Zkáza Zelené lilie 20 - Zkrocení zlé dcery
„A když mi bylo pět, tak se mu to vyplatilo…“ odmlčela jsem se. Věděla jsem, že vrátit se ve svých vzpomínkách k těmto událostem je riskantní. Bála jsem se, že by mě hříchy minulosti mohly ovládnout i teď. Přemýšlela jsem, zda je vůbec moudré se do toho pouštět, ale Kakashi mi rozhodování usnadnil.
„Ať se stalo cokoli, prosím, řekni mi to,“ pobídl mě jemně.
Bylo zvláštní vidět jeho soucitnou stránku. Tušila jsem, že když se dozví, že jsem jen další hračkou z Orochimarovy dílny, začne o mě smýšlet jinak. Připravila jsem se na pohrdání i odpor, ale lítost a dokonce soucit mi vařil krev v těle. Nezasloužila jsem si to a taky jsem mu to musela dokázat.
„V té době jsme často podnikali noční výlety do lesa. Brával mě na dobrodružné výpravy, jak tomu říkal, kdy jsme velice často pozorovali hvězdy. Okamžitě jsem si je zamilovala. Často mi šeptal, že jednou budu taky hvězdou, jeho hvězdou. Tenkrát jsem ještě nemohla pochopit, jak to myslí a tak jsem bláhově doufala, že jí jednou skutečně budu, aby na mě mohl být otec náležitě pyšný. A věř mi, byl pyšný.“
Kakashi se zamračil. Evidentně přemýšlel, jak jsem to vlastně myslela. Konečně! Konečně se přestal tvářit tak nesnesitelně chápavě.
„Bývala jsem pohledem na noční nebe tak uchvácena, že jsem si častokrát ani nevšimla, že mě tam nechával samotnou. Ze začátku jen na chvíli, později i třeba hodinu. To už jsem se začínala bát a to byl taky jeho záměr, probudit ve mně nejistotu, strach a nejlépe i paniku.“
„Ale proč by to…“
„Vážně netušíš? Byl to experiment. Chtěl vědět jak se zachovám. Chtěl zjistit jestli strach nějak neaktivuje mé schopnosti.“
„Ale jaké schopnosti? Byla jsi dítě,“ namítl.
„Nikdy jsem nebyla dítě,“ odfrkla jsem si, „byla jsem stvořena jako zbraň a přišel čas vyzkoušet, co dokážu.“
„Ale to je…“
„Mu podobné?“ dokončila jsem za něj větu, i když jsem věděla, že chtěl říct nejspíš něco jiného.
Zhluboka se nadechl a pak promluvil opět tím chladným a věcným tónem: „Pokračuj, už tě nebudu vyrušovat.“
„Jednou jsem se už opravdu hodně bála, volala jsem ho, ale nepřicházel. Šla jsem ho hledat. Vydala jsem se sama do temného děsivého lesa s touhou najít svého otce, ale naneštěstí jsem našla něco jiného. Objevila jsem jeskyni a bláhově si myslela, že by tam mohl být, že byl třeba unavený a usnul tam. Vešla jsem dovnitř, ale místo otce jsem narazila na medvědici, kterou probudila moje přítomnost. Její obrovské vyceněné zuby a nepříčetný výraz v očích vidím ještě teď, stejně jako ty dvě malá bezbranná medvíďata, která se krčila za ní. Cítila jsem z ní, jak moc se o ně bojí, cítila jsem její lásku k nim a nenávist ke mně a přála jsem si, aby tomu tak nebylo. Vždyť já jsem jim nechtěla ublížit. Blížila se a mě ovládla panika, zatmělo se mi před očima a… A další věc, kterou jsem spatřila, bylo, jak své mláďata trhá na kusy.“
Chvíli jsem pozorovala Kakashiho šokovanou tvář, ale rozhodla jsem se raději rychle pokračovat: „Pak přišel Orochimaru, nejspíš stál celou dobu ve vchodu do jeskyně a pozoroval, co se bude dít. Vrhla jsem se mu do náruče a plakala mu na rameni, že tohle jsem nechtěla, že jsem si jenom přála, aby mě taky měla ráda. A taky jak moc jsem se bála. Když jsem byla v jeho obětí a nechala se utěšovat, všimla jsem si poprvé svých vlasů…“
„Vlály? Promiň, nechtěl jsem tě přerušit,“ dodal omluvně.
