Co je silnější, láska nebo osud? 04 - Noví přátelé nebo nepřátelé?

,,Hej Naruto, vidíš to opevnění před námi?“ Zeptala se Sakura, když zahlédla mezi stromy kamennou zeď.
,,Hm… to bude asi ono,“ odpověděl Naruto tónem, který rozhodně nevyzařoval žádné nadšení. Prohlédli určenou část lesa a zabralo jim to asi dvě hodiny. Naruto si pořád zachovával malou naději, že žádného vlkodlaka nepotkají, přeci jenom v lese nic nenašli. Žádná mrtvá zvířata, podrásané stromy…, prostě nic co by naznačovalo přítomnost tak nebezpečného tvora. Vyhlídka na sídlo, které bylo očividně před nimi, však plamínek naděje poměrně zmenšovala.
,,No tak poběž,“ pobídla ho Sakura, ,,možná už tam na nás čekají.“ Naruto zamrmlal něco ve smyslu, že by na ně mohli čekat i vlkodlaci, Sakura se však rozběhla k sídlu, a tak se neochotně vydal za ní. Když vyběhli z lesa, mohli vidět jen, asi tak dvoumetrovou kamennou zeď, která se táhla kolem celého sídla. K místu přiběhli z boční strany, takže se museli vrátit trochu dozadu, aby našli hlavní bránu. Všimli si i hlavní cesty, která se asi dvě stě metrů před sídlem prudce stáčela k západnímu lesu. Hlavní brána byla tvořena z masivního dřeva, na jejímž středu se vyjímal obrovský bílý kruh na tmavém poli. Kvůli stáří byly však barvy vybledlé a sešlé. Naruto i Sakura však dost dobře pochopili, o co se jedná. Bylo to vyobrazení úplňku.
,,Vypadá to, že ostatní ještě nedorazili, co takhle se podívat dovnitř?“ Navrhla Sakura, protože zatím ze sídla neviděli nic jiného než kamenné opevnění a špičku jednoho, nejspíš největšího, z domů, který stál naproti bráně.
,,Měli bychom počkat na ostatní Sakura-chan, mohli bychom…se tam ztratit,“ namítl Naruto první, co ho napadlo.
,,No tak, vždyť tam mohlo žít tak maximálně třicet lidí. A navíc je teprve odpoledne, není se čeho bát,“ začala ho přemlouvat Sakura.
,,Já se nebojím, já jen…“
,,Fajn tak jdeme,“ přerušila ho Sakura a namířila si to k bráně.
,,Sakura-chan!“ Vykřikl Naruto, když viděl, že otvírá bránu. Ještě horší představa než potkat vlkodlaka, bylo zůstat u lesa sám. Rozeběhl se k ní a začali otvírat bránu. Slyšeli, jak strašně skřípe, to jen potvrdilo její stáří a zanedbanost. Hned jak jí otevřeli , vstoupili na rozlehlé nádvoří, po jehož stranách se šikmily dvě řady domků. Přímo naproti nim se tyčil největší a nejhonosnější z domů, patřil nejspíš vůdci klanu. Když se to tak vezme, zas tak honosný nebyl, jako všechny okolní domy i tenhle měl polovypadlé dveře, místy rozbitá okna a popraskané zdi. Některá obydlí byla dokonce vyhořelá. Vypadalo to tu jako po boji nebo spíše po masakru, obojí odpovídalo. Přeci jenom ti lidé byli obyčejní, neuměli žádné ninja-techniky, neměli se jak bránit.
,,Měli bychom se podívat do hlavního domu,“ navrhla Sakura a vydala se k němu. Naruto přikývl a šel za ní. Když v tom koutkem oka zpozoroval nepatrný pohyb mezi domy. Rychle se otočil a zaostřil na ono místo, nic podezřelého však neviděl. Co to sakra…? Podivil se a uklidňoval sám sebe, že se mu to jen zdálo.
,,Tak jdeš?“ Pobídla ho Sakura, když otvírala dveře. Naruto kývl a rozeběhl se za ní. Když v tom zase! Nepatrný pohyb v uličce u domů napravo od něj. Pozorně se zadíval na místo, ale zase nic.
,,Děje se něco?“ Zeptala se Sakura, když si všimla, jak divně se rozhlíží.
