Veni, vidi, vici 04_První mise

„Na chlapa má divnej zadek,“ zaslechla jsem šeptat Zetsua.
„Ty mu čumíš na zadek, Bílá půlko?“
„Jen jsem se mrkla.“
Rychle jsem dopla plášť. Doufám, že teď už nic vidět nebude.
„Ale uznej, že má zadek jako ženská,“ pípla Bílá půlka.
„Já nevím. Na zadek mu nekoukám,“ odsekla Černá.
„Tak se podívej! Uvidíš, že mám pravdu.“
„Nebudu mu tady svlíkat plášť,“ zabručela Černá.
„Ehm.. ehm,“ odkašlala jsem si.
„Chytl jsi kašel?“ strachoval se Zetsu. „Abychom se nenakazili.“
„Ve skutečnosti jsem tím chtěl upozornit, že se někdo objevil,“ ukázala jsem na ninju, který se blížil k místu, kde jsme se schovávali.
„Výborně,“ rozzářila se Bílá půlka. „Začni!“
Soustředila jsem chakru a poté vyšlehla jeden větrný osten k ninjovi. O pár sekund později se skácel k zemi.
„Hele, máš štěstí, umřel sám od sebe,“ ozvala se Bílá půlka.
„Dyť jsem ho probodl, baka,“ ucedila jsem a otřela si pot z čela. Je to dost vyčerpávající.
„Jak, když jsi na míla daleko,“ podivil se zelenáč.
„Svojí chakrou,“ zakoulela jsem očima. „Mám prostě takovou neviditelnou techniku.“
„No jasně,“ mávl nad tím rukou. „To ti nikdo nežere.“
„Chceš to ukázat?“ přimhouřila jsem oči.
„Né, radši né,“ zakryla si Bílá půlka oči.
„Tak nepruď,“ skončila jsem debatu.
„Neopovažuj se být na mě tak hrubý,“ zavrčela Černá půlka.
"A ty nepochybuj o mých schopnostech,“ procedila jsem skrz zuby a vrhla po něm drsný pohled. Aspoň jsem si myslela, že je drsný.
„Co je?“ vyštěkl zelenáč. „Mám snad šmouhu na obličeji nebo co, že na mě tak civíš?“
„Jo, vypadá to jako by ses polil černou barvou,“ ušklíbla jsem se.
„Nerejpej do mě! Nebo.. ,“ významně se odmlčel.
„Nebo co?“ zeptala jsem se jako malé dítě.
„Nebo tě kousnu!“ zaječel zetsu.
„To by sis pěkně narazil,“ zachechtala jsem se.
„Hele, a proč se vůbec hádáme kvůli hovadinám, když máme misi?“ zeptala jsem pak, než mi Zetsu stačil odpovědět.
„Fajn. Já ho někam zahrabu a ty jdi dovnitř,“ zavelel se slinami u pusy. Asi je nekrofil… No nic, zamířila jsem do dveří. Proklouzla jsem jimi do budovy. Po dlouhé době jsem zase cítila ten opojný pocit z uvolňujícího se adrenalinu. Zatím mě nic neupozorňovalo na cizí přítomnost. Stejně jsem ale nepolevovala v ostražitosti. Opatrně jsem se přesouvala, když v tom mě něco chytlo pod krkem. Ihned jsem aktivovala své brnění. Svůj účel to splnilo. Dotyčný mě pustil. Skokem jsem se od něj přenesla dál a vyslala k němu chakrový osten. Bez větších potíží mu hladce uhnul.
Sakra. Jak to mohl vědět?
Vyslala jsem další. Situace se opakovala. Postava se díky svému úhybnému manévru na chvíli dostala do světla, které sem pronikalo otevřenými dveřmi. Konoha čelenka, šedé vlasy a maska na tváři. Tohle musí být Sharingan no Kakashi. To na tom nejsem zrovna nejlépe. Tohle nebude snadné. Přestala jsem soustředit chakru na brnění a rychle vymýšlela jinou taktiku. Kousla jsem se do rtů. Sice jsem si řekla, že tuhle schopnost už nikdy nepoužiju, ale.. nic jiného mi nezbývá. Zastavila jsem se v půlce pohybu. Donutila se zklidnit dech. Pomalu jsem svěsila ruce podél těla, zavřela oči a klidně oddechovala. O zlomek sekundy později jsem už cítila zemi i vzduch kolem sebe. Ten pocit se vysvětluje těžko. Je to jako bych se dokázala napojit na své okolí a přimět ho dělat, co chci. Nyní jsem přinutila vzduch nevstupovat do protivníkových plic. Tohle byla nejnebezpečnější část. Jestli brzy neomdlí on, tak hrozí, že to skolí mě. Dá se to používat jen velmi omezeně. Spotřebuje to skoro všechnu energii. Ninja klesl na kolena a držel se za krk. Jeho zrak padl na mě. Stále jsem se soustředila. Jestli na mě něco hodí, bude problém se tomu vyhnout. Proto se tato technika používá jen za přítomnosti další osoby, která vás bude krýt. Nebo v případě, kdy jste příliš hrdí a namyšlení na to, abyste požádali o pomoc. Uff. Omdlel. Okamžitě jsem uvolnila mysl. Rychle jsem se opřela o zeď, abych neupadla. Příjemně studila na dotek. Vyčerpala jsem se víc, než jsem čekala. Jen zvednutí ruky mi činilo neskutečné potíže. Otřela jsem si čelo orosené potem a pak konečně vzdala pokusy udržet se na nohou. Sesunula jsem se k zemi. S jakýmsi nepřítomným pohledem jsem hleděla na svou oběť. Tohle je dost dobrý úlovek. Snad to náležitě ocení. A snad jsem to nepřehnala. Je pravda, že tenhle vzdoroval déle než ostatní. Pomalu jsem otočila hlavu směrem k chodbě, která se ztrácela ve tmě. Měla bych pokračovat, ale na to teď opravdu nemám. Kde je ten Zetsu?