„Ano, vlály, ale jen krátce. Orochimaru na to fascinovaně hleděl a tenkrát jsem ho dokázala poprvé a naposledy přečíst. Cítila jsem z něj neskonalou pýchu, byl neobyčejně hrdý. Až později mi došlo, že nebyl hrdý na svou dceru, ale na to, jakou zbraň dokázal stvořit. Pak jsem omdlela. Když jsem přišla opět k sobě, ležela jsem ve svém pokoji a slyšela hádku z vedlejší místnosti. Chvíli jsem nepoznávala hlas, jenž patřil ženě, která tolik křičela na mého otce. Byla to tetička Tsunade. Nerozuměla jsem všemu, byla jsem unavená a zmatená, ale poslední její věta, než s prásknutím dveří odešla, mě strašila ještě donedávna. Řekla: Nenechám tě jim ublížit, zmiz z jejich života nebo tě zabiju! Druhý den ráno, jsem se na ni ptala, chtěla jsem s ní mluvit, chtěla jsem vědět, proč tak škaredě mluvila s tatínkem, ale Orochimaru tvrdil, že se mi to jenom zdálo a matka se na mě ani nepodívala. Cítila jsem z ní strach a úzkost. Myslela jsem, že se bojí o mě, kvůli toho, co se stalo v lese. Ještě jsem nedokázala plně pochopit, co kdo cítí, ta schopnost byla pro mě stále nová. Kdybych to jen vycítila…“
„Bylo ti pět…“
„To mě neomlouvá!“ vykřikla jsem.
„Mirai, co se stalo potom?“ zeptal se opatrně a s obavami hleděl na pramen mých vlasů který se volně vznášel ve vzduchu.
Zavřela jsem oči a soustředila se. Musím se zklidnit. Tohle se stalo už dávno. Teď už na tom nic nezměním. Uklidni se! Přece nechceš ublížit dalšímu. No tak dýchej!
„Můžeš pokračovat?“
„Nevím, jestli je to bezpečné. Buď připraven utéct a snaž se hromadit chakru na svém těle.“
„Proč?“
„Neptej se a udělej to,“ přikázala jsem mu nekompromisně.
Přikývl a se soustředěním ve tváři mě pobídl, abych pokračovala.
„Stalo se to po obědě, chtěl si být nejspíš jistý, že budu mít dost sil. Matka mi brala prázdný talíř a on k ní zezadu přistoupil, pohladil ji po vlasech a bodl do srdce.“
Oči se mi zalily slzami a jen okrajově jsem vnímala, jak Kakashi přede mnou ustupuje. Bolest, která svírala mé srdce, byla i teď, při pouhé vzpomínce, téměř stejně silná jako tenkrát.
Pomalu jsem přestávala vnímat realitu, když jsem ucítila něčí ruku na své tváři a uslyšela tichý šepot: „Mirai, bojuj s tím. Prosím bojuj.“
Bojovat? Proč? Už nemůžu…
„Tak, sakra, bojuj!“
Ano. Ano, budu…
„Jsi blázen…“ vydechla jsem, když jsem se pomalu uklidňovala.
„To už jsem párkrát slyšel,“ ušklíbl se, ale vypadal ustaraně, „Myslím, že bys už neměla pokračovat.“
„Ne, už to zvládnu. Já jen… Ne, zvládnu to.“
„Jsi si jistá? Vypadala jsi jako…“
„Časovaná bomba? Tou jsem,“ ujistila jsem ho. „Ale teď jsem tak vyčerpaná, že se mě už nemusíš bát.“ Byla to pravda i mluvení mi dělalo problémy.
