Zkáza Zelené lilie 17 - Už nemá smysl předstírat

„Zelená Lilie…“ zašeptala jsem.
Teď, proč to musel zjistit právě teď? Proč až teď? Tohle je krutá ironie…
„To je všechno, co mi řekneš?“
„Nemám, co jiného bych řekla. Tak už dělejte.“
Pevně sevřel svůj kunai a vší silou ho zabodl do kmene stromu jen pár centimetrů od mého krku. Teprve teď jsem mu pohlédla do očí a viděla, jak se v jeho pohledu zračí pohrdání a vztek.
„Už jednou jsem se tě ptal, proč jsi sem přišla. Teď se tě ptám znovu, ale očekávám trochu lepší odpověď. Rozumíš mi?“ řekl výhružně.
Před očima se mi objevil obrázek mé sestry. Když vím, že ji otec nedrží a nemusím se bát o její život, přijde mi tohle celé absurdní a směšné. Všechno bylo zbytečné, jako celý můj život. Měla jsem chuť se hystericky rozesmát, jako tenkrát po rozhovoru se Saiem, ale Kakashiho pohled mi to nedovolil. Hluboko za tou nenávistí jsem spatřila bezmoc a lítost a dokonce… Zamrkala jsem a potřásla hlavou.
„Přišla jsem…“ odmlčela jsem se, protože jsem v sobě nenašla sílu dokončit tu hrůznou větu.
„Tak proč?“ naklonil se ke mně blíž.
Nikdy jsem jeho Sharingan neviděla tak zblízka, nahánělo mi to husí kůži po celém těle, ale zároveň mi to i dodalo odvahy. Nechápala jsem to, ale jeho blízkost ve mně najednou vzbuzovala zvláštní pocity.
„Přišla jsem zničit Konohu,“ přiznala jsem a odvrátila se od něho.
„To vím, ale proč?“
Jeho věta mě šokovala.
„Když víte, že jsem Zelená Lilie, tak proč se ptáte? Je o mě známé, že jsem nikdy nepotřebovala důvod k ničení a zabíjení. Proč by to teď mělo být jinak?“ vlastně jsem ani moc nelhala.
Jeho pohled se nezměnil. Čekala jsem, že s ním mé bezcitné přiznání něco udělá, ale on nic. Jen bez zájmu vytáhl svůj kunai ze stromu a schovával si jej do pouzdra.
„Ty jsi měla důvod. Nepostupovala jsi jako jindy. Zdržela jsi se až příliš dlouho. Nechala jsi se najmout jako kunoichi. Udělala jsi spoustu zbytečných chyb. Ty jsi chtěla, aby na to někdo přišel, chtěla jsi, aby tě někdo zastavil, chtěla jsi…“
„Tak proč jsi to neudělal?!“ neudržela jsem se. Vztek mě doslova vymrštil na nohy, „Proč jsi nechal mezi lidmi pobíhat takovou bestii, když jsi věděl, co jsem zač? Proč jsi mě neudal? Proč…“
„Hokage-sama mi nevěřila,“ přerušil mě chladně.
„Mluvil jsi s Tsunade? Kdy?“
„S Tsunade?“ zkoumavě si mě prohlížel, ale pak pokračoval, „Než jsme odešli na poslední misi, to už jsem si byl téměř jistý.“
Než jsme odešli… Mohl mě zastavit… Nic z toho se nemuselo stát… Nikdo nemusel zemřít… Začala se mi točit hlava. V poslední chvíli mě Kakashi zachytil, abych neupadla.
„Co ti je?“
„Nic. Já… Nic!“ poodstoupila jsem od něj, ale ne tak daleko, aby si mohl myslet, že chci utéct.
„Dobře, takže můžeme jít.“
„Jít? Kam?“
„Do vesnice.“
„Nevrátím se tam,“ pomalu jsem před ním ustupovala, „já se tam nesmím vrátit. Nepůjdu s tebou.“
„Ty ale nemáš na výběr,“ jeho tón už nemohl být chladnější.
„Ale mám,“ přivřela jsem oči.
Nejspíš pochopil, co tím myslím a jen si povzdechl: „Ale já tě nezabiju a ty to víš.“
Vím? Jak to můžu vědět? Co tím chce říct?
