nebyl zrovna příjemný. Jeho svaly dostali nezvyklý záhul a právě se na Keika zlobili.
”Ale...já sem ji nechtěl votevřít. Teda...jasně že to umim, ale přece bych to neudělal, dyž bych vo tom neměl ani páru, no ne?!”
Pravil s nejistotou v hlase a promnul si paže. Nebyl si úplně jistý, ale otevírání toho, co ho posílí dělal jen sám. Nikdo o tom přece nemohl vědět a Keika ani nenapadlo, že by to byla pečeť. Prostě se to nějak automaticky naučil sám od sebe.
”Kdo si, že víš...ani Yumece-sensei sem neřekl, že…,”
Chlapec se zarazil, jako kdyby mu něco docvaklo a vyvalil překvapeně oči.
”Já tě už viděl! Teda...neviděl, ale...ty...ty si ta krásná dívka z mojich snů! Teda...vypadáš starší, ale seš to ty!”
Vyřkl svá slova bez jakéhokoliv zaváhání a o krok ustoupil, jako by si nebyl jistý, zda-li je to dobře, nebo ne, že tu teď stojí.
”Asi stokrát sem se k tobě snažil dostat...tam na ten most, ale...co seš zač?”

Yumeka Ikazuchi
Yuni
„Ve snu?“ zamračila se fialovláska, načež se zamračila. „Most?“
Teď, když se na něj podívala lépe, bylo jen málo pochyb. Příslušnost k její rodině prokázal už prolomením pečetě a nyní mluvil o mostě… Navíc byl v tomhle věku… A ty oči…
„Jira?“ vyvalila oči.
„Promiňte, ale o co tady jde?“ nechápala Yumeka.
Dívka se obrátila na bělovlásku a ukázala na chlapce. „Tohle musí být můj malý bráška!“ vyhrkla. „Kde se vzal v Suně? A jakto, že jste tady?“

Keiko
Ruiny
Keiko vytřeštil oči a chvilku kýval čelistí ve snaze něco říct, ale neměl tušení co. Nakonec ze sebe něco přece jen dostal, ale chvilku to trvalo.
”Jira...jo..ve snu si mě tak nazývala...no počkej...jak bráška? Ty si...já mám...sestru?”
Keikovi se zamlžil zrak a nevěděl, jestli dříve omdlí, nebo uteče. Tohle bylo na něho trochu moc informací najednou. Ještě před chvilkou byla jeho rodina ztracená, mrtvá a dávalo to trochu smysl, ale teď tu stála krásná dívka z jeho snů a hlásila se k němu, jako kdyby to byl její bratr. Chlapec neměl sebemenší tušení, co má dělat, ale podvědomě věděl, že je to asi dobře. Muselo to tak být. Paměť si v tuhle chvíli dávala přestávku, ale i tak ji poznal. Trochu se v něm i bilo zklamání s radostí, protože doufal, že by ta dívka z jeho snu byla nějaká princezna pro jeho “A žili šťastně až do smrti”, ale na druhou stranu nikdy nikoho neměl a nyní to vypadalo, že se shledal se svou sestrou, což by znamenalo, že vlastně našel svou rodinu. Pravou rodinu. Keiko se obrátil pohledem k Yumece, jako kdyby hledal radu, co si teď má počít.

Yumeka Ikazuchi
Yuni
Dívka konsternovaně hleděla na Keika a nevěřila svým vlastním uším. „Jiro…,“ hlesla.
Yumeka zachytila Keikovu žádost, ale sama nedokázala nic jiného než bezradně rozhodit rukama. Na tváři jí hrál překvapený úsměv. Kdo čekal, že tady narazí na chlapcova příbuzného?
„Jiro!“ vyhrkla znovu a vrhla se mladému shinobimu okolo krku. „Myslela jsem, že jsi mrtvý! Promiň mi to. Promiň, že jsem tě pustila. Promiň, že jsem nehledala dále.“ Z očí se jí spustily slzy.
I kunoichi z toho začaly pálit oči a ona se musela zazubit. Náhoda tomu dala a dvě tápající duše se zase našly.
Idylka však nemohla trvat dlouho. Něco nepřirozeně šustlo, nikoliv nápadně. Nezkušené ucho by zvuk lehce přeslechlo, a proto se žena napjala ještě víc. Vmžiku stála před objímající se dvojicí, až sebou dívka trhla, načež se ozvalo cinknutí, jak Yumeka vyblokovala něco kovového chráničem na rukavici.
„Máte nějaké nepřátele, slečno?” zamračila se, hledíc před sebe.
„C-co prosím?“ zamrkala vylekaně. Její oči sjely k zemi, kde ležela šipka z foukačky.

