Veni, vidi, vici 05_Konec mise

Jako na zavolanou se ozvalo: „Zuzuzu.“
„Co se tu válíš?“ kopl do mě.
Zpražila jsem ho vražedným pohledem. Na víc jsme se nezmohla.
„Sejmul jsem Kopíráka Kakashiho,“ mávla jsem rukou k bělovlasému.
„Kecáš!“ vyvalil Zetsu oči a otočil se jak na obrtlíku. „No fakt. Má to jen jedno oko. To bude on.“
„Né asi,“ zaťukala jsem si na spánek a protočila oči v sloup.
„Pořád ale nechápu, proč se tady válíš! No tak, chlape, zvedej se,“ zelenáč mě chytnul za paži a vytáhl mě na nohy.
Zem se pode mnou zahoupala. Ne, to já se zahoupala.
„Sakra. Zemětřesení,“ vykřikl zelenáč. Dobře, zhoupla se země. Nesmím být tak sebestředná. Opět jsem sklouzla k zemi.
„Zas tak silné to nebylo,“ ušklíbl se Zetsu.
„No tak, Kiro, snaž se,“ povzbuzovala mě Bílá půlka.
„Právě jsem vyčerpal čtyři pětiny svojí chakry. Je div, že jsem neomdlel já,“ zavrčela jsem.
„Nefňukej pořád a padej pro tu černou knihu!“
„Já? Proč já?“ bránila jsem se, ale zvedla se.
„Protože je to tvoje 1. sólová mise,“ vyštěkl.
„Tak proč jsi můj parťák?“ obořila jsem se na něj.
„Protože proto,“ vysvětlil mi Zetsu a strkal do mě.
„A nepřijde ti podezřelé, že tu nikdo nehlídá?“
„Jak nikdo? Vždyť tu byl ten showman z Listový,“ odvětil Zetsu nevzrušeně.
„Baka, určitě tam budou nějaký pasti. A já už nemám chakru, abych je zastavil!“
„Ty toho naděláš,“ zamručel Zetsu, ale nakonec šel se mou a podpíral mě.
Společně jsme ušli několik dalších kroků, dokud jsem nezpozorovala cizí chakrová vlákna natažená těsně před Zetsuovým chodidlem.
„Stůj!“ vykřikla jsem a zadržela ho. Bílá půlka se tvářila podezřele spokojeně na naše spojené ruce.
„Máš pod nohou vlákno,“ upozornila sem ho a rychle pustila jeho ruku.
„No jasně,“ zavrčela Černá půlka.
„Tak prosím, když mi nevěříš, tak na to klidně dupni,“ ukázala jsem k podlaze.
„Tak jo,“ řekl a došlápl. Ten deb*l to fakt udělal. Ihned se kolem nás rozhostila tma. Ze stropu vyjely zásuvné dveře a uvěznili nás v chodbě. Než jsme se stačili rozkoukat, zahrnula nás sprška jehlic. Předpokládám, že byly otrávené. Přikrčila jsem se. Žádná jehla se mě ani nedotkla. Divné. Rozhlédla jsem se a spatřila Bílou půlkou prošpikovanou jehlicemi. Tak to je v háji.
„Zetsu!“ vykřikla jsem a vrhla se k němu. Vytáhla jsem jednu jehlici a zkoumala ji. Ten pach jsem ihned poznala. Tradiční jed mého rodu. Co tu, kur*a, dělaj? Vytáhla jsem lahvičku s protijedem z kapsy. Násilím jsem otevřela Zetsuova ústa. Rychle jsem odkapala protijed a nechala Zetsua spolknout přesně pět kapek.
„No tak, zaber,“ mumlala jsem a s obavami ho pozorovala.
Neprobíral se. Sakra. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem mu jednu vlepila.
„Au,“ probrala se Č. p.. „Co děláš, ty demen*e?“
„Zachránil jsem ti život,“ bránila jsem se slovnímu napadení.
„Kecáš,“ snažila se mě taky praštit Č. p..
