Jutsu probuzené láskou 3. díl

Stále pohled Kushiny

„Měli jsme pravdu, hoši, asi jí fakt máme chránit a tím budeme moct vylézt,“ řekla ta věc pode mnou. Podle hlasu bylo poznat, že majitel má rád srandu a je uřvaný. No, asi jako já.
„Nestalo se vám nic?“ ozval se hlas a tlumený pohyb tlapek přede mnou. Když jsem se tam podívala, dostala jsem málem infarkt. Stáli tam čtyři tygři. Mluvící tygři. Pak jsem zaklonila hlavu co nejvíc dozadu a uviděla jsem další smějící se hlavu tygra. Takže už pět tygrů. Mluvících tygrů. Vzpomněla jsem si, co se stalo, když jsem přišla domů. Taky tam byli, ale to ještě nemluvili. Rychle jsem vstala a při tom jsem dávala pozor na mojí nohu. Byli docela malí, takže jsem se na něho taktak vešla.
„Takže vy jste…“ odmlčela jsem se.
„Jo, my jsme ti v tvé hlavě,“ odpověděl můj zachránce.
„V mé h-hlavě?“
„Podruhé jo.“
„Jak jste se tam dostali?“
„Bejt Uzumaki není švanda.“
„To je pravda. Pořád mě nutí dělat věci hodné následníka klanu, ale je to nuda. Oni prostě nepochopí, že mě nezmění,“ odfrkla si
„Asi bychom se ti měli představit. Já jsem Dotora. Ovládám živel země,“ představil se mi jeden z tygrů.
„Já jsem Fuutora a ovládám vzduch,“ ozval se můj zachránce.
„Já Suitora a ovládám vodu.“
„Já Raitora a můj živel je blesk.“
„Proč já jsem vždycky jako poslední?“ stěžoval si ten poslední.
„Nekecej a představ se Katoro,“ promluvil nejspíš Dotora.
„Teď ses představil za mě, ale to je jedno. Já jsem Katora. Můj živel je oheň.“
„A to si vás mám zapamatovat? Vždyť jste všichni stejní!“ Byla jsem zoufalá. Za tento den se toho stalo trochu moc. Napadnou mě ninjové, zachrání mě pěkný shinobi, zlomím si nohu, ten shinobi mě má hlídat, objeví se u mě vzácné kekkei genkai, mám mluvící tygry a nevím, který je který a taky nevím, co říkám, protože Minato není pěkný.
„Ne nejsme. Nějaké rozdíly máme, ale ty je musíš najít sama.“
„Super,“ neodpustila jsem si poznámku.
´Takže, tenhle má srst spíš hnědou, to bude Dotora. Tenhle jí má zježenou, takže Raitora.
Další má červené oči a ocas ve tvaru plamene, myslím, že to je Katora. Pak je asi Fuutora, protože je jeho srst někdy směrem k ocasu, někdy k hlavě a někdy k břichu. Je jako pocuchaná větrem. A poslední je Suitora a to proto, že jsou jeho pruhy namodralé.´
„Tak jo, už vím kdo je kdo,“ zvolala jsem nadšeně a jen jsem to dořekla, všichni si vyměnili místa. Ani jsem to nepostřehla.
„Tak vyjmenuj kdo je kdo a jak si na to přišla.“ Normálně by to řekl Dotora, ale teď to řekl Katora.
„Ty jsi Katora. Máš červené oči a ocas ve tvaru plamene. Vedle tebe je Raitora a má zježenou srst. Pak Dotora, ten má srst zase víc hnědou. Vedle je Suitora, protože má namodralé pruhy a poslední je Fuutora a jeho divněrostoucí srst.“
„Prošla,“ odsekl Raitora.
„Čím?“ nechápala Kushina.
„Čím, čím?“ nechápavě se podíval Fuutora na Kushinu.