Keiko
Ruiny
Keiko trochu vykulil oči, když se mu dívka skočila okolo krku a chvilku mával rukama ve vzduchu, než ho vůbec napadlo, aby ji váhavě objal a dokonce dívku nervózně poplácal po zádech.
”Už je to dobrý. Zase...zase sme se našli. Co bylo, bylo. Teď sme spolu..Tanuko.”
Vyblekotal pár náhodně vybraných slov, protože si nebyl tak úplně jistý, za co se mu omlouvá. Paměť se mu sice vracela, ale měl v ní ještě několik velkých mezer. Keiko byl asi jediný, který měl oči úplně suché. Nebylo to tím, že by nebyl šťastný, ale na něj toho bylo nějak moc a ještě mu všechno tak úplně nedošlo. Rychlý pohyb jeho sensei a kovové cinknutí však nepotřebovalo žádné vysvětlování. V rychlosti se vymanil ze sestřina sevření a sáhl si na stehno, jako by chtěl vytáhnout kunai, který stále ležel na jeho stole v Sunagakurském sirodčinci. Chlapec protočil oči v sloup a postavil se tak, aby kryl svou sestru tělem.
“Bandité?”
Optal se Yumeky, ale ani na ni nepohlédl. Jeho oči brouzdali v okolí a jeho ostatní smysly byly nastražené na maximum. Byl připraven chránit svou sestru před všemi ničemi světa.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Yumeka zavrtěla hlavou. „Možná. Ale větší pravděpodobnost je, že po někom z nás jdou. Ta šipka na sobě může mít nějaký jed nebo uspávadlo. Dávej si pozor, Keiko,“ vysvětlila a podala mu své náhradní pouzdro se zbraněmi. „A na svůj seznam na mise si permanentně vyznač vybavení, prosím,“ dodala trochu zkrachovale. „Tohle je už po několikátý.“
„To budou Lovci,“ zavrčela Tanuko a i ona se postavila do bojového postoje. „Používají takovéhle šipky, aby svou oběť ulovili nepoškozenou. Pokud ji tedy potřebují ulovit nepoškozenou.“
„Tak to je dost průser,“ nechala se slyšet bělovláska.

Keiko
Ruiny
”Ale já si to už od posledně poznamenal a i připravil, jenom sem to nechal ležet na stole,”
Zasmál se provinile a připnul si pouzdro na opasek, ze kterého ihned vyndal kunai.
”Lovci? A co by tady asi lovili? Splést si nás se zvířaty nemohli, to by byli opravdu hloupí…,”
Konec věty utichl v šeptu, protože to došlo i Keikovi.
”To jako, že by lovili nás? A to proč? Já se ještě tolik neproslavil, že by na mě kartel vypsal odměnu, protože hrdinové se takhle loví, ale jestli mají pod čepicí, nejspíš si nějskýho toho hrdinství všimli předem a proto...nebó...ne. To je jedinej logickej důvod. Tak fajt.”
Dořekl a úsměvem a vystoupil o krok z obranné formace.
”To se nestydíte, takhle na nás plivat plivátkem tyhle šipečky? Co by vám vaše staré dobrá máma řekla na to co z vás vyrostlo? Jen se na sebe podívejte. Byla by hrdá, že z úkrytu plivete po lidech? O tom pochybuju. Jestli máte alespoň ždibec kuráže, vraťte se domů a dělejte něco užitečného. Pokud ste ale klesli takhle hluboko, pojďte si pro mě! Nakopu vám ty vaše smradlavý zadky!”
Prohlásil tak nahlas, aby ho nikdo nepřeslechl a začal si vyhrnovat rukávy.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
„Keiko, neblbni,” sykla na něj Yumeka. „Jejich mámy tohle pravděpodobně dělaly, ještě než se tihle narodili.“
Ten kluk byl naprosto nemožný. Tohle nebyla žádná legrace a kdoví, kolik tady těch lovců bylo. Kdyby byla bělovláska sama, nejspíš by si s nimi poradila, ale to by nesměl Keiko takhle šílet.
Jenže další útok nepřišel. Dokonce ani ticho okolo nich nebylo už tak zlověstné. „Jsou pryč,” hlesla kunoichi a ohlédla se na Tanuko.
Ta stiskla ruce v pěst. „Museli zjistit, že je nás víc, které chtějí polapit bez zranění. Stáhli se, aby svoji kořist v boji nepoškodili. Musíme se odsud klidit. Dole ve vesnici by mělo být bezpečněji.“

