Úplněk 20. Nenechám tě zemřít!

"Bude popravena...."
....
"To nemyslíte vážně!!!! Co je tohle za blbost?! Ona za to nemohla!!!"
"Mé rozhodnutí nezměním."
"To se ještě uvidí."
Odběhla jsem pryč....běžela jsem dlouho, dostala jsem se až za brány vesnice. Opřela jsem se o strom a těžce oddechovala, bylo toho moc. Sesunula jsem se do tmavé trávy. ´Je to všechno...moje chyba. To já řekla, že za to Hebi může a to já řekla, že ji zachráním. A co se stalo? Hebi zítra popraví, ale to já nedovolím, zachráním ji za každou cenu.´ Zavřela jsem oči a po krátké chvíli usnula.
"Kineko. Kineko! k***a Kineko probuď se!!"
"Co? Jo to jsi ty."
"Stačilo by říct ahoj."
"Promiň, Tore, nemám náladu."
"Já ji teď už taky nemám."
"No to je jedno, pojď, vrátíme se do vesnice."
"Jo."

Jak jsme řekli, tak jsme udělali, vrátili jsme se zpět a já zamířila domů, vzala si pohodlnější oblečení a začala přemýšlet, jak ji zachránit. Netrvalo to dlouho a z mého hlubokého přemýšlení mě vytrhl právě přicházející Ichiro.
"Neber si to tak, zachráníme ji."
"Já vím, však na tom teď pracuju."
"Aha a už jsi něco vymyslela?"
"Ne jsem na nule."
"Aha, tak to máš blbý."
"A ty snad něco máš?"
"No...něco by se našlo, ale první se tě zeptám... Kdyby Hebi chtěla žít, nenamítla by něco? Nesnažila by se obhájit? A i kdyby to nepomohlo, mohla by se proměnit a utéct, ale ona sedí v žaláři a čeká na zítřejší soumrak."
"Ne, ne, ne. Hebi nechce zemřít! Rozumíš NEHCE!!!!"
"Jasně, jasně. Jen jsem ti to chtěl říct."
"Jo, tak sem s tím plánem."
"No je to v celku jednoduché, dnes večer se vkrademe do věznice a osvobodíme ji."
"Jo to máš pravdu, ale je v tom nějaký háček, že?"
"No...hlídají ji dva vlkodlaci, kteří v noci nespí."
"To nebude problém."
"Jsou nejsilnější vlkodlaci ve vesnici."
"Tak to je problém."
"Nějak to zvládneme."
"Jo, je to pro Hebi, musíme to zvládnout!"

Když slunce zmizelo za kopci a den se změnil v černou noc, vyrazili jsme. Neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit, poslední dobou se všechno vždycky zvrtlo, takže vůbec netuším, jestli to vyjde. Blížili jsme se k věznici, dva strážní bedlivě sledovali vše, co se dělo kolem vesnice. Ichiro šel na věc.
"Dobrý večer pánové, to je ale krásná noc, že?"
"Hmp...co tu chceš?"
"Chci si jen popovídat a mám tady dobré víno, dáte si?"
"No...trochu vína by nám nemuselo uškodit." konstatoval první.
"To je fakt." odpověděl druhý.
"Tak to jsem rád." vytáhl připravenou mošnu s vínem. Oba dva se na ni vrhli a pili, co hrdlo ráčí, kromě Ichira, ten věděl, proč to dělá. Když byla mošna prázdná, víčka jim klesla a oba dva se s menším rachotem sesunuli na zem.
"Vzduch je čistý."
"Ok. Ten nápad s tím uspávacím práškem byl skvělý."
"Díky a teď jdeme do věznice."
"Jo."
Už, už jsem šahala po klíči a strkala ho do klíčové dírky, ale než jsem stihla odemknout, někdo nás vyrušil.
"Hej vy dva, co to tam děláte? Běžte od těch dveří pryč!"
"A k***a." zašeptala jsem do větru.
Onen neznámý se začal přibližovat.
"Kineko, mizíme." zašeptalo.
"Ne, nesmíme! Jsme tak blízko!"
"Pokud nás teď chytí, všechny naděje se ztratí."
"Nesnáším, když máš pravdu."
Nasadili jsme rychlý krok a zmizeli v temnotě. Onen neznámý za námi volal, ale my jsme nevnímali, utíkali jsme rychle pryč.

