Lepší budoucnost 6

Lepší budoucnost

6. kapitola

Gaarův návrat do Písečné

Ráno se Gaara vzbudil první, nechtěl San budit, tak ji jen potichu pozoroval a čekal až se sama vzbudí. Nemusel čekat dlouho, protože za chvilku se její řasy zachvěly a jemu se naskytl pohled na její krásné oči, které se na něho usmály.
„Dobré ráno, jak ses vyspal?“
„Dobře a ty?“
„Skvěle, jsi vzhůru dlouho?“
„Ne, probudil jsem se chvilku před tebou. A co tě probudilo?“
„Cítila jsem na sobě tvůj pohled.“
„Aha. Víš, vypadala jsi tak roztomile, když jsi spala a já prostě neodolal.“ San se mihl na obličeji šibalský úsměv.
„Ale mě to nevadí.“ Naklonila svou hlavu blíže k jeho a políbila ho, nebránil se a polibek ji opětoval. Za okamžik se od San oddálil a podíval se na ni zamyšleným pohledem.
„Rád bych ti něco řekl, je to dost důležité , ale myslel jsem, že by jsme po obědě mohli jít ven a tam si o tom popovídat v klidu.“
„Dobře, doufám, že to není nic špatného.“
„Ne, neboj se.“
„Měli bychom už vstávat.“ Gaara přikývl, vstal z postele a šel do koupelny. San také vstala, ustlala postel a šla do koupelny, protože Gaara už vyšel. V koupelně se umyla, oblékla, učesala a rychle vyšla ven, přála si, aby už bylo odpoledne, protože byla moc zvědavá co jí Gaara chce povědět. San chytila Gaaru za ruku, ten nestihl ani zaprotestovat a táhla ho do kuchyně. Když přišli do kuchyně, tetička seděla za stolem a jedla snídani, oba si také sedli a začali také jíst jídlo, které jim připravila tetička.
Když byli všichni najedení, tak San sklidila ze stolu a dala se do přípravy oběda. Mezitím si tetička povídala s Gaarou.
„A kdy se vracíte domů?“ Do té doby San neposlouchala, ale tohle ji zajímalo, tak nastražila uši a čekala na jeho odpověď. Gaara se chvilku rozmýšlel co odpovědět, ale nakonec odpověděl.
„Zítra ráno.“
„Tak brzy?“
„Ano, jako kazekage mám své povinnosti. Musím chránit vesnici.“
„To je pravda. Jsem moc ráda, že jste bydlel u nás.“
„To já také, moc vám děkuji za vaši pohostinnost.“
„Bylo nám ctí a měly jsme velkou radost.“ Tetička se usmála, Gaara ji úsměv oplatil.
San upadla lžíce na podlahu, nevěřila svým uším. Pomyslela si. Zítra ráno? Kdy jí to hodlal říct? Zrovna když našla lásku, tak ji má zas ztratit? Do očí se jí draly slzy, ale rozhodla se, že na sobě nedá znát, jak ji to zasáhlo. V klidu dodělala oběd, akorát byl čas na jídlo. Připravila talíře a začala nandavat tetičce a Gaarovi, potom nandala sobě a všichni se s chutí pustili do jídla.