Keiko
Yuni
Ještě chvilku mával Keiko pěstmi ve vzduchu, ale kdyz bylo jasné, že na ně nikdo nehodlá dál útočit, spustil ruce zpět.
”Jako fakt sem nečekal, že by to mohlo doopravdicky zabrat,”
Prohlásil s hrdým výrazem a dal ruce v bok. Ona hrdá chvilka však netrvala ani vět vteřin, protože si chlapec vzpomněl na to, na co se mu vzpomínky vrátili a odhodlané se vrátil k lebce své matky, kde poklekl na jedno koleno, chopil se starého úlomku stolu a začal s ním hloubit díru do země. Všechny emoce, jako kdyby se najednou v chlapci zbláznili a Keikovi začali téct slzy, jež ignoroval. Opíral se do dřeva silou a poháněn žalem ignoroval všechno v okolí. Po pár tempech se však dřevo přelomilo, kvůli jeho stáří a chlapec začal hrabat díru rukama.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Yumeka se obrátila ke Keikovi a pozorovala ho, jak kusem dřeva ryje do země. Její oči přejely k lebce na zemi, stejně jako Tanučiny. Ta však okamžitě pohled odvrátila a stiskla ruce v pěst. Nemohla se na to dívat.
Úlomek byl zničen, ale to chlapce nezastavilo. Bělovláska si povzdychla, klekla si ke svému studentovi a kunaiem mu začala pomáhat vyrývat hlínu.
Nepředpokládala, že by se Lovci tak brzy vrátili, a Keiko tohle potřeboval. Pohřeb měl vždy pomoci hlavně pozůstalým ukončit jednu etapu a začít jinou. Museli to udělat.

Keiko
Když byla díra hotová, uchopil Keiko lebku své matky a na okamžik se na ni zahleděl, než ji vložil do vyhloubeného otvoru. Možná, kdyby překopal okolí, našel by i zbytek kostí, ale na tom nezáleželo. Keiko kdysi zaslechl, že duše sídlí v hlavě a protože se mu tento náhled na spiritualitu člověka líbil, nenechal si to nikým vyvrátit. Díru pomalu zahrnul hlínou a na ono místo vystavěl malou mohylku z navršených kamenů. Po celou dobu nepromluvil ani slovo, až do doby, kdy byl hrob hotový. Nakonec k hrobu poklekl a dal na něj květinu, aby tak završil obřad, který si právě vymyslel. Musel improvizovat, protože mu tyhle věci byli neznámé.
”Víc toho pro tebe udělat nemohu, mami.”
Pravil tlumeným hlasem, smutně se pousmál a vstal, jako kdyby to bylo vše, co chtěl udělat.
”Tak fajn,”
Pravil na srozuměnou k oběma dívkám a pohlédl na ně.
”kudy do té vesnice?”
Pokusil se dát na srozuměnou, že tady udělal vše, co musel a jeho mozek byl najednou tak otupělý, že chlapec ani nepřemýšlel. Poprvé měl úplně čistou hlavu a vnímal jen přítomnost.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Yumeka si klesla vedle Keika, zavřela oči a spojila ruce v tiché modlitbě. Tanuko ty dva pozorovala. V srdci ji nepříjemně bodalo. Myslela, že smutek dávno odvál čas, jenže když tady teď její nově nalezený bratr vykonával improvizovaný pohřeb, všechny vzpomínky ji udeřily jako palice do hlavy.
Pomalu přistoupila k Yumece s Keikem, klesla si a i ona se pomodlila. A z očí jí uteklo pár slz.
”Pojďte za mnou,” řekla nakonec a vydala se směrem z lesa. Zanedlouho dorazili do malé vesničky a dívka je dovedla až do dvoupatrové bytovky. Její byt se nacházel v poschodí a ona je hned pustila dovnitř. Měla ho malebně zařízený a všude voněly bylinky.
”Proč jste sem vlastně přišli?” obrátila se na dvojici ze Suny.

