Poslední přání - 34. kapitola - Barva krve

Milovníci Asumy nečtěte!

„K čertu s tebou, lemro líná!“ rozkřikla se hlava a oči provrtávaly ninju s maskou.
„Kdyby sis řek o pomoc dřív…“ Kakuzu si pro jednou užíval převahy.
„Je to všechno tvoje vina!“ soptil bělovlasý a křivil přitom obličej.
Ninjové z Konohy zkoprněli a třeštili zrak na klející lebku. Byl by to zázrak, kdyby tak děsivý zážitek neotřásl jejich psychickým zdravím. Ohromeně sledovali „rodinnou“ výměnu názorů.
„Pokud si dobře vzpomínám, říkals, že se ti do toho nemám plést,“ začal maskovaný zvolna. „A nemysli si, že na mě budeš řvát i teď, když jsi přišel o hlavu!“
V očích se mu zračil vztek. Hidan obrátil oči v sloup. Jistě, že přestřelil, ale teď se bude muset ponížit, aby získal zpátky tělo.
„Jo, vím, že sem řek, aby ses do toho neplet, ale to nemělo nic společnýho s tím, že bych tě chtěl ztrapnit. Prostě si to neber osobně, jo? A víš co? Mohl bys mi sem prosím donést to tělo? Pěkně prosím, smutně koukám.“
Hned vzápětí se ninja s maskou zjevil za ním, v jedné ruce kufřík plný bankovek, do druhé uchopil Hidanovu hlavu, které se to ale vůbec nelíbilo. „Neřek jsem ti, abys mi sem přines tělo? Tak ho sem sakra vem!“
„Tahat se s hlavou je lepší,“ zněla odpověď.
Bělovlasému to ale na náladě moc nepřidalo. „Chceš se na mě vykašlat? A bacha, dyť mi urveš vlasy!“
Ninja ani nemrkl, jen stisk ještě zesílil. Jejich nepřátelé zůstali nehybně stát, zkoprnělí šokem. „Jestli mi tu chceš fňukat, tak se aspoň soustřeď na krk,“ zabručel zelenooký bojovník.
„Seš snad úplně blbej? Tohle neni normální zranění, kolikrát ti to mám povídat?“ Hidan byl už vzteky celý bez sebe. Nedokázal pochopit, jak k němu mohli přidělit takového omezence. Pak ale svůj hněv přesunul k tomu, kterého nazývali Asumou. „Do pytle, usek jsi mi hlavu! Víš vůbec, jak hrozně to bolí?“

Zatímco si strážný ninja musel vyslechnout všechna ta obvinění, která padla na jeho hlavu, jeho tři přátelé se připravovali k akci. Mladík byl na pokraji sil, ale stále ještě mohl ostatní řídit. Pro Kakuzu to byl pokyn k útoku. Vymrštil se, nakopl Asumu do nohy a praštil ho kovovým kufrem. Pak vyskočil znovu a plnou silou mu dopadl na záda. Nikdo se ho nepokusil zastavit.
Došel k Hidanovu nehybnému tělu a rychle mu hlavu přišil zase zpátky. „Teď už mě budeš muset přizvat,“ pravil klidně.
„Ale no jo,“ zaškaredil se bělovlasý a po „operaci“ si nezapomněl důkladně prokřupat krk, aby měl jistotu, že mu hlava zas pevně drží na původním místě.
„Jestli s ní budeš moc otáčet, tak ty švy prasknou,“ upozornil ho druhý ninja.
„Víš co, Kakuzu? Běž do hajzlu!“
To už bylo na ninju se zelenýma očima přeci jen trochu moc. „Nesnáším tvoje obřady, ale ještě víc mi vadí ty děsný kecy, co při nich vedeš!“ Na chvilku se odmlčel a pak hlasem drsným jako struhadlo dodal: „Nezapomeň na odměnu!“
Hidan sklouzl pohledem k bezvládnému Asumovi. „Si piš! Dorazím ho za to, co mi proved!“ Už byl zas ve své kůži. „Přece neporuším pravidla.“
„To je mi ukradený. Dělej, co máš, a já se zatím postarám o ty tři, co zbyli,“ zchladil ho Kakuzu a vyrazil do útoku.

Ninjové proti němu použili něco jako palcát, ale ze všeho nejvíc to připomínalo obří ostnatou škebli. Zkoušeli ho nechat uklouznout, ale jejich sirupové pasti se vyhnul, zato ho však zasáhla podivná zbraň, která změnila za pomoci jutsu tvar ze škeble na ptáka s ostrým zobákem. Mysleli si, že ho dostali, ale když zmizel kouř, Kakuzu stál nohama pevně na zemi a vysmíval se jim, to však bylo hloupé, protože se nechal vlákat do pasti. Zabředl do sirupové břečky, a jakmile Kotetsu získal zpět svou prapodivnou zbraň, vyrazil do útoku. Ale právě v tu chvíli jim ninja s maskou odhalil své tajemství.