„No, tímhle.“
„Čím, tímhle.“
„Já nevím, to mi řekni ty.“
„To mi spíš řekni ty.“
„Já jsem ta, co to nechápe, tak mi to vysvětli.“
„Co ti mám vysvětlit?“
„No tohle všechno.“
„No tak to řeknu!“
„Ale já to říkala pořád! Vysvětlíš mi to konečně?“
„No jasně. Takže, tyhle stromy vyrostli z malého semínka. To semínko se zrodilo-
„Co má tohle co dočinění s tím vším?!“
„Všechno a nepřerušuj mě. To semínko se zrodilo ze stromu a ten strom zase ze semínka atd. Třeba ty si se zrodila z tvojí matky a to tak, že tvému otci se líbila tvoje matka a začali spolu chodit. Pak jednoho dne byli na večeři a pak šli k sobě domů. Přesněji do ložnice a –„
„Co to tu meleš?!“ ztrácela Kushina trpělivost.
„Chtěla jsi přece všechno vysvětlit, tak ti to vysvětluju. Začal jsem u stromů, pak u tebe a mohl jsem dojít i k domu, nebo zemi, nebo trávě. To přece je všechno. Nebo ne?“
„To jo! Ale já chtěla vysvětlit, co se tu právě teď děje, ne nějakou minulost!“ to už ztratila trpělivost nadobro.
„Tak to řeknu! No, teď právě se dohadujeme o něčem, co jsem dávno zapomněl a -“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ a teď bouchla. Trpělivost ani klid už neznala. Fuutora se v nitru trhal smíchy, ale navenek nedal nic znát. Suitora na tom nebyl o moc líp. Poznal, že si Fuutora jenom hraje a už od začátku z toho měl hroznou srandu.
„Co je zas,“ povzdechnul si Fuutora.
„Co se to tu děje?“ Přihnal se Minato s vystrašeným a zmateným výrazem. To už ale náš srandista nevydržel a spolu se Suitorou se svalil na zem v strašných křečích od smíchu. Ostatní tygři se také smáli ale spíš z toho, že je ti dva na zemi rozesmáli. Za Minatem zatím zuřila Kushina a snažila se uklidnit. Když se jí to podařilo – nemyslete si, že to trvalo chvíli – zeptal se jí Minato -značně vykolejený z toho, že vidí smějící se tygry, extrémně rozzuřenou Kushinu a u stěny domu rozbité okno z díry v jejím pokoji - co se to tu stalo, začala zase zuřit, protože si vzpomněla na Fuutora. Na vybití svojí zlosti si už vybrala oběť – Minato. I přes zlomenou nohu začala útočit a chudák Minato se stačil jen bránit. Nemohl přece zaútočit taky. Jenom by jí zranil. Smích Fuutora a Suitora pomalu dozníval, ale jakmile se podívali na rudou Kushinu, jak bojuje proti Minatovi, znovu dostali záchvat smíchu, až je z toho bolely svaly na hlavě. Pak se Dotora začal soustředit a najednou zmizel. Byl v Kushině a chystal se jí uklidnit, ale jakmile promluvil, zarazila se.
„Slyšel jsi to?“ zeptala se už klidná, jakoby se před chvílí nic nedělo. Rozhlížela se kolem, až jí padl zrak na zničeného Minata na zemi.
„Co si dělal? A co tu děláš?“
„Ty se ještě ptáš?“ zhluboka oddychoval.
„Jo, mám tu drzost a ptám se.“
„Začnu s tou druhou otázkou. Při večeři jsme slyšeli ránu a já se nabídl, že to prozkoumám. No a jaksi jsem se ztratil. A jak jsem tu tak bloumal, slyšel jsem řev. Tak jsem šel za zvukem a přišel jsem sem. Tady mě čekal šok, protože jsem ještě nikdy neviděl mluvící tygry. Zeptal jsem se tebe, co se stalo, ale ty jsi mě neposlouchala a ti tygři se rozesmáli. Dva dokonce padli na zem. Když ses uklidnila, tak jsem se tě zeptal znova, co se stalo a ty jsi na mě začala útočit. A ta první otázka. BRÁNIL JSEM SE!“ tentokrát se musel uklidňovat Minato.