Keiko
2. Divize zlatých písků
Vesnička kdesi
Keiko se vydal za svou sestrou a po cestě se mu vrátila jeho klasická nálada, jako kdyby bylo vrácení vzpomínek a pohřeb ostatků své matky dávnou historií, kterou zavál písek. Do vesnice doslova vhopkal po boku Yumeki a úsměvem zářil na všechny strany. Bylo mu skvěle. Konečně věděl kdo je, alespoň částečně a navíc našel svou sestřičku. Fakt, že je léta odloučení naprosto odcizila, na tom nemohl nic změnit.
”Wooow! Máš to tady fakt suprový Onee-san!”
Zářil chlapec a prozkoumával malebný byt.
”Já furt bydlím v sirotčinci, ale budu se muset přestěhovat, protože mě tam nemůžou ubytovávat, když už si vydělávám peňauze sám.”
Drmolil Keiko a se šťastným úsměvem pohlédl na sestru, když padla otázka.
”Yumeka-Sensei našla v nějaký knížce, že bych mohl pocházet tady vodsaď a chtěla mě sem vzít. Já si totiž na nic nepamatoval, než sme sem přišli. Měl sem úplně vymetýno v kušně, víš? Mě totiž našli doktoři ze Sunagakure na břehu nějaký řeky a povedlo se jim mě přivést k životu, nebo něco takovýho. Já se pak probudil v nemocnici a neměl sem tucha, co sem zač. Tak mě dali jméno Keiko a šup se mnou do sirotčince, co taky jinýho, žejo. Pak mě přijali na Akademii pro Ninji a tadá! Jsem tady i se svojí Sensei!”
Vyblil ze sebe jedním dechem a zářivě se usmál.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Tanuko sebou lehce trhla. Už dlouho jí nikdo takhle neřekl. “Jira. Jmenuješ se Jira,” pípla. Bylo jí hrozně. To kvůli ní skončil v řece a málem zemřel. Vyrůstal v sirotčinci… Nedokázala ho ochránit.
“V knížce?” vzhlédla pak překvapeně k bělovlásce.
Yumeka výmluvně pokrčila rameny. “V Sunagakure máme velmi obsáhlou knihovnu. Občas se sama divím, co se tam dočtu. Nicméně tyhle informace jsem hledala schválně. Zaprvý jsem chtěla Keikovi pomoct zjistit něco o rodině a zadruhý jsem sama potřebovala nápovědu, jak ho trénovat.” Zvážněla. “Když je vystavený emočnímu vypětí, jeho chakra nabere hrozně zlovolný charakter, jako kdyby pasivně prováděl nějaké lehké genjutsu. Na čele se mu přitom objevuje znak. Sama jsi to viděla.”
Tanuko se zamračila, jako kdyby jí něco došlo. “Na tohle se musíte posadit,” rozhodla. a začala dělat čaj. “Jiro,” oslovila chlapce, “co cítíš, když jsi naštvaný? Nemluví na tebe někdo neznámý?”

