Poslední přání - 33. kapitola - V pravou chvíli

Hidan, přesvědčený o své výjimečnosti, se nenechal zaskočit. Jednou se ohlédl a zjistil, že útočníci jsou čtyři – jeden naproti němu, dva ninjové, každý z jiné strany a pak nějaké mladý kluk na střeše, který ho znehybnil. Ten kratičký okamžik stačil na to, aby se Hidanovi katany útočníků zaryly do břicha. Jejich vůdce úlevně vydechl. „Jednoho už máme!“

Byli si tak jistí vítězstvím, ale to samozřejmě neznali Hidana. Zatvářil se totiž neuvěřitelně sklesle a tím, že vůbec promluvil, je naprosto šokoval.
„No, to teda fakt dost bolí. Co máte ksakru za problém?“
Cizí ninjové byli zděšeni. „Ale… vždyť jsme přece zasáhli životně důležité orgány!“ Nikdo z nich to nechápal.
Bělovlasý považoval za nutné své soupeře uklidnit. „Ale no tak, chlapi, co je to s váma? Přestaňte se třást! Děsně to štípe.“ Spíše je tím ještě víc postrašil.
„Je snad nesmrtelný?“ zalapal po dechu jeden z nich a Hidan mu na to dal jasnou odpověď.
„No to je přece jasný, že ne!“ ohradil se. „A co kdybyste mi řekli, odkud jste sem přilezli?“
Zatímco se šokovaní ninjové snažili nehýbat, prohlížel si ninja s narůžovělýma očima jejich vůdce. Co zjistil, ho příliš nepotěšilo.
„Ale ne, strážný ninja! Já snad budu muset jít zpátky do tý smradlavý díry!“ Už jen z té představy se mu dělalo zle. Ale na druhou stranu, toho, kdo těmhle chlápkům rozkazoval, to přinutilo mluvit.
„Jsme ninjové ze Skryté listové. Měli jsme za úkol najít zabijáky z Akatsuki. Ví se o vás, že pracujete po dvojicích. Původně jsme jednoho z vás chtěli zabít a druhého zajmout, ale vzhledem k tvé nebezpečnosti a schopnostem…“ Odmlčel se a vytáhl vrhací čepele.
Hidana to nechalo chladným. Blesklo mu hlavou, že Kakuzu si teď nejspíš užívá ten pohled na něj, jak se nemůže hýbat a může jen žvanit. Byl si dost jistý tím, že by mu takový trest přál. Ale on mu ještě ukáže!

Dost ho ten proslov konožského ninji pobavil. „Z těch vašich rozkazů tak akorát zblbnete!“
„Kde je ten druhý?“ vyštěkl strážný ninja, ale v té chvíli už odpověď znal.
Stínové sevření povolilo, jakmile se za černovlasým klukem v zelené vestě zjevil ninja s maskou, probořil větší část střechy a seskočil dolů.
„Kotetsu, Izumo, kryjte se!“ zavelel muž, který držel čepele, a mladík ze střechy už si také hlídal ústupovou cestu. Tenhle promyšlený tah se tedy Kakuzovi skutečně povedl.

V okolí sídla už se začínalo smrákat. Itachi opatrně otvíral dveře hnědovlásčina pokoje. Shenai ležela na posteli stočená do klubíčka. Přisedl si k ní a jemně se dotkl jejích vlasů. Ruka se jí vymrštila, ale zachytil ji včas.
„Chtělas mě obdarovat modřinou?“ zeptal se se smíchem.
Zavrtěla hlavou. „Zdálo se mi o tvém bratrovi. Choval… choval se ke mně moc špatně.“ Nechal jí mluvit, jen naslouchal. Věděl, že jí to pomůže. „Často jsi mi o něm vyprávěl, ale měla jsem pocit, že je strašně zahořklý, že by dokázal milovat jen sám sebe!“ Chytila ho za plášť, v očích zoufalý výraz. „Itachi, on tě zabije!“
Odvrátil od ní hlavu, jeho pohled sklouzl k malé postýlce, v níž spala jeho dcera. Pak jí otevřel náruč a nechal ji, ať ho obejme. „Neboj se o mě,“ šeptal, zatímco ji líbal na tvářích a laskal na krku. Zapletla mu prsty do vlasů, a zatímco se ho držela, máčela mu plášť slzami. Přivinul ji k sobě.
Vzlykla. „Bojím se, Itachi, moc se bojím.“
Neodpovídal jí, jen zíral do prázdna. Nechtěl si přiznat, že i on má strach.