,,Ne, ne,“ potřásl hlavou. Určitě se mu to jen zdálo…
Vstoupili do domu a rozhlédli se kolem. Stáli v prostorné chodbě a přímo naproti nim se nacházelo schodiště do druhého patra. V chodbě po obou stranách bylo několik dalších dveří vedoucí do dalších pokojů.
,,To je divné,“ utrousila Sakura.
,,Co jako?“ Zeptal se nechápavě Naruto, byl rád, že dům zevnitř nevypadal tak strašidelně jako zvenku.
,,Přemýšlej přeci, vyvraždili je před deseti lety a v tomhle domě, očividně hlavním, není jediná známka po boji!“ A opravdu, měli by tu být vyražené dveře, rozbité a poházené věci, rozsypané střepy, spoustu špíny, prachu a pavučin! Ale místo toho stáli v v čistém a udržovaném domě, který z největší pravděpodobností byl obýván. Na dřevěných podlahách nebyla jediná vrstva prachu. Světlé stěny odrážely sluneční svit, který sem procházel otevřenými okny. Dokonce to tu i příjemně vonělo!
,,To je pravda,“ uznal Naruto, když si vše pořádně prohlédl, ,,kdo to ale mohl být? Lidé z vesnice se sem přeci bojí ne?“
,,To nevím,“ odpověděla zamyšleně Sakura, ,,podíváme se do těch pokojů.“
,,Fajn,“ souhlasil Naruto a zašel do prvního pokoje. Už ho ani nepřekvapilo, když ho našel uklizený. Samozřejmě, že stěny praskaly a nábytek jako stůl a židle byly očividně staré, ale i tak pokoj působil příjemným dojmem. Na posteli byla ledabyle pohozená přikrývka, jako kdyby někdo dneska ráno vstal a nechtělo se mu jí srovnat. Naruto ještě chvíli vše pozorně zkoumal, když v tom uslyšel Sakuřin křik. Ihned vyběhl z pokoje a zamířil za ní. Zabočil za roh, ocitl se v prostorné místnosti, což nejspíš měl být obývák a uviděl stojící Sakuru s přiloženým kunaiem u jejího krku.
,,Sakura-chan!“
,,Ani se nehni,“ poručil neznámý hlas. Byl ale překvapivě mladý. Naruto ho ale zatím nemohl vidět, protože se skrýval za Sakuřinou hlavou.
,,Kdo jste a co chcete?“ Řekl cizinec zostra.
,,Prvně pusť Sakuru-chan,“ začal smlouvat Naruto.
,,Nebo?“
,,Nebo tě zabiju!“ Řekl překvapivě právě Sakuřin hlas.
Mladík zavrčel: ,,Nehra..“ Nestačil to však doříct a Sakura ho blesku rychle udeřila loktem do břicha. A jelikož to byla Sakura, byla to pořádná rána. Mladík se zastavil až u protější zdi. Ta holka má ale sílu, pomyslel si, když se začal namáhavě zvedat ze země. V tu chvíli si ho konečně mohli prohlédnout. Byl asi v jejich věku. Podle Sakuřinýho úsudku nevypadal vůbec špatně. Vysoká, štíhlá, vypracovaná postava, výrazné lícní kosti, … Sice neměl černé vlasy a uhrančivě černý pohled jako Sasuke, ale světle hnědé vlasy a oříškově hnědé oči taky nevypadaly špatně. Když kompletně zhodnotila jeho postavu, začala si nadávat, proč takhle smýšlí o někom, kdo ji ještě před pár minutami držel kunai u krku. A i kdyby to nebyl nepřítel, byl tu ještě Sasuke. Při pomyšlení na Sasukeho se za své myšlenky zastyděla ještě víc.
,,Kdo ksakru jsi?“ Vyjel na něj Naruto.
Kdyby byli od něho, těžko by se tak blbě ptali.
,,Nejdřív my řekni, kdo jste vy!“ Opáčil mladík. Chvíli zavládlo ticho, ani jeden z nich nechtěl ustoupit a navzájem se propalovali nenávistnými pohledy, nakonec promluvila Sakura: ,,Jsme ninjové z Konohy.“
Mladík si odfrkl: ,,Ty možná, ale to vymaštěný pako vedle tebe asi těžko…“
,,Cos to řekl? To sedí od někoho, kdo se pohybuje jako slon!“ Sakura ty dva nevěřícně pozorovala, i když ten pohledný cizinec byl očividně nepřítel, tak si s Natutem byli až příliš podobní. Ne, usoudila, na Sasukeho ani jeden z nich nemá. Chvíli se ještě hádali, když v tom to mladíka očividně přestalo bavit a začal skládat pečetě.