„Hra skončila, Mirai, už nemusíš předstírat. Použila jsi na mě své jutsu, tak jako na ostatní. Jsi vážně dobrá, protože jsem si ani nevšiml, kdy jsi to dokázala, ale to se dá od zločince tvého kalibru očekávat.“
Mlčky jsem na něho zírala. Nebyla jsem schopná slova. To, co říkal, nedávalo naprosto žádný smysl.
„Já jsem ale nepoužila…“ chtěla jsem namítnout, ale přerušil mě.
„Nelži už, je to zbytečné.“
„Jít proti Sharinganu je riskantní. Neudělala bych to, kdybych vyloženě nemusela. To proto,“ zarazila jsem se. Věděla jsem, že jsem toho řekla až příliš. Doufala jsem, že mu to nedojde, ale marně.
„To proto, co? To proto jsi byla v mém týmu?“
„Ne, to je absurdní,“ snažila jsem se ještě zachránit situaci.
„Hokage-sama o tobě věděla, že? Ona ví, kdo jsi, už od začátku. Proč by tě ale nechala se volně pohybovat po vesnici? A proč nevěřila mému obvinění?“ horečně přemýšlel. „Ty jsi ovlivnila i ji, že? Ty jsi ale opravdu nebezpečná.“
Zase mi poskytl skvělou výmluvu. Nechtěla jsem, aby se kdokoliv dozvěděl o mém spojení s Tsunade, takže jsem jen lehce přikývla, aby si myslel, že už jsem rezignovala a nemá smysl dále zapírat.
„Zase lžeš,“ pronesl jakoby nic, „Hokage-sama by se tak snadno dostat nenechala. Buď budeš mluvit pravdu nebo tě odtáhnu do vesnice.“
„Sám jsi řekl, že jsem nebezpečná. Jsem nebezpečnější než si myslíš. Proč by jsi mě vedl zpátky do vesnice? Proč bys ohrozil další nevinné lidi?“ byla jsem zoufalá a tak jsem zkoušela už všechno.
„Jsi zraněná nebo oslabená. Možná obojí. Teď nepředstavuješ takové riziko a já bych tě rád vyslechl.“
„Chceš mě vyslechnout,“ odfrkla jsem si, „a k čemu? Právě jsem způsobila smrt desítek vesničanů, možná i stovek. A v minulosti jsem vyhladila několik vesnic. Není nutné mě vyslýchat. Přiznávám se.“
„Ale to mi nestačí, copak to nechápeš?“
„Ne, asi ne…“
„Viděl jsem už spoustu nukeninů, kteří zabíjeli jenom pro zábavu nebo proto, aby dokázali svou sílu a nadřazenost. Někteří zabíjí pro pomstu a jiní se jen nechávají najmout na chladnokrevné vraždy. Ale ty jsi jiná a já chci vědět proč.“
„Kakashi, právě jsem zabila spoustu tvých známých a ty chceš vědět, jaký jsem měla důvod? Není to jedno? Já jsem zrůda. Jsem bestie, která se vymkla kontrole. Jsem bezcitná stvůra, která nikdy neměla spatřit světlo světa. Já jsem Zelená Lilie, to je můj důvod.“
„Tak proč toho lituješ?“
„Cože?“
„Proč nejsi spokojená sama se sebou? Proč říkáš, že jsi neměla spatřit světlo světa? Proč chceš radši zemřít, než aby ses vrátila do Konohy?“
„Protože… Protože…“
„Tak, sakra, proč?!“
„Protože mám strach!“
„Strach?“ opakoval po mě nevěřícně. Tuhle odpověď evidentně nečekal.
„Ano, bojím se sama sebe. Jsem teď jako časovaná bomba. Nevím, kdy a komu zase ublížím. Kakashi, já tě prosím, odejdi.“ nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou to bylo venku.
„Co jsi zač?“
„Já nemám čas odpovídat na tvoje otázky. Jediné, co musíš vědět, je, že se nevrátím do Konohy. Dobrovolně ne. Tak mě buď přinuť nebo nech jít.“
„Kam chceš jít? Do další vesnice? Nemůžu tě nechat jen tak odejít.“
„Nemusíš se bát, přeji si smrt jenom jednoho člověka, pokud ho tak vůbec můžu nazývat. Chci zabít svého otce.“
„A to je kdo?“
„Mým otcem je…“