Poslední přání - 35. kapitola - Shenain soucit

„Zetsu je tady!“ Hnědovláska zaslechla důvěrně známé zvuky a vydala se do přijímací haly, kde už se začali shromažďovat ostatní. Kanibal měl přes záda přehozenou bezvládnou mladou ženu s ninjovskou čelenkou na hlavě. „Hidan a Kakuzu s tebou nejsou?“ podivila se zelenooká a dvoubarevný ninja pomalu zavrtěl hlavou.
„Mají ještě práci.“
To už se k nim tlačil Pein. „Dvouocasá?“ ujišťoval se. Nikdy neměl úplnou jistotu, že ho jeho věrní, byť jen jedenkrát, nezkusí podrazit.
„Hai, Šéfe,“ zachrčel Zetsu. „Ale mám takový dojem, že to s ní Hidan přehnal. Cestou se ani jednou neprobrala.“
„Můžu se na ni podívat,“ špitla Shenai. Akatsuki to neschvalovali, ale Vůdce nic nenamítal. Říkal si, že tím nic nezkazí. Itachi jen nerad viděl, jak jeho žena naviguje kanibala s dívkou v náručí do nejbližšího volného pokoje. Mohl si domyslet, jak to celé skončí.

Aby zahnal nehezké myšlenky, vyšel ze sídla a zamířil k rozvalinám. Tady byl sám a mohl přemýšlet. „Trápí tě chmury, Itachi?“ Nečekal to a nadskočil leknutím. Úplně zapomněl, že Kisame o jeho malém tajemství ví.
„Když je hlava plná myšlenek, někde je vypustit musíš,“ odpověděl vyhýbavě.
Žralok rozuměl, ne nadarmo spolu byli v týmu tak dlouho. „Bratr?“ hádal. Uchiha zavrtěl hlavou. „Svědomí?“ zkusil podruhé, opět záporná odpověď. „Ženy?“
„Žena,“ opravil ho černovlasý a zkoumavě se na něj zadíval. „Měls ještě něco v záloze?“
„Už jen tři věci,“ zašklebil se muž se žraločí kůží. „Dceru, Šéfa a Orochimara.“
Uchiha smutně pokýval hlavou. „Kde tomu už je konec? Teď bych mu s chutí dal lekci za to, že mi tuhle ženskou pověsil na krk!“
„Nejsi spokojený?“ podivil se jeho společník.
„Ne, tak to není, Kisame. To jen… Shenai si hraje na drsňačku, ale ve skutečnosti je křehká a snadno zranitelná. Jako kunoichi by dlouho nevydržela,“ vysvětloval mu.
„S tím souhlasím, ale nepopřeš, že se snaží.“

Zetsu položil zajatkyni na volné lůžko. „Zkusím ji vzbudit,“ slíbila zelenooká. Ninja na to nic neřekl, považoval její počínání za zbytečné. Jakmile opustil pokoj, pustila se do práce a po několika perných minutách se jí podařilo mladou ženu probudit.

První, co Nii Yugito ze Skryté oblačné vesnice viděla, byla hnědovlasá dívka se strhaným obličejem. „Kdo jste?“ zachrčela kunoichi a chtěla vstát, nemohla.
„Jste hrozně zesláblá, slečno,“ pípla Shenai.
„Ano, tohle vím taky!“ odsekla popuzeně. „Chci, abyste mi odpověděla na otázku!“
„Jsem manželka Itachiho Uchihy,“ prohlásila zelenooká, teď už s mnohem větší sebedůvěrou.
„Žena muže hledaného za vyvraždění klanu,“ zasípala bojovnice. „To se máte opravdu čím chlubit,“ odfrkla si. „Tohle je sídlo Akatsuki, že?“ Přikývla, nemělo cenu zapírat. Zajímalo ji, proč ji sem „její chlapci“ zavlekli.
„Pokusím se vám ošetřit ty rány. Nechcete pít?“
Mohla mluvit, ale byla příliš zesláblá na to, aby byla schopna jakéhokoli namáhavějšího pohybu. Nechápavě se na dívku se zelenýma očima podívala. Je tohle snad nějaký nový způsob vyslýchání vězňů? To děvče před ní působí tak nevinně.
„Ano, vodu.“
Shenai zamkla a zamířila ke kuchyni. Cestou neustále přemýšlela o tom, kdo může být ta tajemná žena.