,,Fuuton…“ Začal, ale v tom se stalo něco úplně jiného.
,,Imaru, to stačí,“ řekl nový neznámý hlas klidně.
,,Kime!“ Vykřikl Imaru. Naruto i Sakura se nechápavě otočili za novým hlasem. Když se otočili, spatřili před sebou dospělého muže. Mohlo mu být tak kolem pětadvaceti let.
Vzhledově byl podobný Imarovi, jen měl troch mužnější rysy, což bylo pochopitelné. Tmavě hnědé vlasy mu padaly do obličeje, takže bylo těžší si všimnout čokoládových očí. Ten taky nevypadá špatně, pomyslela si Sakura a hnedka myšlenku zase zavrhla.
,,Kime, oni vnikli do našeho sídla, tak jsem myslel, že to jsou…,“ dál se ale nedostal, protože Kim na něj varovně pohlédl.
,,Vašeho?“ Opáčila podezíravým hlasem Sakura.
,,Samozřejmě, že ne našeho. Omlouvám se za to nedorozumění. Jmenuju se Kimaru a tohle je můj mladší bratr Imaru. Ime, myslím, že by ses měl omluvit.“ Imaru prvně něco zavrčel, ale pak se podíval na růžovlásku.
,,Omlouvám se za to před tím, Sakura že?“
,,Ano a tohle je Naruto. V pořádku, ty jsi mi vlastně nic neudělal, to spíš já,“ řekla a nevinně se usmála. Imaru jí úsměv opětoval.
,,Moment, co tu vůbec…,“ chtěl se zeptat Naruto, ale přerušili ho nově příchozí.
,,Naruto, Sakuro, už jste tady,“ začal Kakashi, ale v tom jeho pohled zaregistroval nové osoby. Zarazil se a nedůvěřivě si je prohlížel. To samé udělali i jeho společníci.
,,Nejsme nepřátelé,“ začal ihned Kimaru, když si všiml ostražitých pohledů u nově příchozích, ,,dovolte mi, abych to vysvětlil.“ Když se všichni představili, teda skoro všichni…
,,Jasně, vidím, že pro vás to není důležitý, ale já jsem Pakkun,“ utrousil naštvaně hnědý pejsek.
Kakashi se na něj omluvně podíval: ,,Zrovna jsem to chtěl říct.“ Kim s Imem to jen nevěřícně sledovali.
,,Dobrá, když jsme se představili, všichni, mohli bychom to ostatní probrat třeba u čaje a něčeho k zakousnutí?“ Všichni souhlasili, když v tom Imaru dodal: ,,Ale asi nám došli psí granule.“ Sakura se neudržela a vyprskla smíchy. Ostatní se pobaveně usmívali, dokonce i Naruto. Kim se omluvně podíval na Pakkuna, ale ten jen zamrmlal, že takhle blbej humor neviděl ani u Kakashiho.

Když konečně všichni pohodlně seděli v obývacím pokoji u čaje a něčeho dobrého, (Pakkun trochu popuzeně namítl, že stejně neměl hlad) přešlo se k vážnějšímu tématu. Kakashi se už chtěl na něco zeptat, když v tom se stala další nečekaná věc. Bylo slyšet, jak někdo otevřel hlavní dveře a vstoupil dovnitř. Následně se ozvalo ženské zavolání: ,,Jsem doma!“ Kakashi se otočil na Kima s jasnou otázkou v očích.
,,To je naše sestra, jsme tři.“ Všichni se otočili ke vstupu do obývacího pokoje, v němž se každou chvílí měla objevit nově příchozí. Když vstoupila, tak se překvapeně zarazila nad nečekanou návštěvou. Začala je přejíždět očima, když v tom si všimla jeho.
,,Is, tohle jsou ninjové z Konohy, zrovna jsem jim chtěl vysvětlit, že,“ zarazil, protože si všiml, jak se jeho sestra upřeně dívá na Kakashiho a on na ni.
