Co dokáže láska?, část XIII.: Miloval, zabil a týrá

„To samé co já. Že jsi všechno zapříčinila ty! Kdybys tu nebyla, Shigashu by žila!“ Zlomil se mu hlas, nebo se to Tatanari jenom zdálo…?

Itachi se od ní odvrátil a přešel k oknu, pod kterým do sebe sekali vojáci dvou zemí. Dvou království, dvou tak rozdílných, tak jiných zemí...
„Co... co mám dělat?“ zeptala se, aniž by se odlepila od zdi, na kterou ji přitiskl. Nehnul ani brvou.
„Jdi mi z očí.“ odsekl. Když neposlechla, zvýšil hlas. „Vypadni!“
Neváhala pak už ani minutu. Cokoli jí udělal, cokoli jí řekl, nyní poznala, že to nebylo z náklonnosti k ní. Bylo to proto, že byla až moc podobná své sestře. Sestře, kterou Itachi miloval.
Běžela dlouhou chodbou a před očima plnýma slz se jí stále objevovaly tytéž obličeje stále dokola. Sestra, Itachi, otec, matka... Sestra, Itachi, otec, matka...
Nebyla si vůbec jistá, kam míří, vedla ji pouze její vlastní vůle. Když se konečně zastavila, utřela slzy a rozhlédla se. Stála přímo před celým sídlem. Uvědomila si, že ho vlastně nikdy neviděla v plné kráse, ani když vyšla před něj, když něco venku vybouchlo.
Sídlo bylo obrovské. Desítky věžiček se tyčily nad jednou velkou, hlavní lodí. Pečlivě vytesané žebroví podpíralo celou stavbu, tmavou a nevlídnou. Působilo to tak... tak zle, až se Tatanari zachvěla. Odtrhla od sídla pohled.
Je to příšerné, pomyslela si. Děsivě příšerné.
Jak tam stála, všimla si, že vlastně stojí na dvorku. Už zase. Mimoděk si pohladila břicho a vydala se zpět do sídla.
Nemohla přestat myslet na to, co se dozvěděla. Dávalo to ale smysl. Itachi zabil Sasoriho, aby nad ní mohl mít vládu a naložit s ní podle jeho gusta. Chtěl se jí pomstít za to, že zabila Shigashu.
Nešlo jí ale do hlavy, proč ji ještě nezabil. Proč ji neumučil, jako to udělal s Ichirou. A proč jí ještě udělal dítě. Po chvíli lámání si hlavy jí to ale došlo. Psychický teror. Chce ji nechat, ať se sama sežere zevnitř. Aby spáchala sebevraždu, snad aby měl konečně klid a nestálo ho to ani moc práce. Ozval se v ní vztek. Tak to se spletl. Protože já se nevzdám.

Rychle zatáhl závěsy a chladně se otočil do pokoje. Bylo v něm ticho a tma, nikde nic, co by naznačovalo život. Podíval se dolů, na své oblečení. Lehce si uhladil černou vestu s rudými ornamenty, preventivně oprášil černé dlouhé kalhoty a pak se jen zadíval na lesklé černé boty, lakovky. Poté zvedl hlavu, nasadil svůj neprůstupný pohled a vyšel z pokoje. Zavíraje za sebou dveře, pomyslel na Tatanari. Nezajímalo ho, kde je, stejně neuteče. Ne nyní. A kudy? Před branami zuří válka a dvůr je dostatečně ohraničený. A zvlášť, když je těhotná... Při tom pomyšlení ho bodlo u srdce.
S něčím takovým jako dítě absolutně nepočítal. Bylo to něco, čeho se chtěl zbavit, věděl ale, že Tatanari by k tomu nesvolila. A zvlášť, použila-li to jako ochranu pro něj i pro sebe, když ho chtěla Chiyo zabít. A tak tomu nechal volný průběh, počítal totiž, že ji do té doby zničí, nebo alespoň přiměje k tomu, aby se zabila. Zabila by tím, jak se říká, dvě mouchy jednou ranou. A i kdyby se to dítě narodilo a ona se zabila až poté... Přetvoří ho nebo ji k obrazu svému.
S tímto šťastně nebezpečným plánem kráčel po chodbě a zaplul podle instinktu do dveří, ve kterých věděl, že je věznice. Nikdo tam nebyl. Zavřel oči a nadechl se toho pachu krve, smrti a zoufalství. Nebylo to příjemné, ale jemu to čas od času dělalo dobře. Podivil se, když zjistil, že dnes myslí na něco úplně jiného.
Když otevřel oči, šokem se mu rozbušilo srdce, i když v obličeji to nedal znát. Oči se mu rozšířily. Skoro cítil, jako by ho někdo bodl do zad, pak si ale uvědomil, že to bylo jen leknutí. Chvíli zhluboka dýchal a pak si uvědomil, čeho se tak lekl.
Bylo to podivné. Před očima se mu objevil obraz něčeho, co chtěl vidět. Co by mu tak ulevilo, co by souladilo s jeho plánem.
Mrtvá Tatanari se svým synem v ruce.
Tohle ale bylo jiné. Nevěděl, proč měla v ruce syna, ani proč z jejích a synových očí vytékaly krvavé slzy, oba bílí jako padlý sníh. Promnul si čelo a snažil se na to nemyslet. Rozhodl se ale, že o té podivné vteřinové vizi ještě popřemýšlí.