„Nech toho. Mně se to líbilo,“ snažila se Bílá zastavit Černou.
„Drž hu*u,“ odsekla Č.p..
Zetsu už vypadal v pořádku. Mohli jsme tedy pokračovat.
„Jdeme!“ zavelela jsem a opatrně se vydala dál. Doufám, že se odtud dostanu živá. A že tu není nikdo z mojí rodinky. Naše setkání by jistě nedopadlo dobře. Určitě by nepochopili, že kopu za nepřítele. A navíc by mě mohli prozradit.
„Ale, kohopak to tu máme,“ uslyšela jsem povědomý hlas.
Do háje. Já o vlku a samotnej T-Rex – TETA. Zetsu se otočil a sklapl masožravku.
„Už dlouho ses u nás nezastavila. Nechutná ti snad moje speciální bábovka?“ zeptala se tetička přeslazeným hláskem. Periferním viděním jsem zahlédla stříbrné jehlice. Určitě napuštěné jedem.
„Na koho to mluvíš?“ rozhlédla jsem se kolem sebe.
„Nehrb se, když s tebou mluvím,“ okřikla mě. Výborně. Vždycky jsem ji chtěla zabít. Zetsu na mě nechápavě koukal.
„A nekoukej na mě tak blbě,“ zavrčela teta. Dlaně mě začaly svrbět potlačovanou zlobou.
„Nevím, co to tady kecáte za kraviny, ale zabiju vás,“ zasyčela jsem a stále předstírala, že tetičku neznám.
„A vůbec, proč jsi převl-,“ nenechala jsem jí dokončit otázku a omráčila ji jediným dobře mířeným chakrovým ostřím. Cha… Prostě moc mele a málo dává pozor na okolí. Ale zabíjet jí radši nebudu. Babička by si mohla myslet, že mě za to vydědí.
„Co to mělo znamenat? Proč mluvila, jako bys byla holka?“ zajímal se Zetsu.
Ledabyle jsem pokrčila rameny. „Jak to mám vědět?“
„Vypadala, že tě zná,“ namítl Zetsu.
„Tak si mě s někým spletla,“ odsekla jsem.
„S holkou,“ ušklíbla se Č. p..
„Tebe i zase všichni pletou s kopretinou nebo oživlou šachovnicí,“ utřela jsem ho.
„Ale my jsme aloe vera.“
„Ticho, máme misi,“ připomněla jsem mu (jim?).
„Já vím,“ dělal, že na to nezapomněl, ale já věděla svoje.
Došli jsme až na konec chodby. Obezřetně jsem pootevřela dveře. Doufám, že tam nenastražili výbušné lístky. Kupodivu nebyly. Vešli jsme dovnitř. Bílá půlka se mě snažila krýt, zatímco Č. p. jí v tom všemožně bránila.
„Překvapení!“
Oba jsme zkoprněli a zarostli do země. Přede mnou stála celá moje rodina. Rychle jsem si vytáhla límec pláště a nasadila si černé brýle alá James Bond. Nemyslím si, že to pomůže, ale moje rodiny nikdy neoplývala přílišnou inteligencí.
„Co jste zač?“ zamračila se moje matka- nepříliš sympatická dáma ve středním věku.
„Kde je moje maminka a Kakashi?“ zeptal se ufňukanec.
Rychle jsem vyhodnotila situaci. Fajn, tohle nevypadá jako schůze Kagů.
„Roznáška pizzy,“ vyhrkla jsem a zacpala Zetsuovi pusu, aby nás neprozradil.
„A kde ji máte?“ mračil se na mě ten malej parchant Yuki.
„Vzali si ji ten maskovanej s tou ženskou a zdrhli.“
„To by maminka nikdy neudělala,“ namítla ta potvora Toka. Jak já svoje bratrance a sestřenice nesnáším. Hm.. nesnáším vůbec celou svojí rodinu. Krom Koumy.
Zatímco se oni dohadovali ohledně počestnosti tetičky, já odtáhla Zetsua ke dveřím dřív než si toho kdokoli všimnul, zdrhli jsme.