Po jídle Gaara chválil San, že byl oběd velmi dobrý, moc to nevnímala, jen se na něho usmála neutrálním úsměvem. Gaarovi její chování přišlo divné, nikdy se k němu takhle nechovala, chtěl zjistit příčinu jejího chování. Rozhodl se tedy, že se půjdou ven projít. Nejprve to chtěl sdělit tetičce, aby se o ně nebála.
„Rádi bychom se šli projít.“
„Ale jistě, jen jděte.“
Opustili dům, oba mlčeli. Gaara chtěl zjistit, proč se San k němu tak chová.
„Co se s tebou stalo?“
„Nic.“
„Ale nepovídej, vždyť vidím jak se chováš, tak mi to prosím pověz.“
„Kdy si mi chtěl říct, že se zítra vracíš domů?“ Nejdřív na ni koukal trošku nechápavě a potom mu to došlo.
„Tys nás poslouchala?“
„No ano, ale to je teď jedno. Zajímá mě co mi odpovíš.“
„Chtěl jsem ti to říct dnes, ale nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle. Vysvětlím ti to.“
„Co je na tom k vysvětlování, prostě už tě to semnou nebaví, tak chceš odejít.“
„Ale ne, tak to není.“
„A jak tedy?“
„Když mě necháš domluvit, tak se to dozvíš.“ San tedy přikývla a poslouchala.
„Neříkám, že není pravda, že zítra odcházím, ale počítal jsem s tím, že se to dozvíš ode mě. Chtěl jsem se tě totiž zeptat, jestli bys nechtěla jít semnou?“
„Myslíš do Písečné?“
„Ano.“ San chvilku přemýšlela a potom padla Gaarovi kolem krku a políbila ho.
„Moc ráda s tebou půjdu.“ Gaara ji objal.
„Ale musím to říct tetičce, doufám, že z toho nebude moc smutná.“
„Tak půjdeme za tetičkou.“ Jak řekli, tak udělali a vydali se za tetičkou. Když dorazili před dům, tak San se zastavila přede dveřmi, ale hned vzala za kliku, otevřela dveře a vešla dovnitř. Došla do kuchyně, kde si tetička četla knihu, jen co uviděla, že přišli San s Gaarou, tak knihu odložila a věnovala jim pozornost. San nejprve vymýšlela, jak tetičce sdělí, že by ráda odešla s Gaarou do Písečné. Přemýšlela, přemýšlela a nakonec ji to napadlo.
„Teti, Gaara mě požádal, abych s ním šla do Písečné a zůstala tam s ním.“ Tetička na ni nejdřív koukala jak z jara, ale potom se na ni usmála a objala ji.
„San, jsem moc ráda, že jsi konečně šťastná, určitě nejsem proti tomu, jdi si za štěstím.“
„Ty se nezlobíš?“
„Ne, proč bych měla?“
„No, že tě tu nechám samotnou.“
„Ne, nezlobím se.“
„Děkuju ti, mám tě moc ráda.“
„Já tebe také. Měla bys to jít říct přátelům a rozloučit se s nimi.“ San kývla, chytila Gaaru za ruku a vydali se spolu za Narutem a ostatními.

Před budovou hokage potkali Naruta s Hinatou, kteří ihned co je viděli, zamířili k nim.
„Ahoj, co vy dva tu?“
„Jdeme se s vámi rozloučit.“
„Jak to jdeme, já myslel, že odchází jen Gaara.“
„Ze začátku to tak vypadalo, ale beru si San sebou.“
„Aha, to je škoda San, že odcházíš, budeš nám všem moc chybět.“
„Ale vždyť se můžeme navštěvovat.“
„To je pravda. Jsem rád, že odcházíš s Gaarou. A kdy odcházíte?“
„Zítra ráno.“
„Už tak brzo?“
„Ano, nesmím nechat Sunu moc dlouho bez dozoru, sice tam jsou můj bratr a sestra, ale já jsem tak kazekage.“
„To máš pravdu, no těším se, až se zas uvidíme, doufám, že to bude brzy.“
„Tak třeba až přijde na svět váš malý přírůstek do rodiny.“ Neodpustila si San svou poznámku, díky které Hinata celá zrudla. Všichni se začali smát.
„Rádi bychom se rozloučili i s ostatními.“
„No, tak to asi nebude tak jednoduchý, protože Shikamaru s Temari jsou v Písečný a ostatní mají mise.“
„Aha, no tak jim tedy vyřiďte naše pozdravy a, že se na ně určitě přijdeme podívat.“
„Jistě, měj se krásně San.“ Hinata měla co dělat, aby se nerozplakala, ale když ji San objala, tak se jí na rtech vykouzlil úsměv.
„My už půjdeme, protože zítra musíme brzy vstávat.“
„Tak jo. Mějte se a určitě se ukažte.“ San s Gaarou přikývli a vydali se do tetičky domu.

V domě na ně čekala tetička s večeří, oba měli velký hlad, tak se ihned pustili do jídla. Po večeři šel Gaara do koupelny, San ještě zůstala dole chvilku s tetičkou, aby se s ní ještě rozloučila.
„A kdy zítra odcházíte?“
„Brzo ráno, nebudeme tě budit.“
„Ale musíš za mnou někdy přijít.“
„Určitě.“ Objaly se.
„Dobrou noc San.“
„Dobrou noc.“ San se na tetu usmála a odcházela do svého pokoje, když otevřela dveře, Gaara už ležel v posteli a vypadal, že spí. San tedy rychle vešla do koupelny a po chvíli vyšla ven. Zamířila k posteli, našlapovala velmi potichu, protože nechtěla Gaaru vzbudit. Opatrně si lehla na postel, když zhasla světlo, tak ji Gaara chytil okolo pasu a přitáhl si ji k sobě.
„Miluji tě San.“
„Taky tě miluju Gaaro.“ Políbila ho.
„Dobrou noc.“
„Dobrou.“ Ještě jednou se políbili a už se chystali ke spánku. Předtím než San usnula, tak přemýšlela. Tetička měla pravdu, přišel sem muž z daleké země a odvede si mě sebou do Písečné. Usmála se a za okamžik se ponořila do snu o sobě a Gaarovi.