Jutsu probuzené láskou 2.díl

„Jmenuje se Ogyugan. Je celkem vzácný a můžou ho mít osoby jen od devatenácti let. Jak jsi viděla, pomocí něho můžeš vyvolat pět zvířat. V tvém případě to jsou tygři. Každý má někoho jiného a já měl sokoly. Čím víc, máš zkušeností a větší zásobu chakry , tím větší a silnější budou. Každý tygr ovládá jeden živel. Samozřejmě ze začátku ti to bude ubírat hodně chakry, ale pak už prý ani nepocítíš, že se něco stalo,“ dokončil svou přednášku Tsuchiki.
„Prý? U tebe se to neobjevilo?“ Reagovala Kushina.
„Ano, objevilo, ale jen párkrát a vždy jsem omdlel z vyčerpání. Měl jsem malou zásobu chakry a teď se mi to nedaří vyvolat. Ale ty jsi neomdlela, takže se ti to podaří vytvořit znovu.“
„Ale nemám k omdlení daleko,“ vzdychla Kushina a jen co to dořekla, všechny svaly v těle ji povolily a ona cítila, jak padá. Zase ta žlutá skvrna a měkký dopad.
„Stihl jsem to,“ oddychl si Minato.
„Takže přece jenom omdlela, ale je to už nějaká chvíle od tý doby, co zmizeli, takže je to jedno. Snad to ještě pude,“ mumlal si pro sebe Tsuchiki.
„Pojďte, zavedu vás do vašich pokojů a ukážu vám Kushiny,“ zavelela Matsuki a vedla je po schodech nahoru. Nahoře, byla dlouhá chodba s mnoha pokoji. Všechny dveře byly hnědé až na jedny, ke kterým právě mířili. Byly oranžově natřeny a ve prostřed namalované dvě bílé misky s nudlemi. Minato stále přemýšlel, koho to je pokoj. Když ale vstoupili do toho pokoje, čekal je šok. Všude kolem se válely misky od ramenu, papíry nebo kunaie a shurikeny. A co hůř, ve zdi místo okna byla díra.
„He-he,“ omluvně se drbal Minato za hlavou a usmíval se.
„To ty?“ Zeptala se ho Matsuki s vražedným pohledem.
„No…“
„No?“
„Když on … já… no… na chvíli jsem přestal dávat pozor a jeden shinobi do mě kopnul a já tu zeď prorazil,“ dokoktal se konečně.
„Achjo, kam teď s Kushinou?“ Povzdechla si Matsuki.
„Tamhle je to okno,“ ukázal černovlasý na překvapivě celé okno naproti díře. „Mohli bysme ho tam zasadit zpátky.“
„Tak to je pěkně blbej nápad, Obito,“ obořila se na něho Rin.
„Ale co tam chceš dát,“ bránil se.
„Obito má pravdu, něco se tam dát musí a to okno je ještě v celku,“ zastal se ho Kakashi. Rin a Obito se na něj dívali, jako kdyby spadl z Marsu, protože se zastával jenom Rin. Minato zatím položil Kushinu na poste. Přešel k vyrvanému oknu a zasadil ho do díry. Pak přešel k Matsuki se slovy: „To okno tam bude držet, ale moc to nevydrží. Budeme ji hlídat i v noci.“ Pak svému týmu a vytrhnul ty dva z transu. Matsuki zatím vyšla na chodbu. Tým Minato za chvíli taky vyšel z pokoje a Matsuki je vedla do svých pokojů. Měli je vedle sebe a každý měl svůj. Nejblíž byl ke Kushině Minato jakožto nejsilnější ninja ze skupiny. Pak Rin, Kakashi a na konci chodby byl Obito. Ubytování se samozřejmě neobešlo bez Obitovo řečí. Stěžoval si na všechno. Na to, že jeho soused je Kakashi a že prý chrápe, takže neusne nebo proč je na konci chodby, když to on je tu nejsilnější. Jeho společníci ho ignorovali, takže toho po chvíli nechal. Blížil se večer a Tsuchiki je zavolal k večeři. Obito ze svého pokoje vystřelil jako blesk, jak měl hlad. Rin mu dal pohlavek, a když se ptal za co, odpověděla mu: „Jsme tu hosti, nesmíš se takhle chovat.“ Minato si jen povzdechl a usadil se ke stolu. Ostatní ho napodobili až na Matsuki. Ta šla do kuchyně a vrátila se s mísou rýže a tácem s rybou. Jídla bylo dost pro všechny, takže po hodině hodování už všichni měli dost, ale vše se snědlo. První větu pronesl Tsuchiki: „Už je Kushina vzhůru?“
„Ne ještě ne. Počítám, že se probudí až zítra,“ odpověděl Minato.
„A kde bydlí ostatní příslušníci klanu?“ Zeptal se Kakashi.
„Za zahradou máme menší náměstíčko a právě tam jsou domy ostatních Uzumaki. Protože jsme od nich trochu odříznuti, každou neděli na oběd a večeři si všichni sedneme k jednomu stolu. Samozřejmě také na oslavy.“
„Jaké to je u vás ve vesnici?“ Zeptala se Matsuki. Takhle si povídali dlouho, dokud se neozvala velká rána.

* * *

Pohled Kushiny

„Kde to jsem?“ Zeptala se Kushina spíš sama sebe.
„V Zemi Vodních vírů…“ odpověděl jeden hlas.
„… v domě klanu Uzumaki…“ ozval se druhý.
„… ve svém pokoji…“ třetí hlas.
„… v posteli přikrytá dekou,“ další čtvrtý hlas.
„Ještě něco Kushino?“ Zeptal se jí pátý hlas. Byly to hluboké hlasy ale všechny zněly jinak.
„Co? Kdo jste?“ Vyjekla a rychle se posadila. Divoce se kolem sebe rozhlížela, ale nikoho nenašla. Zase si lehla a říkala si: „To se ti jen zdálo. Nic to nebylo.“
„To se ti nezdálo,“ ozval se hlas. Zase se posadila a rozhlížela se kolem sebe.
„Vylezte, ať vás vidím!“
„Nemůžeme.“
„Proč ne?“
„To nevím, ale nejde to.“
„Hm… tak jinak, kdo jste a kde jste.“
„Katora…“
„…Raitora…“
„…Fuutora…“
„…Dotora…“
„…a já jsem Suitora,“ představili se hlasy.
„No, a my jsme vlastně… to se těžko popisuje,“ vykroutil se z toho hlas.
„A co tu děláte?“ Zeptala se Kushina.
„To taky nikdo neví, asi ti pomáhat… možná.“
„Mám vám věřit?“
„Hodilo by se to. Možná že pak bysme mohli vyjít.“
„Tak jo, asi jim budu muset věřit. Snad na ubožáka útočit nebudou,“ pomyslela si a zvedla se. Kulhavě došla k oknu. Opřela se o něj a zadívala se na měsíc. Byl úplněk. Najednou se jí ale ruce o kus propadli. Nevybalancovala to a spadla na zem. Když se zvedala, chytla se znovu za parapet. Postavila se ale jen na sekundu, protože padala. Ale ne jen ona, padalo i okno a ještě ke všemu padala ven. Těsně nad zemí ucítila, jak dopadá do něčeho měkkého a bílého s černými pruhy na boku.