Bloom - 30. kapitola - Za jeden provaz

Upozornění: Tato kapitola není pro slabé povahy

Ninja s blonďatými vlasy a jeho rudovlasý společník seděli na matraci a zírali do prázdna. „To jsme to zas vymňoukli, co?“
„No jo, Deidaro, ale kdo by si pomyslel, že ty dvě začnou spolupracovat?“ Sasori si lehl na záda, ruce dal za hlavu a zamyšleně zíral na strop. „Ráno je budem muset hledat. Kdyby to Konan měla pořádně vypočítaný, už by se ty dvě proháněly po sídle.“
„No jo, vlastně. Dyť ten její orientační smysl za moc nestojí, to je fakt,“ vzpomněl si blonďáček. „Ale Šéf si nás podá, s tím počítej,“ upozornil ho.
„Ale Deidaro! Jako bys nevěděl, že to takhle skončí vždycky,“ zašklebil se loutkář a obrátil se na bok.

Papírky dolétly na odlehlé místo a spojily se opět v jednolitou hmotu. Konan si třela naražené zápěstí. Tak se zaradovala z nabyté svobody, že špatně zabrzdila.
„No bezva! Kde jsou moje rukávy?“ zlobila se Bloom a prohlížela si potrhanou uniformu. Modrovláska loupla očima po své natržené sukni. Tohle tedy nebyl hladký odchod, jak si to v duchu plánovala, když si připravovala jutsu.
„No… prostě se to stalo,“ zamlouvala to.
„S tim na mě nechoď! A kde teď vlastně sme?“
„No… nevím, vážně nevím.“
Bloom na ni hleděla nevraživě a neměla daleko k pořádnému výbuchu vzteku. „No, aspoň sme jedly,“ prohlásila nakonec a přestala si modrovlásky všímat.

Na hledání cesty bylo už pozdě, začalo se stmívat. Rychle sebíraly pár klacků, ale studenými dřívky se nezahřejí, přesto je Konan, pravděpodobně ze zvyku, navršila na sebe.
„Zmrzneme,“ špitla.
„To si nemyslim,“ odfrkl si zelenovlasá, stoupla si nad hromádku, malinko se předklonila a pak si uplivla.
„Kdo tě učil Katon?“ vydechla kunoichi překvapeně.
„Učil co?“
„No… přece plivat oheň.“
„Nikdo. Jsem nemocná!“ opáčila a doufala, že tím zabrání modrovlasé pokládat další dotěrné otázky.
„Hlavně, že to hřeje,“ pokrčila Konan rameny a přisedla si blíž k malému ohýnku.

Nemohly se už nikam trmácet, na všechno padla tma. Neměly nic, co by je mohlo přikrýt, až na…
„Já se obávám, že nevydržím nespat celou noc, ale… není tu žádná deka a ten oheň už brzy vyhasne.“ Modrovlasá poprvé zalitovala, že neuposlechla rozkaz, třebaže byl od Sasoriho.
„Nezmrzneš,“ zachrčela Bloom. „Natlač se ke mně!“
Chtěla zaprotestovat, ale to už ji zelenovlasá se znechuceným výrazem držela a objímala kolem pasu.
„Jak je to možné? Vždyť ty hřeješ!“
„Sem ti to přece už vysvětlovala, ne? A teď lehni, protože já jdu spát!“

Konan prožila bezesnou noc. Nebezpečná kanibalka si dala ruce trochu výš, aby se jí leželo pohodlněji, otevřenou pusu měla těsně u ženina ucha. Papírová kunoichi zůstala v jejím ocelovém sevření. Bylo jí sice teplo, ale bezpečně se tedy rozhodně necítila. Co kdyby její společnice dostala v noci hlad? Trhla sebou, když zelenovlasá zachrčela. „Ach ne! Ona chrápe! A zní to tak strašně děsivě.“
Nechtěla ji probudit, a to by se zcela určitě stalo, kdyby sebou začala házet příliš. „Nesmíš usnout, nebo je po tobě,“ opakovala si v duchu a zatínala pěsti.

Sasori spokojeně pochrupoval. Deidara tak dobré spaní neměl, a jak se převaloval, nechtěně vytlačil loutkáře z jeho poloviny matrace. Bouchl se, ale nevzbudil, pravděpodobně to ale udělá, až se o slovo začne hlásit studená podlaha.

Zpráva o separaci něžného pohlaví se po sídle roznesla, protože Vůdce si tu novinu pro sebe nenechal. Ninjové se rozhodli, že je budou hledat, protože nikdo z nich nevěděl, který pokoj se proměnil v samotku. I Tobi se ochotně zapojil. Zetsua to nezajímalo, Kakuzu byl po poslední misi ještě pořád dost unavený a velitel měl na práci důležitější věci.
Rozběhli se do všech koutů sídla, pootvírali dveře, nakoukli dovnitř a zas hledali jinde. Jejich úkryt byl rozlehlý, měli tedy o zábavu postaráno.

Itachi s Kisamem vrazili do dalších dveří. Ozvaly se zvuky, které ninjům ze všeho nejvíc připomínaly řvaní rozběsněného medvěda. „Vypadněte!“ zachrčel maskovaný, a aby dodal svým slovům dostatek důrazu, praštil do matrace a dřevěné zpevnění pod postelí se rozlomilo. „Uááá!“ Kakuzu strašlivě zařval a ninjové rychle vycouvali.
„Nezapečetíme to tu radši, Itachi?“ navrhoval žralok.
„Ne, Kisame. Všimne si nás a bude nás chtít obejmout.“ Uchiha zesinal v obličeji a jeho rybí přítel ho musel podepřít.
„Na hledání Konan kašlem. Musíš si odpočinout!“ rozhodl.