Keiko
Yuni
Keiko se usmál a jeho optimismus z něho sálal na všechny strany. Nebylo lehké se před ním ukrýt, protože ten úsměv byl prostě nakažlivý.
”Jo. A taky Keiko. To je divný co? Najednou mám dvě jména a sem jako nějakej tajnej agent. Mě se o tobě často zdálo. Hlavně, když sem omdlel, ale i normálně ve spánku. Stála si na takovém mostě z provazů a prken a volalas na mě tím jménem. A já se mohl klidně zbláznit, ale nedokázal sem se k tobě přiblížit. Jako dyby ses odemě vzdalovala a já měl furt pocit, že mě něco honí.”
Keikovo gestikulace byla velice živá a párkrát málem shodil vázu, nebo kytku. Na chvilku se umlčel, když promluvila Yumeka a horečně se zamyslel nad položenou otázkou. Dlouhodobá paměť nebyla díky jeho roztržitosti dobrým spojencem a proto musel pátrat v mlze.
”Hlas? No, když sem naštvanej, tak citím vztek. Ale počkej, už to skoro mám...”
Tápal v mlze svých vzpomínek a jistou chvilku to vypadalo, že nenajde ten správný moment. Nakonec se však probral vzpomínkama a našel jednu, která seděla do popisu. Vzpomínku s klukem z klanu Mokushi.
”Už to mám! Jednou sem cítil i něco horšího než vztek. Bylo to...hmmm...jako dyby se z klasického vzteku odebralo to naštvání a zůstala jen ta lesová část, která je stejně zlověstná, ale tak nějak strašidelnější. Měl sem tak strašnou chuť roztrhat jednoho kluka na kusy, že to až přestávala bejt sranda. Ale jestli se to dá říct jako hlas...no já jako mám vnitřní hlas. To když mluvim sám se svojí vlastní hlavou, ale to má tak asi každej ne? Já to mám teda odjakživa. Sem tam jsou to dinvý rozhovory, ale na hraní slovního fotbalu je to dobrý.”
Od Keika to znělo, jako kdyby to byla jen zábavná historka a sám mladík jí nepřikládal žádnej význam. Nakonec nikomu neublížil a to bylo to hlavní. Jen bylo Keikovi zvláštní, ze se ptala právě na neznámý hlas. On své hlasy znal, tak si nebyl jistý co znamená ten obrat.
”Ještě mi jeden hlas občas radí, ale nikdy né moc dobře. Nebyl mi schopnej poradit u zkoušek a já málem rupnul, takže se jím moc neřídím. A taky mi chybí Shikiho hlas. A vlastně i celej on.”
Zatvářil se posmutněle a okolní aura optimismu se proměnila na pravý a nefalšovaný smutek. Pro Keika nejspíš nebyla žádná emoce tak nedůležitá, aby ji nepropukl na sto procent. V tomhle stavu to citlivější povahy svádělo k obětí a utěšení.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Tanuko sklopila pohled. Věděla, o čem se mu zdálo. A také věděla, že to nebyl žádný sen. Keikovi se vracela vzpomínka na svou sestru, která ho nebyla schopná ochránit. „To protože jsi padal…,“ pípla smutně a zatnula ruce v pěst.
Yumeka se mezitím posadila, přehodila si nohu přes nohu a opřela si bradu o pěst a loket o koleno.
Chlapec pokračoval dál a jeho sestra se probrala z chmur.
„Takhle ses tvářil i tady a před tím,“ zamračila se bělovláska.
„Neříká ti,“ nadechla se dívka, „že jsi k ničemu a že tě nikdo nemá rád? Aby ses na ostatní vykašlal?“

Keiko
Yuni
„No ták sestřičko, přestaň se tvářit, jako kdyby se svět zhroutil,“ chlácholil ji chlapec, když měla dívka na tváři stále ten smutný výraz a vzal ji oběma rukama za zatlé pěsti, aby ji dodal fyzický pocit, že jejich setkání není žádný sen.
”A víš, že přesně to mi říká? Jako...on má vesměs pravdu. Jsem ten nejhorší shinobi, který kdy vyšel z akademie Suny, ale v tom, že mě nikdo nemá rád se mejlí. Možná nejsem nejoblíbenější kluk z pouště, ale já vím svý. Ale cpe mi to, to je zase fakt. Já si myslím, že je to můj negativní hlas, aby vyvážit ty moje, pro ninju, zbytečně gativní myšlenky,” dokončil Keiko a trochu se zarazil, když mu něco došlo.
”Hele, doufám, že si nemyslíte, že sem blázen a nechcete mě odvézt do nějakýho blázince, jenom proto, že slyšim nějaký hlasy,” zvedl se ze židle a ostražitě si obě ženy měřil pohledem.
”Jsem naprosto v pohodě a nic mi nechybí, jasný?!”
V jeho očích zaplál odhodlaný plamen a bylo jen otázkou, kdy se opět použije shunshin.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Tanuko nejprve pohlédla na chlapcovy ruce a pak jemu přímo do očí. V nich se odrážela radost ze života a odvaha postavit se všemu, co by kdy mohlo přijít, i kdyby se Keiko měl postavit sám sobě. Zmateně se obrátila k jeho sensei, která se na ni usmála.
„Říká se, že všechno zlý je pro něco dobrý. A Keiko je fakt hodně… gativní,“ mrkla na ni, načež znovu zvážněla. „Ale to, o čem tu mluvíš, jsi mi nikdy neřekl,” prohodila. Nezlobila se, to ne. Uvědomovala si, že měl fialovlásek strach, aby si o něm nemyslela, že je blázen, jak právě předestřel.
Jeho sestra zavrtěla hlavou. „Nejsi blázen,“ zavrtěla hlavou. Na to odkudsi vytáhla tabuli, vzala do ruky ukazovátko a nasadila si brýle, načež si odkašlala. „Vysvětlím ti to. V rodině Fu-Kei se dědí vrozená vada, při níž nám chybí osm bran, které jinak člověka dělí od plného využití potenciálu vlastního těla, což je velmi náročné na fyzické i psychické zdraví. Do každého z nás je proto už v bříšku umístěna bariéra, která brány nahrazuje. Zároveň máme, jak bych to řekla, zlou chakru, která se uvolňuje při otevírání bariér, což se dříve používalo k boji. Bariéry v nás se musejí jednou za čas obnovovat. Ty tvé nebyly obnoveny hodně dlouho, takže není divu, že jsou oslabené. Když jsi pak emočně vypjatý přes oslabenou bariéru uniká chakra. Je to, jako kdybys měl pootevřenou bránu a proto se také rychle unavíš. Bohužel s tímhle občas přichází i schizofrenie, ale ta se dá léčit. Nejdůležitější je však obnovit bariéry.”

