Lepší budoucnost 4

Lepší budoucnost

4. kapitola

Zamilovaní

Ráno San otevřela oči a viděla Gaaru vedle sebe, nejdříve se trochu lekla, ale potom si vzpoměla co se stalo a usmála se. Trošku se pohnula, protože chtěla vstát z postele, ale ten nepatrný pohyb Gaaru probudil, otevřel oči a první co uviděl byla San, usmál se na ni, ona mu úsměv oplatila. San se už chystala vstát, ale Gaarův hlas ji zastavil.
„Nechoď prosím, rád bych se tě na něco zeptal.“ San nejdříve koukala, ale potom si stejně sedla na postel a čekala na co se ji zeptá.
„Mohu se zeptat o čem se ti zdálo?“
„Tenhle sen se mi zdá často už od mých pěti let. Pokaždé to samé, malé děvčátko hledá své rodiče, ale nemůže je najít a když je konečně najde, jsou oba mrtví. To děvčátko jsem já, když mi bylo pět let, moji rodiče byli zavražděni.“ Jen co to dořekla, rozplakala se, Gaara ji objal. Po chvilce přestala plakat a svýma uslzenýma očima se podívala na něj, na toho, který pro ni moc znamenal. Od té doby co ho poznala se její život změnil, byla šťastná a mohla žít zase naplno. Přemýšlela jestli má říct co k němu cítí a nakonec se odhodlala, nadechla se a začala:
„Miluju tě, už od první chvíle co jsem tě viděla. Změnil si můj život, už nejsem uzavřená do sebe, ale už konečně mohu naplno žít a to jen díky tobě.“
„Taky tě miluju, víš ani jsem nedoufal, že to někdy řeknu, dřív jsem nevěděl co je to láska, ale ty si mi otevřela oči.“ Oba se políbili a potom už byl čas vstávat.
San šla do koupelny, tam se umyla, oblékla a učesala. Pořád musela přemýšlet nad tím co jí Gaara řekl, že dřív nevěděl co je to láska, vrtalo jí to v hlavě a usoudila, že se ho na to musí zeptat. Byla pevně rozhodnutá, že to udělá, ale až bude správný čas. Usmála se na sebe do zrcadla a zamířila do pokoje, ustlala si postel a mezi tím šel do koupelny Gaara. Když byla hotová, počkala až její milovaný vyjde ven a potom se oba vydali do kuchyně, kde už na ně čekala tetička, která se na ně usmívala. San to přišlo podezřelé a tak se ji zeptala:
„Co se stalo tetičko, že jsi samý úsměv?“
„Nic se nestalo, jen je krásný den a proto jsem šťastná.“ San věděla, že to nebude jen tak, protože tetičku znala, za tím musí být jiný důvod a ona ho hodlá zjistit.
„Ale no tak, pověz pravý důvod tvého šťastného úsměvu.“ Tetička hodila po San tajemný pohled a znovu se usmála, když na ni San nechápavě koukala.
„To kvůli vám.“
„Jak to myslíš?“
„Myslíš, že jsem si nevšimla jak se k sobě chováte.“ San i Gaara najednou zrudli a tetička se opět smála.
„Vím, že jste zamilovaní a mám z toho ohromnou radost, proto se tak usmívám.“ San nevěděla co na to odpovědět, tak raději nic nevymýšlela a pustila se do jídla. Dále už se na tohle téma raději nehovořilo.
Po obědě tetička vyrazila do města, tak Gaara a San zůstali sami. Opět panovalo ticho, ale Gaara ho po chvíli prolomil.
„Moc mě mrzí co se stalo tvým rodičům. Moc rád bych ti o sobě něco řekl, doufám, že se mezi námi nic nezmění, když ti to povím, protože na to nejsem zrovna moc hrdý.“ San se na něho podívala a povzbudivě ho objala. Gaara se tedy dal do vyprávění.
„Když jsem se narodil, tak do mého těla vložili Shukaku, protože lidé z vesnice mě chtěli použít jako zbraň na obranu vesnice, ale potom mě můj otec chtěl nechat zabít, protože
se mě všichni báli. Ale nikomu se to nepodařilo, díky mé absolutní obraně, to je můj písek, který s sebou pořád nosím ve své tykvi. Všichni mě nenáviděli a tak jsem žil jen proto, abych zabíjel. Měl jsem rád jen sebe. Ale to se změnilo díky Narutovi, který mi ukázal sílu přátelství. Potom mě lidé přijali a už se mě nebáli a nakonec mě zvolili na místo Kazekageho. Ale jednoho dne k nám do vesnice vtrhli dva členové organizace Akatsuki, unesli mě a vyjmuli ze mě démona. Zemřel jsem, ale babička Chiyo mi darovala svůj život a díky ní žiju. Jsem jí za to moc vděčný.“ Celou dobu co Gaara mluvil na něho San koukala, když domluvil, tak ho objala.
„A ty sis myslel, že tě budu nenávidět?“
„No docela se toho bojím.“
„Tak to se neboj, miluju tě pořád a nikdy nepřestanu.“ Gaara se od ní kousek odtrhnul, ale jen proto, aby ji mohl políbit. Byl moc šťastný, že má San u sebe, že konečně našel takovou dívku.

San s Gaarou šli společně ven, protože bylo hezky, tak si chtěli ten den užít. Cestou potkali své přátele. Už z dálky na ně mával Naruto, kterého držela za ruku Hinata. Když ke Gaarovi a San oba doběhli, tak se pozdravili a teprve potom si všimli, že se drží za ruce a nebyl by to Naruto, kdyby se nezeptal.
„Vy spolu chodíte?“ Gaara se na něho nejdříve podíval a teprve potom se zeptal:
„Proč?“
„No, že se držíte za ruce.“ San se na ně podívala a řekla:
„Ano, chodíme spolu.“
Ještě chvíli se spolu bavili a potom byl čas jít domů, protože Naruto s Hinatou museli ještě dodělat pár věcí. Zítra totiž měl být jejich velký den.

Za pár minut dorazili San s Gaarou do tetičky domu. Něco málo povečeřeli, popřáli dobrou noc tetičce a odešli do Sanina pokoje. San zamířila nejprve do koupelny, když byla hotova, tak si rozestlala postel, mezitím byl v koupelně Gaara a přemýšlel o dnešním dnu. Byl rád, že San ho bere jako předtím a ne jako monstrum, jak mu dřív říkali vesničané. Po chvíli vyšel z koupelny a zamířil na své lůžko, ale San ho zastavila svými slovy.
„Prosím, pojď si lehnout ke mně, když jsi u mě spím klidným spánkem.“
„Dobře, rád.“ Gaara si lehl vedle San a přitiskl si ji blíž k sobě. San zhasla světlo. Popřáli si dobrou noc a usnuli.