,,Vy se znáte?“ zeptal se jich.
,,Vlastně ani ne,“ promluvila Isan, která se už probrala z chvilkového transu.
,,Potkali jsme se na cestě,“ doplnil jí Kakashi.
,,Aha, dobrá. Připojíš se k nám Is?“
,,Jistě,“ odpověděla a začala se seznamovat s ostatními, kromě stříbrovláska.
,,Dobrá, stále stejná otázka, co tu děláte?“ Zeptal se Yamato, když usoudil, že Kakashi už je zabrán do jiné činosti, a to sledování Isan, jak drbe Pakkuna za uchem. Pakkun chtěl prvně něco namítnout, ale když viděl páníčkův varovný pohled, podvolil se.
,,Tohle je náš provizorní domov…,“ začal Kim.
,,Provizorní?“ Podivila se Sakura.
,,Ano před několika měsíci jsme museli opustit naší vesnici.“
,,Proč?“ Zeptal se Naruto. Kimaru se nadechoval s odpovědí, ale najednou mu jakoby vypadlo, co chtěl říct. Když Im viděl, že jeho bratr dlouho neodpovídá, chopil se odpovědi.
,,Zkoušel jsem novou techniku, ale přitom jsem sebou smetl kus vesnice, takže nás vyhodili.“ Naruto si odfrkl, to určitě, pomyslel si.
,,Něco se ti nelíbí?“ Vyjel na něj okamžitě Im. ,,Můžeš si to vyzkoušet na vlastní kůži klidně hned!“
,,Fajn, ale počítej s tím, že zdravý z toho nevyvázneš.“
,,Vážně?!“
,,To stačí!“ Okřikla je rázně Isan, když už to vypadalo, že se do sebe pustí. ,,Chováte se jako malé děti!“
,,On si začal…,“ utrousili oba dva okřiknutí a znova se na sebe zlostně podívali. Všichni jen obrátili oči v sloup a nechali Kima pokračovat.
,,Prostě jsme opustili vesnici, a když jsme dorazili sem, tak se nám tohle místo zdálo ideální.“
,,Neznáte zdejší pověst?“ Zeptala se Sakura.
,,Ano, ale my na takové věci moc nevěříme,“ odpověděla Isan s úsměvem. Proč mě tedy varovala? Prolétlo Kakashimu hlavou.
,,Ani když se teď údajně vlkodlaci vrátili?“
,,Dokud je neuvidíme, neuvěříme,“ odpověděl Kim.
,,Jak dlouho tu jste?“ Zeptal se Sai, který vše až do teď pozorně sledoval. Kimaru s Isan si dobře všimli nástrahy, která se skrývala za touto otázkou, někdo jiný však ne…
,,Něco přes dva …,“ odpovídal Imaru, ale Kim s Is ho jednohlasně přerušili.
,,Měsíc, jsme tu měsíc.“
,,Jo, přesně tak,“ opravil se Im trochu rozpačitě.
,,Dobrá,“ promluvil Kakashi, když už konečně přestal sledovat Isan a taky si všiml Pakkunova zoufalého pohledu, ,,měli bychom vyrazit.“
Isan se na chvíli neudržela: ,,Ale co když…“
,,Myslel jsem, že na tyhle věci nevěříte,“ přerušil ji Kakashi.
,,To ano, právě proto byste tím neměli ztrácet čas,“ odpověděla už klidnějším tónem a Naruto ihned přikyvoval: ,,To je pravda.“
,,Bojí se…,“ utrousil Imaru.
,,Ty,“ začal vybuchovat Naruto.
,,Naruto jdeme,“ přerušil ho Kakashi, ,,a děkujeme za pohoštění. Snad se ještě uvidíme.“ Všichni se rozloučili a potom odešli.
Isan se za nimi ještě dlouho dívala, dokud jí i ta zářivá stříbrná barva nezmizela z očí. Pak se zadívala na Kima. Kimaru jí pohled opětoval. V jejich očích se zrcadlil strach. Byl to však strach o přátelské cizince nebo z něčeho jiného?

Co skrývají tajemní sourozenci? A jak dopadne setkání s vlkodlakem?
Příště: Pravda skrytá v očích - 11.5. / 12.5.