Keiko
Yuni
Chlapec se lehce uklidnil, ale moc nerozuměl tomu, proč by se měl svěřit s takovou prkotinou. Navíc, kdyby si měl stále na něco stěžovat, zabralo by to půl druhého dne. Na druhé straně si jeho sestra myslela, že není blázen a to bylo jedině dobře.
”S čím se dokážu poprat, s tím se poperu sám,” odpověděl Yumece a hrdě pozvedl bradu. Když se však objevila tabule a Tanuko se chopila role učitelky, přišla na Keika náhlá otupělost a slova ho začala míjet, jako kdyby ani nepatřila jemu. I proti tomu se pokusil chlapec bojovat, ale neměl moc úspěch.
”Tó… nechápu,” pravil vyřízeně a snažil se najít pomoc u Yumeki.
”Takže já sem vadnej? Proto mám takovej problém naučit se nějaký hustý ninjutsu?”
Optal se trochu zmateně a pro jistotu se posadil.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Tanuko zavrtěla hlavou „Nejsi… vadný,“ použila chlapcovo přirovnání. „To se o lidech neříká.“
Yumeka si povzdychla a vzhlédla ke Keikovi. „Zkusím ti to vysvětlit. Představ si, že ve tvým těle je osm dveří za sebou, který tě dělí od ohromný síly, která ti může ublížit a která ti ublíží, pokud projdeš byť jen prvními a nejsi připravený, příčemž průchod posledními dveřmi tě zabije. Jenže vaše rodina tyhle dveře nemá, takže jste si je museli uměle vytvořit. Ty uměle vytvořený dveře ale nejsou tak silný jako ty přirozený a proto by se měly jednou za čas… zpevnit, prostě opravit.“ Pak se obrátila na Tanuko. „Ty je zvládneš opravit?“
Dívka kývla. „Musela jsem se to naučit, jinak bych už tady nebyla.“