Náš další pokus, o který jsme se pokoušeli nad ránem se taky nepodařil. Zvrtnul se, když jsme ji chtěli osvobodit nad ránem, ovšem, to se začali probouzet strážní, takže opět nic a přes den jsme se o nic pokoušet ani nemohli. Ale já jsem se tedy pokusila, šla jsem za Šéfem.
"Brej."
"Nazdar, co potřebuješ?"
"Co asi?"
"Už zase?"
"Jak už zase? Dříve jsi byl milý a laskavý a co teď? Odsoudíš Hebi k smrti!! To je nějaká rychlá změna charakteru, ne?"
"No...v tomhle máš asi pravdu....změnil jsem se díky manželce."
"Manželce?!"
"Vy jste se už vzali?"
"Ehm...no jo, když jste byli na té misi."
"Aha, tak v tom je celý trik! To ta tvoje semetrika! Kde je, já ji ukážu, co je nestvůří život!!"
"Ne! Stůj! Kdo ti to dovolil!"
"Nikdo, udělám si, co chci."
"Tak to teda prrr já jsem tady Šéf, důvody k popravě Hebi jsi slyšela, tak v čem je problém?"
"Ne, ty nejsi ten Šéf, kterého já poslouchám....je mi tě líto." vyběhla jsem z jeho domu a běžela pryč.

Soumrak se rychle blížil a já byla v beznaději. Seděla jsem na posteli s nepřítomným výrazem.
"To tu budeš jen tak sedět?"
"Jo."
"Nepůjdeš se na ni podívat?"
"Proč bych měla?"
"Je to tvoje kamarádka."
"A to se mám dívat na její popravu?"
"Možná by chtěla, aby ses přišla podívat."
"O tom pochybuji, nemůžu se před ní ukázat, zvorala jsem to."
"Dobrá, přemlouvat tě nebudu."
"Dobře."
Odešel, zůstala jsem sama. Všechny naše pokusy selhaly a já teď už s jistotou vím, co musím udělat.
"Gome, Banken, bylo mi s tebou dobře, pokud to dokážeš, zachraň se."
"Ne budu s tebou."
"Arigato."
Oblékla jsem si černý plášť a do náprsní kapsy dala dopis, který jsem před chvílí napsala. Vyšla jsem ven a zamířila na náměstí, tam se měla konat ona poprava. Pršelo. Byla to poprava stínáním (sekyrou), jako ve středověku. Přišla jsem tam, nikým nepoznána a čekala, až přivedou Hebi. Za několik málo minut se objevili. Její dlouhé černé vlasy byly mokré a zplihlé. Na její bílé kůži se objevila husina i já ji měla. Už jí pokládali hlavu na kůl a popravčí zvedal sekyru. Já se prodírala davem. A pak, když se sekyra dala na zpáteční chod....skočila jsem. Vše se seběhlo neuvěřitelně rychle…, ale povedlo se. Bohužel, sekyra se v půlce mého krku zastavila, takže stále žiju. Všichni se na mě dívali a byl slyšet šum a křik.
"Proč? Proč Kineko-san?"
"Nechtěla....jsem....aby jsi....kvůli mně..trpěla."
"Ale já netrpěla. Byla jsem za to zodpovědná."
"Ne....já za všechno mohla." mezitím se k nám dostali Ichiro s Trenosem a Torem.
"Poslouchej, Hebi.... V životě...jsem udělala..spoustu chyb...ale teď....jsem udělala správnou věc…Ichiro, Trenosi, Tore byly jste mými věrnými přáteli…arigato. Tady máte důvod toho, co jsem teď udělala. Sbohem." podala jsem jim dopis, a když si ho vzali, má ruka klesla.

Hebi, Ichiro, Trenosi a Tore,
pokud tento dopis čtete, pravděpodobně se stalo, to co se stát mělo. Neptejte se proč, připadalo mi to jako správná věc. Slibte mi, že přemluvíte Šéfa aby Hebi ušetřil, to je mé jediné přání. Ichiro postarej se o Hebi. Pokud selžete, můj život přišel v niveč. Byli jste mými nejlepšími přáteli, děkuji a sbohem.

"Takže ona to plánovala."
"Já jsem takový idiot, kdybychom Hebi zachránili ve vězení, tohle by se nemuselo stát."
"Nevyčítej si to, udělala to dobrovolně."
"Já vím. Uděláme to?"
"Všichni poslouchejte. Kineko se obětovala z důvodu, že náš Šéf je naprostý debil a protože měla zlaté srdce. Vzdejme ji holt minutou ticha."
Všichni ihned uposlechli a se slzami v očích vzdali minutu ticha.

Kineko měla nádherný pohřeb. A po několika letech na místě jejího hrobu vyrostla černobílá vrba. Všichni se nad tímto stromem divili. Hebi byla ušetřena a žije s Ichirem. Vesnice nadále z kvétala a uzavřela i další spojenectví. Alespoň jeden šťastný konec.