Zase jedno hloupé dobrodružství I

Kapitola první: O princezně, jejím milovaném a o tom, že v Konoze žijí samí pěkní kluci

"Kde je Ryota? Kde je můj Ryota-chan?! KDE JE?!" Strašlivý řev se rozléhal palácem. Všichni, co měli alespoň trochu rozumu, se klidili z cesty, protože věděli, že teď nastává teror. Za několik okamžiků se změnil obsah hlasitého křiku. "Chiko! CHIKO! OKAMŽITĚ SEM POJĎ!"
Fajn, teď už jsem nemohla to řvaní ignorovat. S odevzdaným výrazem jsem naklusala do onoho osudného pokoje, kde trůnila osoba děsící celý palác. "Ano, má paní?"
"Kde je Ryota-chan?" zeptala se mně. Seděla na tatami, oblečená v růžovém kimonu, vlasy rozcuchané. Ve své tváři podivný až psychopatický výraz, hnědé vlasy neposlušně vlály kolem obličeje.
"Nevím, má paní," odpověděla jsem popravdě. "Když jsem ho viděla naposled, dával si s vámi pravidelný čajový dýchánek."
Sledovala mně upířím pohledem. V záblesku slunečních paprsků to vážně vypadalo, jako by lačnila po krvi. No, možná bych neměla mít tak bujnou fantazii, jsem přece…
"Jsi má pečovatelka o psy. Musíš to vědět," odpověděla mi. Ale vlastně to nebyla tak úplně pravda. Dcera feudálního pána Ohnivé země, princezna Nyoko, měla jenom jednoho psa. Malého, tlustého, uslintaného a otravného psa jménem Ryota. A já měla tu smůlu a musela se o tu malou bestii starat.
"Eh…" zachrčela jsem. V duchu jsem proklínala den, kdy jsem požádala strýčka, aby mi sehnal práci v paláci. Dřív jsem psy měla ráda, ale po setkání se zaručeně roztomilým Ryotou-chan jsem je začala nenávidět.
Zkusila jsem tedy metodu ptej-se-a-snad-ho-najdeš. "A kdy jste ho viděla naposledy vy, má paní?" Nyoko-hime zvedla své zelenkavé oči a smutně je upřela k růžové gumové kostičce, co ležela na zemi. "Ryota-chan si hrál se svojí hračkou a mě napadlo, že bych mu mohla nalít trochu čajíčku do podšálku. Tak jsem se otočila, a když jsem se vrátila… On… BYL PRYČ!" Konec už byl vyloženě hysterický.
"Aha… A nešel si třeba na záchod nebo t-,"
"NE! To by můj Ryota-chan nikdy neudělal, takhle odejít!" přerušila mě. Jistě, nikdy. Když nepočítáme ty každodenní honičky po chodbách…
Můj pohled padnul na čajový stolek, který Nyoko-hime tak zaplnila malými hrnečky s obrázky kytiček a koťátek, že skoro nebyl vidět. Nahoře ležel složený list papíru. Po zkontrolování faktu, že princezna mi nevěnuje pozornost a snaží se vymyslet nějaký originální trest na mojí hlavu, rychle jsem ho chytla a podívala se na jeho obsah. Vůbec mě nepotěšil.

Máme vašeho psa. Chceme veškerou vaší hotovost připravenou na věno, princezno Nyoko, jinak se váš pejsek hezky vykoupe se žralokama. Výměna proběhne na námi určeném místě v nám určeném čase. ližší informace upřesníme do tří dnů! JESTLI TO KOMUKOLIV PROZRADÍTE, VÁŠ PES ZEMŘE OKAMŽITĚ!

Zvedla jsem hlavu. "Váš pes nejspíš zemře," podotkla jsem. Tvář mé zaměstnavatelky zesinala. "C-COŽE?"
"Vašeho psa unesli a já si přečetla tenhle dopis."
Nechápavě na mě zírala a rozjasnilo se jí teprve, když si ten kus papíru přečetla. Na tváři nasadila ještě vážnější výraz, než který měla při hodině latiny, když předstírala soustředení.
"Co uděláme?" zeptala se mě s nadějí v hlase.
"Ehm…" To bylo poprvé, co se mě na tohle zeptala. "Možná… Nějaké detektivy?" navrhla jsem.
"A jaké?"
"No… Ninjové jsou v tom prý zběhlý," plácla jsem první, co mě napadlo.
Její reakce mě překvapila. Nyoko-hime okamžitě začala balit a bleskově strkat svá kimona do obrovského kufru. "Co tu tak stojíš a koukáš? Jedeme do Konohy, tam máme služby zadarmo,"
"To asi nebude tak jednoduché, má paní. Musíte nejdřív požádat svého otce o svolení a plno dalších věcí, ne?" Zachytila jsem se ještě posledního stébla naděje, abych unikla této hloupé šarádě s uneseným psem.
"Půjdeme tajně. V noci," rozhodla okamžitě princezna. Při pohledu na její konstituci jsem poněkud zapochybovala o její schopnosti přelézt hradbu, ale když to říkala…
"Jistě, má paní."
"Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Ani tvoji rodiče, ani tvůj příte-… Počkat, ty nemáš přítele, viď?"
Už je to tu zase… "Ne, nemám, princezno."
"Ani se to mu nedivím, s tvým zjevem. Kdo by takovou ošklivku chtěl!" zasmála se ta potvora v růžových šatech a pokračovala v rozhodování, jestli si má sebou vzít spíše tmavě, nebo světle růžový lak na nehty.
No co, mám pár kil navíc. Pravda, vážím kolem 85 kg, nosím brýle a moje tvář je pokrytá pupínky, ale že jsem ošklivá… To vážně říkat nemusela. Ale přesto, pokaždé když to má paní prohlásila, vzpomněla jsem si na věc, co říkala moje teta. "Existují dva typy ošklivosti. Jsou ošklivé dívky, které když se umyjí, učešou a pořádně obléknou, jsou hned k světu. Pak jsou ty, které nejsou hezké ani tak."
Teta se sice nikdy nevyjádřila, do které sekce patřím, ale já moc dobře věděla, že do té druhé… Jenom my to všichni kolem mě nemuseli furt připomínat.
A nejhorší na tom všem bylo, že o klucích z Konohy se říkalo, že jsou to ti zaručeně nejhezčí! Jestli se tam do někoho zabouchnu, tak to teda potěš. Vážně nepotřebuju honit se za nějakým mastnovlasým ninjou, co místo toho, aby měl rodinné problémy, má tu rodinu vyvražděnou.
"Chiko?!" zakřičela na mě princezna. "Sejdeme se o půlnoci u severní brány, jasné?"
"Oh… Jistě, má paní."
"A nezapomeň, Chiko. Jdeme najít mého ubohého Ryotu-chan, ne se honit za klukama!" zasmála se zlomyslně a zmizela za paravánem.
Raději jsem na to nezareagovala a odešla jsem do svého pokoje sbalit si věci. Nyoko-hime byla proslulá svými ukvapenými rozhodnutími a tak to vypadalo, že v noci utečeme z paláce, abychom našli uneseného psíka pomocí ninjů z nějaké pitomé vesnice. Jediná věc, co jsem o té Konoze věděla, bylo, že tam jsou prý vážně hezký chlapy a to mi stačilo k tomu, abych proklínala den, kdy jsem se narodila. Ach, a to dnešek vypadal jako normální den…