„Aha, promiň,“ omluvně se usmála, „ale s Fuutorou si to vyřídím.“
„S kým?“ nechápal.
„S Fuutorou. Ten tygr,“ řekla mu, ale když viděla jeho nechápavý výraz, vzpomněla si, že on je ještě nezná.
„Ty je ještě neznáš co? Tak to ti je představím. Máš tu čest je vidět jako první,“ usmála se na něj, „nevíš, kde jsou?“
„Tamhle,“ pohodil rukou směrem za ní.
„Tak pojď,“ chytla Minata za ruku, vytáhla ze země a tahala ho ke čtyřem tygrům. Fuutora a Suitora se už uklidnili, ale stále se smáli nad upomínkou na zuřící Kushinu. Když k nim došla, dala Fuutorovi pohlavek.
„Proč mě mlátíš?“ vzpíral se hned.
„Představ si to, jen tak se mi zachtělo,“ ušklíbla se na něj.
„Vy dva jste úplně stejní,“ zasmál se Katora.
„Cos to řekl?!“ obořili se na něho a začali dělat uražené, dokud se všichni nerozesmáli. Pak se Kushina dala do představování.
„Tak, tohle je teda Fuutora, vedle je Suitora, ten s naježenou srstí je Raitora, s červenými oči a ocasem ve tvaru plamene je Katora a pak by tu měl být ještě jeden,“ a začala se rozhlížet kolem sebe.
„Hledáš mě?“ objevil se u Kushiny Dotora a ta se lekla.
„Jo hledám. Kde jsi byl?“
„Uvnitř tebe.“
„Aha. Tak to ty jsi byl ten hlas.“
„Jo, to byl já.“
„No nic. Tohle je Dotora.“
„Tyhle jména se dobře zapamatovávají. Já jsem Minato,“ představil se, „měli bychom už jít domů nebo budou mít starost.“ Jen co to dořekl, rozešel se tou samou cestou, kterou přišel. Pak se ale zastavil a otočil se na Kushinu a usmál.
„Kudy se tam jde?“ ona si jen povzdechla a vedla ho velkou zahradou.
„Jsem unavenej. Jdu spát. Dobrou,“ řekl Fuutora a zmizel. Kushina už jen pocítila, jak něco uvnitř ní zívá.
„My tady taky už nemáme co dělat,“ konstatoval Raitora a zmizel spolu s ostatními.
„Máte krásnou zahradu, ale na moje orientační schopnosti až moc velkou,“ pochválil Minato obrovskou zahradu plnou krásných stromů a rostlin. Sem tam se objevilo i malé jezírko, ve kterém se třpytil odraz úplňku. Měl pocit, že ho vedla hluboko do zahrady, protože se od rozlehlého sídla vzdalovali. Zastavila se až u jednoho z jezírek. Lehla si a zadívala se na hvězdy.
„Na to, že máš nohu v sádře, jsi nějak moc čilá.“ Napomenul ji a lehl si vedle ní.
„Oh, ta noha, málem bych zapomněla,“ podívala se Minatovi na nohy a sáhla mu do taštičky na kunaie. Jeden kunai si vzala a rozpárala si sádru. Namikaze se na to jen udiveně díval a pak vyjeknul: „Co to děláš?“
„Klid, už není zlomená. Lékaři v nemocnici přišli na jedno jutsu, které během pár hodin dokonale vyléčí zlomeninu. Já byla první, na kom to vyzkoušeli, takže se tam mám zítra zastavit, aby mi jí sundali, ale jako by mě neznali,“ usmála se a vrátila kunai zpátky na své místo. Takhle tam leželi dlouho, dokud se Minato nezvedl a nezavelel, že se jde zpátky. Po cestě se ochladilo a Kushina se začala třást.
´Musí jí být zima´ problesklo mu hlavou. Sundal si svůj plášť a přehodil ho Kushině přes ramena. Ta se na něj jen vděčně usmála. Za chvíli už uviděli zadní dveře sídla klanu Uzumaki.