„Ale já se tě nebojím, bojím se o te…“
Gestem ruky jsem ho umlčela. Tohle bylo to poslední, co bych teď chtěla slyšet.
„Když jsem se po tom incidentu probrala, Orochimaru mě držel v náručí. Stáli jsme uprostřed vesnice. Kolem byla spousta mrtvých těl, jen pár vesničanů bylo naživu, ale ne nadlouho. Pozabíjeli se mezi sebou. Nechtěla jsem se dívat, ale on mě nutil. Pořád mi šeptal, ať se podívám, co jsem dokázala, co dokázala jeho malá holčička. Pomalu mi docházelo, že je matka mrtvá a kdo ji zabil. Chtěla jsem od něj utéct, ale on mě nenechal. Namluvil mi, že to já ji zabila, tak jako všechny vesničany, tak jako ta medvíďata v lese. Že jsem nemocná, ale že on se o mě postará.“
„Ale jak se to…“
„Došlo mu, co je mým spouštěcím mechanismem. A tak chtěl vyzkoušet, co se stane, když uvidím svého milovaného otce zavraždit mou matku. Bylo toho na mě příliš a všechen svůj strach, šok a nenávist jsem přenesla do okolních srdcí. První vesnicí, kterou vyvraždila Zelená Lilie byla její vlastí, není to veselé? Ne, povím ti, co je ještě veselejší. Matka mi dala mé jméno, protože věřila, že budu budoucností našeho klanu, že se stanu spásou vesnice tak jako ona. Vidíš tu ironii?“
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise L: Takže moje teze o tom, že to všechno spáchal Orochimaru byla pravdivá, olé Nicméně přemýšlím kolik takových pohnutých osudů za ty roky Orouš vytvořil. jistě hodně, teď záleží koho nechal přežít.
Novinky v mojí tvorbě
Deviantart
Pletení šňůr tradiční japonskou technikou
Gorin - samurajská show
aaaaaa.... to je tak napinave rychle rychle dalsi diel
Konan Lin 02: Děkuji. Další díl už je rozepsaný, ale bohužel zatím nevím, kdy ho dopíšu. Snad to bude brzy...
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
čtu si to nějak opožděně Tento komentář je i za minulej díl, ale já prostě neumím psát komentáře u povídek, u kterých nevidím žádné chyby. Prostě oba dva díly byly úplně dokonalý, zhltla jsem je tak rychle, až jsem se málem zudusila prostě tak jen tak dál
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Kua, já to čtu až ted?! To je šok K FF...Kakakari, ty teda víš jak to domotat a zorzladit a rozluštit a napínat mě..WoW
Nová Shelly přichází, asi tak...nestačím se divit, jak jiná jsem tehdy byla, a za pár let jistě budu valit oči stejně. Takže jestli někde uvidíte můj starý komentář, nelekejte se, okay? ^^
Podpis nijak řešit nebudu, stejně by ho nikdo nečetl :'D
+ Smazala jsem většinu povídek a začínám od začátku, ačkoliv na konoze už nestraším tak často.
EvanaxDmka: Domotat? A já doufala, že už to spíš rozmotávám... To se budu muset víc snažit
akai: Tak to je možná dobře, že to teď trochu vázne, nerada bych, aby ses zadusila Moc děkuji.
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
mně to ani nepřišlo, že už to sou tři týdny od posledního dílu, nějak mi ten čas utíká rychleji
we all make mistakes, let's move on
nikdo neměl dost
*hvízd*
Páni... opět si mě překvapila, ale mile a pak, že ti romantika nejde... to bych chtěla vdět, kdy a kde... Líbilo a trest za zpozdění se tímto promijí
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.
Yuki Kaze-san: Děkuji, já už si malovala ty nejhorší scénáře a ty mi trest nakonec odpustíš. Děkuji
jeremi: Původně jsem myslela, že mi to odhalování minulosti půjde rychleji, ale ještě pořád je toho trocha skryta a jestli se to týká i jí, si zatím ještě nechám pro sebe
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF