Fatalia arva 01

Víte, každý příběh má těžký začátek, mnohdy krásný a unikátní děj a nakonec nečekané rozuzlení, jímž autor dokáže napnout naše srdce k prasknutí a pak, pár řádkami blankytně modrého inkoustu, rozetnou veškeré naše eventuelní myšlenky a vynutit si uznání, že lépe nemohl celý příběh dopadnout. Snad i příběh, který vám chci vyprávět je jedním z těch, které vás zaujmou a vy, moji drazí čtenáři, budete při čtení těchto řádek stejně napnutí, jako miliony dalších, kteří dočítají poslední stránky svých oblíbených knih.
Svět se nikdy nepoučí. Vždy zůstane stejný. Kdo říká, že člověk nemyslí jen na sebe, tak lže. V každé době bylo nejdůležitější vlastní přežití. Přežití jednotlivce se ovšem neslučuje s možností přežití národu, civilizace čí dokonce lidstva. Jsou zde ovšem lidé, kteří mají moc napravovat chyby druhých. Nepoznáme je. Takovýmto lidem se říká „fatalia arva“ obdaření osudem. Nikdy je nepotkáte. Nikde o nich neuslyšíte. Jsou mezi našimi rovinami, mezi naším časem a prostorem. Mají ovšem moc. Jejich moc je tak obrovská, že jejich vlastní tělo ji nedokáže pojmout, hromadí ji v průběhu jejich života a pak, nastává ničivý konec. Nesnažte si představit jak moc ničivý. Tělo každého z nás může snést jistý přísun energie. Mnozí však ani nevidí, že přírodní síly jsou mezi námi a ignorují je. Moc fatalia arva by dokázala trhat světy na kusy, pokud by byla možnost jak tento tok kontrolovat. Jejich životní pouť v našem přítomném světě je však natolik krátká, že jen stěží dokážou porozumět vlastnímu významu. Ano. Jejich význam a osud je na tomto světě jasně a předem vymezen. Jsou zde pro neustálé napravování chyb lidstva. Jejich skon je tak bouřlivý, že ohne čas i prostor, otevře všechny čtyři brána najednou a dovolí jim uskutečnit jejich pout v době minule.
Bílým operačním sálem se rozléhal křik rodičky. Chvílemi upadala do mdlob, chvílemi s hrůzou v očích hleděla před sebe a z otevřených úst se jí linuly zvuk, jen vzdáleně připomínající lidské. Sestra ji položila k srdci právě narozeného syna. Křik ustal. Podívala se do jeho černých očí. Malý chlapec, jehož první nádechy na tomto světě se odehrály před zlomkem vteřiny, položil, oproti všem reflexům a zákonům, své matce dlaň na nahé ňadro. Celým tělem ji protekl proud spalující energie. Zalapala vyděšeně po dechu, přes duhovku ji přejel záblesk stínu očí jejího syna a světlo jejího bytí vyhaslo…chlapec rostl a jeho síly rostly geometrickou řadou. Jako malý nedokázal kontrolovat, jak moc ubližuje ostatním. Mnohdy v jeho přítomnosti hořely záclony, ohříval se a chladl vzduch. Postupem času, když se mu mozek vyvinul natolik, že zjistil, že není jako ostatní děti, projevila se u něj schopnost, která se nikdy, u žádných jemu podobných, neobjevila. Manipulace s podstatou živlů a následná telekineze. Nedokázal řádně číst ani psát. Ve věku deseti let odešel z domu, neboť mu nikdo nedovolil věnovat se právě rozvoji svých schopností. Každý jej ostře sledoval a tak jeho útěk byl doprovázen zvýšeným zájmem Bratrstva. Skupiny lidí, kteří sledovali a lovili fatalia arva. Byly to strážci minulosti, která se neměla měnit. Ukryl se v hlubokých temných lesích, nebylo to však na dlouho. Tím, že se soustředil jen na rozvoj svých schopností, nahromadil do svého těla nemožné množství síly. Následkem toho při jednom ze svých cvičení, kdy spaloval a opět nechával vyrůst lesní porosty, projela jeho tělem křeč. Křik, který se mu z hrdla vydral, zněl jako řev zraněného monstra. Tělo mu obklopila fialová bublina, která kompenzovala a zmírňovala obrovské množství energie, tryskajíc z jeho těla. Ve zlomku vteřiny ozářilo široké okolí jasné bíle světlo. Jakýkoliv hluk ustal snad jen proto, aby mohl být nahrazen ohlušující ránou a spalující tlakovou vlnou, která trhala skály…
Smrtelně černý vír se rozprostřel nad panenskou krajinou. Vlna, která z něj vyšla, spálila vše živé v okruhu několika stovek metru. Pak zmizel. Uprostřed toho všeho leželo plačící novorozeně…

Toto je pouze začátek, zatím zde není známka o Naruto světe, ale to se další kapitole zmení.