Rudá-Barva vlčích máků II.-Na hranici světů

Písnička stejná jako u prvního dílu- Within tepmtation (bittersweet)

Bojovníci stáli na pláni už teď potísněné krví. Jejich oči sledovaly tu vražednou podívanou.
"Co tady tak stojíte!" Nerozhodně se podívali jeden na druhého.
"Běžte!" První muž se ladným pohybem odrazil od země, zmizel ve spleti těl. Ostatní ho pomalu následovali a zanedlouho je zasáhl první útok. Postupně odevzdávali svá těla do chladných rukou smrti. Proč? Vždy´t padlí už se nikdy nedozvědí, jak dopadla bitva, do níž je poslali velitelé. Všichni jsou jen figurky připravené k šachové partii, z níž není návratu. Asuma se obezřetně prodíral mezi mrtvými, odrážel útoky nepřátel. Nemyslel však na válku. Chtěl, aby poslední zážitky z tohoto krutého světa patřili jim. Pomalu ztrácel na opatrnosti, nevšiml si ninji, který se mu dostal za záda. Náraz. Asuma si vůbec nedokázal uvědomit, co se stalo. Cítil jen palčivou bolest. Podlomila se mu kolena a on klesl do vlhké, krví smáčené trávy. S obtížemi otočil hlavu na stranu, aby mohl spatřit svého vraha, ne vražedkyni. Nad ním stála zrzavá dívka v černých šatech spadajících na zem. V ruce svírala katanu, potřísněnou jeho vlastní krví.
"Co dě-dělá t-tak mladé děvče ve válce?" Opovržlivě se ušklíbla.
"Je to můj osud." Asuma na ni vytřeštil oči.
"Ne! Takovým věcem se nedá říkat osud!"
"A jak tedy?"
"Neštěstí..." Černovlasý muž se chytil za srdce, z úst mu vytekl další pramínek krve.
"Ku-Kurenai..." Hlesl. Obraz se mu rozostřoval. Nemělo cenu s tím dál bojovat. Příběh skončil, nepřítel sebral figurku s jeho jménem.
"Sbohem..." A potom jeho světlo vyhaslo navždy. Zrzavá dívka se otočila, důstojným krokem zmizela z bojiště. V hlavě jí pořád zněl jeho hlas. Co když to vážně nebyl její osud? Nemělo cenu nad tím přemýšlet, ten muž byl mrtvý.

Asuma procházel bojištěm. V kapse měl stále dárek od ní. Postupně se dotýkal mrtvých těl, měnily se. Na jejich místě vždy vyrostl rudý mák, rudý na znamení krvavé oběti, kterou museli přinést pro "dobro". Na samém okraji palouku našel i onu dívku. Ležela bezvládně na zemi, v ruce svírala katanu. Všichni ti lidé mohli odejít, on však musel zůstat. Zůstat zde, na rozmezí obou světů jako strážný. Jako muž střežící pořádek.

Kurenai seděla u kuchyňského stolu a v ruce žmoulala rozmočený kus papíru, který býval úředním lejstrem. Mezi roztékajícím se inkoustem a slzami se ještě dalo odhadnout, co dopis sděloval. Bylo to oznámení, oznámení o úmrtí jejího muže. Jako v tranzu se žena zvedla od stolu, potácivým krokem došla ke skříni. Vzala z ní vše potřebné. Naposledy se ohlédla a vyrazila na dlouhou cestu. Na cestu, z níž se nechtěla vrátit. Chtěla ho najít, i za předpokladu, že by musela obětovat svůj život. Potom by byli zase pohromadě. Všichni tři.