Pein si spokojeně mnul ruce. „Dobrá práce, Zetsu! Kde teď jsou Hidan s Kakuzou?“
„Na jedné vedlejší zastávce,“ zabručel kanibal.
„No, dobrá, jejich věc, povoláme je až za pár dní. Už se ti podařilo tu holku konečně vzbudit?“
„Shenai to zkouší,“ uchechtl se Zetsu.
Vůdci už to ale tak směšné nepřipadalo. „Cože?“

Shenai se vrátila s vodou ve džbánu a hrnkem. Dala ženě napít a snažila se usmívat. Cizinka byla z jejího počínání zmatená. „Řekla byste mi, kdo jste?“ zeptala se zelenooká.
„Počítám, že tím nemůžu nic zkazit,“ vzdychla kunoichi. „Jsem Nii Yugito ze Skryté oblačné. Jsem hostitelka dvouocasého démona!“
Shenai od ní uskočila. Hlavou jí probleskla myšlenka na Síň, vědomím jí proudila slova, která jí řekl Itachi. Zesinala v obličeji, tiskla si ruku k ústům a neodvážila se pohnout.

Zajatkyně nemohla tu náhlou změnu chování pochopit. Dívka před ní couvala a po paměti sahala po klice od dveří. „Popřete to! Popřete, co jste mi řekla!“ křičela na ni.
„Proč? Nechala jsem se chytit, těžko se odtud dostanu živá.“ Hostitelka Nibi no Nekomaty věděla, po čem jdou Akatsuki, vždyť ona sama pátrala po nich.
„Vy nic nechápete! Když to neodvoláte, zabijí vás!“
„Na to je pozdě, děvče,“ vzdychla kunoichi. „Bojovala jsem s nimi. Byl tam muž v masce a bělovlasý…“
„Musíme na něco přijít, jen… jen mě nechte chvíli přemýšlet…“

Shenai sváděla krutý vnitřní boj. Ta žena před ní byla příliš mladá na to, aby ji prostě jen tak obětovali. Snažila se najít skulinu v zákonech zabijácké bandy, světýlko naděje…
„Třetí dveře!“ vyhrkla po chvíli.
„Cože?“ Blonďatá se na ni překvapeně podívala.
Shenai se hned pustila do vysvětlování. „Přijdou si pro vás a vezmou do sklepení. Já se tam můžu dostat a odvedu vás jinam. Jsou tam dveře, které jsou cestou ke svobodě. Když tam chvíli počkáte, než se úplně zotavíte, můžete pak utéct.“
„Zní to bláznivě,“ vydechla kunoichi. „Ale přijímám. Jiná možnost záchrany pro mě nejspíš není.“
Hnědovláska pomohla mladé ženě lehnout si a vyčkávala, až přijde Zetsu. Objevil se zanedlouho. „Ne, teď ji nikam neponeseš! Nevím, co jste s ní prováděli, ale není ještě schopná se hýbat!“
Kanibal nic nenamítal. „Šéf bude mít radost, že je vzhůru,“ odfrkl si a vytratil se.

Několik dní se jí dařilo pokusy ninjů úspěšně odrážet, ale dalo se čekat, že lest nevydrží dlouho. Dvouocasá byla stále ještě dost slabá, ale ninjové ji stejně přenesli do podzemí. Shenai během těch několika dní zjistila, co potřebovala vědět. Neváhala svůj odvážný kousek uskutečnit jen pár hodin poté, co Akatsuki dvouocasou odvlekli. Zetsuovi sebrala klíč, když po vydatném obědě odfukoval na pohovce v obývacím pokoji.
Měla štěstí, všichni členové zločinecké bandy byli něčím důležitým zaneprázdněni. Kisame si četl, Deidara skládal jílové bludiště, aby zahnal nudu, a Tobi mu ho bořil a občas na chvíli odběhl a zase se vracel. Hidan s Kakuzou chyběli, Velký šéf se zamkl v pracovně, Konan spala ve svém pokoji a Itachiho nikde neviděla.