Kakuzovo tělo v sobě skrývalo nekonečné množství švů a stehů. Vždy, když Hidan překročil mez, odmotal si ruku a řádně ho s ní profackoval. Teď svíral pevně krky obou ninjů, každého jinak vzdáleného, a nadával na promarněný čas.

Bělovlasý si všiml, že je teď ve výhodě a řekl si, že když to teď skončí s velitelem těchhle tří neschopných troubů, alespoň už mu nebude ten vztekloun nadávat, že se s těmi rituály moc babrá. Počínal si však lehkomyslně, a jakmile Asuma z posledních sil vyrazil do útoku, stačil jen vykrýt jeho výpad. Naštěstí pro něj měl v rukávu ještě jedno eso…
„Asumo! Zezadu!“
V nestřeženém okamžiku vrhl svou kosou, která se teď k němu vracela jako bumerang a přitom zasáhla muže s chakrovou čepelí. Tak si to alespoň Hidan myslel, než zjistil, že mu jeho rudá kráska vězí v břiše a jeho protivník nemá ani škrábnutí.
„Podruhé mě stejným trikem nedostaneš!“ usmál se Asuma a v té chvíli vzduch naplnil Hidanův šílený smích a ninja si všiml toho, co mu předtím unikalo… obětního symbolu u nohou člena Akatsuki. Byl ztracen, dostihlo ho vnitřní krvácení. Jediný, kdo ještě mohl zabránit prohře, byl vyčerpaný mladík, Shikamaru, ale zdálo se, že nedoběhne včas.
Hidan si užíval pocit vítězství. „Tak co, bolí to?“ Zahýbal trochu kosou v břiše. „A co tohle?“ Pásl se pohled na umírajícího strážného ninju. „Tak víš co? Já tě teď dorazím a… tu bolest… tu bolest si náramně užiju!“
Smál se jako blázen a sáhl po kovové tyči, kterou si chtěl zapíchnout do srdce.
„Přestaň!“ výkřik ze Shikamaruových úst vyšel pozdě.

Hidan na sebe přijal zpět svou lidskou podobu. „Tak… hotovo!“ zavolal na svého týmového partnera.
„Dej mi ještě tak minutu,“ zabručel maskovaný, který stále ještě škrtil Kotetsa a Izumu.
„Ty zatracenej hajzle!“ Shikamaru se zmohl na poslední vzdor. Rozběhl se, ale v té chvíli Kakuzu povolil jednu ze svých rukou a Asumovo tělo narazilo do běžícího mladíka, přičemž ruka stále nezapomínala na to, že by měla ninju škrtit. Kotetsu už byl také na pokraji sil. Zbraň mu vypadla z ruky, dodýchával. Drtivé vítězství měli Akatsuki na dosah!

Atmosféra zhoustla a bitevní pole zaplnilo hejno zuřivých vran, které se vrhly na bělovlasého, který klel, až uši zaléhaly. „Strčte si je někam!“
Kakuzu také obklopily, ale zůstal klidný. Bylo to jutsu konožského ninji, přicházely posily. Maskovaný se jen tak tak vyhnul ostří černého meče. Asumův tým už byl opět kompletní.

Jakmile se ninjové z Akatsuki dostali z dosahu přivolaných vran ovládaných Shinobim stojícím na střeše, opět vše pohltila hustá mlha. Konožané potřebovali čas, aby mohli dopravit svého kapitána do bezpečí. Ale Kakuzu se své peněžité odměny nehodlal vzdát. Postavil se mu hnědovlasý ninja s vlasy vyčesanými nahoru, a zatímco se rvali, Hidan pozoroval azurově modré nebe.
„Buď jak buď, Jashinovi stejně neuniknete! Obětujem vás všechny,“ prohlásil rozhodně a jeho slova směřovala ke Kotetsovi a jeho ochránci. V tu chvíli si povšiml pětice bílých ptáků, možná racků, a posmutněl.
„Ale ne! To to nemůže počkat? Dyť jsme zrovna v nejlepším!“
Jeho soupeři mu nerozuměli ani za mák. Jak by mohli tušit, že jejich velitel právě svolává Akatsuki k odpečeťování démona.
„Šmejd! Jednou mu to vytmavim, to ti řikám, Kakuzu.“
Jeho maskovaný spolubojovník už stál vedle něj. „Řeklo se, že jdeme, tak pudem.“
Kývl, i když nerad. „A vy tam nahoře! Nikam nechoďte, my se sem vrátíme!“ zahulákal ještě bělovlasý a pak se oba členové Akatsuki vypařili.

„Já jsem to viděl! To rudý voko!“ Blonďáček se zhrozil. V místnosti byla spousta lidí, ale nikdo si ničeho nevšiml.
„To je nesmysl, bratříčku,“ uklidňovala ho Shenai. „Na to je Keiko příliš malá!“
Itachi je pozoroval a uculoval se. „Vezmu ji nahoru,“ uchechtl se a chvíli ji držel v náručí, než vykročil. Na chodbě se na děvčátko zadíval pozorněji, zahlédl v jeho očích podivný lesk. Jistě, nemohl přehlédnout ty hluboké, rudě zbarvené oči. Jeho malá světluška podědila sharingan.