Tobi našel Zetsua, jak se bezmyšlenkovitě probírá kuchařkou. „Zetsu-san, neviděl jste slečnu Bloom?“ vypískl mužíček, ani nezaklepal.
„Ne a vůbec mě nezajímá, kde je!“ zahučel.
Skrček zasalutoval a s rozzářeným okem vyšel ze dveří ven.

Bloom se vzbudila a ihned si všimla, že modrovláska jektá zuby. „Nemůže ti bejt zima! Já se děsně potim!“ Zapíchla do ní pohled plný hněvu. Konan před ním ucouvla a stulila se do klubíčka. Zelenovlásce se jí zželelo. „Dělala jsem v noci něco divnýho?“ zeptala se opatrně.
„N… ne,“ zalhala modrovlasá. „Jenom jsi… chrápala.“
Kanibalka v sobě sváděla vnitřní boj. Koukni se, jak je bezmocná! Sežereme ji? Pěkně narostla, bude ti chutnat! dorážela černá.
„Ne!“ vykřikla dívka nahlas.
„Ne?“ zarazila se kunoichi.
„Ne! Nechrápu!“ odbyla ji kráska a v duchu si oddechla. „Hm… ty asi nevíš, co budeme jíst, co?“
„Nejspíš nic. Nemáme zbraně,“ posmutněla Konan.
„Ale máme! Já mám takovou, kterou ty nemáš,“ potutelně se uchechtla.

Popošly ještě o kousek dál a objevili srnečka. „Sleduj!“ Bloom se rozkročila, neutrální výraz nahradil zlověstný škleb, hned poté skočila po nebohém zvířeti a protrhla mu hřbet. Konan s hrůzou pozorovala, jak nebohé zvířátko zápasí o život.
„Zuby?“ zajíkla se a rozhodla se, že se už nebude na nic ptát.
Zelenovlasá natrhla zvířeti tepnu a chlemtala krev. „Dáš si taky? Je parádně teplá!“ Bloom náhle přepadl záchvat sounáležitosti. Konan naznačila rukou odmítavé gesto. „Pche! Ty taky nevíš, co je dobrý!“ čertila se kanibalka.
„Ehm, nebudeš mě doufám nutit jíst to syrové, že ne?“
„Neboj. Párkrát ti na to plivnu a bude to vohřátý,“ prohlásila sarkasticky a dodala: „Naval klacek!“

Bloom opékala kousek masa a mezitím přemýšlela, jak odnesou zbytek. „Ty seš ninja a já ne! To fakticky neni fér!“ postěžovala si.
„A proč to není fér?“
„Dyť ty seš totálně neschopná! Stačí se na tebe jen podívat a víš, co vidim? Malý ustrašený děcko!“
„No dovol!“ ohradila se modrovlasá. „Já nejsem kunoichi pro nic za nic,“ broukla uraženě.
„Hele, až budu mít náladu na pohádky, řeknu si Hidanovi.“
„Jo a ten ti rovnou poškrábe i záda,“ dodala Konan jízlivě.
Bloom na okamžik strnula, pak se jí protočily panenky, vymrštila ruku, chytila modrovlasou za krk a zasyčela: „To odvoláš!“ Druhá žena začínala dělat čest své přezdívce, modrala v obličeji. Bloom ji pustila na zem.
„Odvo… grgch, echu, echu,“ dostala ze sebe oběť ztěžka a kanibalka kývla.
„Nechci ti ublížit, tak už neprovokuj.“ Rozhlédla se. „Kudy se dostanem domů?“
Modrovlasá už konečně popadla dech. „Teď jsme asi na severu a sídlo by mělo být na východ.“
„Hm, tak jo, budu ti věřit. Co s tím jídlem?“
„No, nejspíš ho budeme muset pohřbít,“ zamumlala.
„Hm, napadá mě jiný řešení.“
Zavřela oči, ruce složila na prsou a Konan se na malý okamžik zdálo, že se pokouší tlačit. Pak vytřeštila zrak a sledovala, jak se Bloom kolem rukou ovíjejí zelené listy, až vytvořily něco, co by se dalo nazvat košíkem. „Skládej,“ sykla zelenovlasá. Modrovláska se chvíli zdráhala, pak ale zbytek masa „naložila“ kanibalce do listového košíku.
„Možná dělam chybu, ale teďka je to všechno na tobě. Teďka totiž těma rukama nehnu,“ vydechla zelenovlasá a zasténala.
„Co se děje?“
„Bolí to, ta tíha. Nikdy jsem to nedělala.“
Konan navrhla, že by to tedy mohly nechat být a Bloom zavrčela, že je velká škoda, že jí teď nemůže vrazit pořádnou facku. „Já se tak snažim a ty bys to prostě nechala ležet. Vlez mi na záda!“

Ninjové hledači v sestavě Hidan, Kisame a Tobi se shromáždili u posledních neprozkoumaných dveří. Byly zamčené a vycházelo z nich táhlé vytí a tlumené rány. „To bude vono,“ zamnul si ruce bělovlasý a odemkl. Uvnitř ležel pochrupující Deidara na matraci, a opodál na podlaze podivně rozplácnutý Sasori, který se převaloval čím dál blíž k oknu. „Pche, a ženský nikde! Za to bude trest,“ pochechtával se nesmrtelný, když zamykal dveře a přistavoval k nim těžkou skříň z chodby. Nepochyboval o tom, že ráno bude veselo.