Keiko
Yuni
Keiko přimhouřil oči a naprosto přehnaně soustředěným výrazem se zahleděl na Yumeku. Ta naštěstí už věděla, jak se na Keika musí a výklad Tanuko výrazně zjednodušila.
”Deset dveří za sebou… ,” zopakoval nahlas, aby si to dokázal lépe představit a fungovalo to. Keiko si představil dlouhou chodbu, kterou blokovalo deset, různě barevných, dveří.
”Mám to,” prohlásil, aby dal Yumece najevo, že může pokračovat.
”Za každými je velká síla, která mi může ublížit,” pokračoval nahlas, společně s představou, jak otevírá dveře a za nimi byl na velkém svitku napsán znak pro “moc” a pro “bolest”. Keikova mysl k tomu navíc přidávala čísla a každé dveře násobila bolest a sílu. Bylo zvláštní, že čísla nedělala Keikovi žádný problém a dokázal si přesně odpočítat, jak by to asi tak mohlo být. Za posledními dveřmi byla síla ruku v ruce se smrtí.
”A já mám dveře vyrobený,” dveře se v jehi hlavě proměnili z pevných dubových na staré zpráchnivělé. Keiko si podepřel bradu mezerou mezi palcem a ukazováčkem, jak klasické gesto vyžadovalo a zamračil se, jako kdyby se mu závity začali přehřívat.
”Takže mi tím chcete říct, že moje první dveře sou porouchaný a mě skrz ně uchází nevědomky síla? A protože tu sílu nijak nevyužívám a prostě ze mě srší ven, jako z děravýho sudu, nemám dostatečnou hladinu, abych jí použil na zalejvání ostatních ninjutsu technik?” vyřkla nakonec největší dílo své dedukce a zatvářil se zmateně, protože ho ten výkon samotného trochu zarazil.
”Ale pokavaď to není těma dvermami, co když mi ta voprava zhorší moje schopnosti ještě víc? Dyť sem se nakonec dokázal naučit jednu krutopřísnou techniku,” pokračoval v dedukci, která už nebyla tak slavná a měla víc much, než byl Keiko schopen spočítat.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
„Přesně tak,“ kývla na chlapcovy myšlenkové pochody žena a byla ráda, že ji pochopil. Tanuko, jak se zdálo, to překvapilo.
Jeho sestra se pak chopila slova. „Oprava těch dveří ti ovládání chakry nezhorší. Naopak se na něj budeš moci lépe soustředit.“
Bělovláska kývla. „Podle toho, co jsem pochopila, bys měl techniky používat daleko lehčeji a nebudeš přitom plýtvat chakrou. Je to jako kdyby jsi šel po cestě s kýblem s vodou. Bez dveří je cesta hrbolatá a křivá, takže vodu vyléváš, ale jakmile je opravená, voda zůstává v kýblu,” dovysvětlila ještě.

Keiko
Yuni
Na chlapci bylo vidět, že vstřebává jen ta nejpodivnější přirovnání, kdežto normální vysvětlení jde jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.
”Jasně, prostě stačí vopravit ty dveře, co ostatní maj normální a já je mám umělý, který se jen časem vošoupou. Jo je jasný jako facka! Tak se do toho dáme? Šup sem s těma vopravářema!”
Keiko se rozhlédl, jako kdyby opravdu měl zahlédnout bandu natěšených instalatérů, než mu došlo, že jde asi o nějakou techniku.

Yumeka Ikazuchi, Tanuko
Yuni
Tanuko si povzdychla. Její bratr byl vážně něco. „Dobře,“ pronesla a rozhlédla se. Začala kmitat po pokoji a nosit všechen nábytek na stranu. Yumeka spěšně vyskočila na nohy, protože měla pocit, že by jinak Keikova sestra odnesla židli i s ní. Pak dívka roztáhla uprostřed místnosti deku a ukázala na ni. „Tady se posaď a vysvlékni si triko.“
Počkala, až tak udělá, sáhla po noži a řízla se do prstu. Na kůži se objevila rudá kapka. „Teď ti budu chvilku psát po těle. Musím označit všechny brány, abych měla kam zacílit techniku.“
Sundala chlapci čelenku a vypsala mu na čele dva znaky pro otevření a odpočinek. Pokračovala na páteři s dalšími pěti znaky: život, bolest, les, výhled a překvapení. Skončila u srdce, kde její prst vyvedl znak pro smrt. „Připraven? Bude to trochu neříjemné, ale jenom na chvilku.“

Keiko
Yuni
Keiko bez odmlouvání udělal to, co si jeho sestra přála a zaujatě ji sledoval, jak mu roztírá po těle zvláštní znaky.
”Tak to je krutý! Vždycky sem chtěl tetování, ale nikdá sem netušil, jak to bude vypadat. A ono je to fakt krutý! Podívejte se Yumeka-Sensei, vypadám krutopřísně? Je to hustý? Je, že jo!”
Keiko se různě kroutil, aby se celý prohlédl. Pak ale zbystřil.
”Nepříjemné? Jakó-... jakó-... dyž spadneš do kaktusů, nebo jako brokolice?” optal se zcela vážně a zamrkal na svou sestřičku svýma fialovýma očima.