Chvíli trvalo, než druhou bojovnici podepřela a odtáhla blíže k východu ze sklepení. Chtěla zavřít dveře třetí cely jen naoko, plán měla promyšlený. Opatrně vystrčila hlavu a vyjekla, když spatřila svého manžela, jak ji sjíždí přísným pohledem, ruce založené na prsou. Nakoukl přes ni a setkal se s pohledem dvouocasé, plným vzdoru. Vytáhl zelenookou na chodbu a rázně zamkl dveře cely.
„Shenai…,“ zachrčel.
Dívala se na něho pohledem vystrašeného zvířete. „Prozradíš mě?“
Vzdychl. „Ctím Šéfova přání, ale nebudu tím, kdo ti vrazí dýku do zad. Zmizni odtud a drž se stranou!“
„Hai.“ Kývla hlavou a rozběhla se k východu.

Zetsu se probudil a vzpomněl si na to, že Vůdci zatím neřekl o tom, že dvouocasou přemístili. Vydal se za ním do pracovny a Pein ho ujistil, že se hned poohlédne po Hidanovi s Kakuzou.
Vůdce se nevracel právě v nejlepší náladě. Shenai ho viděla, jak svírá ruku v pěst, když procházel kolem ní a Keiko. Zaslechla, jak si mumlá: „Ti dva prostě nepřestanou zkoušet mojí trpělivost!“ Zachvěla se, když se plný hněvu obrátil k ní, ale jeho slova směřovala jinam. „Zetsu! Tak kam jste tu kunoichi odvlekli?“
Udýchaný kanibal se vrátil za chvíli. „Zmizela, Šéfe,“ zafuněl a v jeho hlase zazníval údiv.
„Prohledat sídlo, všichni a hned!“ zavelel Pein a pokradmu pozoroval hnědovlásku, která se i s dcerou rychle vzdalovala.

Deidara si otíral pot z čela. „Nikde ji nemůžeme najít. Jak by se jí mohlo podařit prchnout?“
„Chakra se obnovuje rychle,“ mínil Kisame. „Anebo jí musel někdo pomoct.“
Blonďáček se zakřenil. „Tak to jedině Tobi! Je na to blbej dost.“
„Ne, ten se od vás celé odpoledne nehnul,“ odporoval jim Vůdce. „Hledejte dál a pořádně! Bude určitě ještě v sídle!“

Nii, která už nabrala trochu síly, nechtěla nechat nic náhodě. Neúmyslně se prozradila sama, když využila odemčených dveří, to pro ni udělala Shenai, když se pak vrátila do sklepení, rozhodnutá pomoci jí za každou cenu. Ninjové se na ni vrhli, útěk byl vyloučen.
„Třetí dveře,“ vydechl žralok překvapeně.
„Vezměte ji do Síně! Hidan s Kakuzou už jsou na cestě.“
„A kam jdete vy, Šéfe?“ zajímal se blonďáček.
„Přestaň se ptát a splň rozkaz!“ odsekl vztekle a rozběhl se ke schodišti. Jeho podřízení se za ním nechápavě dívali.

Kroky ho neomylně vedly do hnědovlásčina pokoje. Snadno si dal dvě a dvě dohromady a bylo mu zcela jasné, kdo se ho pokoušel obelstít. „P… pane?“ zajíkla se. Dlouho se nerozmýšlel a vrazil jí facku, padla na postel.
„Dovolil jsem ti žít s námi pod jednou střechou, ale plány nám ničit nebudeš!“
Napřahoval se k druhé ráně, krčila se před ním. Už nebylo pochyb, že to udělala. Itachi vrazil do dveří a zabránil Vůdci udeřit ji znovu.
„Takže i ty jsi proti mně, Uchiho?“ zavrčel a čekal.
„Už dostala lekci!“ zasyčel. „Budu svou ženu bránit, ať se vám to líbí, nebo ne!“
Vůdce ho probodl vražedným pohledem. Musel si dobře rozmyslet, co teď udělá…