Kakuzu si pořádně prohlédl své soupeře. Velmi rychle pochopil, o co se jedná. „Takže se přece jen zajímáš o prachy,“ vydechl a čekal.
Hidan se ušklíbl, sáhl po laně a navinul si zpátky svou kosu se třemi hroty. Maskovaný s nevolí hleděl na zbraně, které bělovlasému zůstaly v těle. „Tihle jsou moji, Kakuzu!“ zahlaholil nesmrtelný. „Takže se mi nepleť do cesty, až budu dělat svůj rituál! Jo a málem bych zapomněl… peníze si můžeš nechat.“ Jeho blažený úsměv soupeře mátl.
Maskovaný kývl. „Tak jo. Ale varuju tě! Nepodceňuj je, nebo tě zabijou.“
„Vážně? Myslíš, že by to zvládli?“
Zatímco hovořil a nechával soupeře čekat, pod ním se rýsoval znak Jashinův, obrácený trojúhelník zavěšený v kruhu. Během doby, kdy se ninjové z Konohy domlouvali na taktice a zvažovali své možnosti, se Kakuzu posunul blíž k nim, drželi je teď s Hidanem v pomyslných kleštích. Shinobiové si uvědomovali, že utíkat nemá smysl. Buď boj, nebo smrt, a ani jedna z těch nabídek není lákavá.

Hidana jako by šeptání protivníků unavovalo. „Tak co? Už jste se dohodli, jak na nás?“ Pokusil se vytáhnout si zbraně z krvácejícího břicha. „K čertu… jauvajs, to tak děsně pálí!“
Na Kakuzův vkus to bylo trochu moc melodramatické. Bělovlasý se znovu usmál, teď už neměl důvod ke smutku, začínala přece hra.
„Taková banda ňoumů jako vy bude skvělá oběť! Bůh ztrestá ty, kteří nerozumí lidské bolesti!“

Chvíli bylo ticho, jako kdyby se právě schylovalo k bouři. Pak útočník učinil první výpad, s čepelemi nabitými chakrou. Bělovlasý si ponechal obrovský kunai, v druhé ruce třímal svou nepostradatelnou rudou krásku a snažil se vyhnout stínovému jutsu kluka s drdolem. Vedl si přitom jako učiněný akrobat a ještě vtipkoval na účet soupeřů.
„Máš pěknou kudlu!“ uchechtl se, překulil se ve vzduchu a seběhl po laně, které se táhlo od kosy zaseknuté do země. To divoké skákání a předstíraný útěk mělo své opodstatnění. Šlo o to zasáhnout ninju tak, aby začal krvácet, jenže to se zatím nepodařilo.

Hidan se znovu rozmáchl a hodil kosou. Strážný se postavil do postoje, který oběma členům Akatsuki připomněl mnohorukou bohyni a nakládačku, kterou od ní dostali. Neviditelná síla zastavila kosu v letu a odhodila bělovlasého pořádný kus dozadu. Velitel Shinobiů měl ve tváři spokojený výraz.
„Jak se ti líbila Chirikova technika? I když… on na vás nepochybně musel udělat mnohem větší dojem.“
Hidan zaklel, jistěže mu ten příšerný okamžik z paměti dosud nevymizel. „Ksakru!“
„Hidane! Opatrně!“
„A ty mě pořád nepřerušuj a drž se stranou!“ čertil se nesmrtelný a jeho společník zmlkl.

Začal nový, ještě zběsilejší boj. Ninja s čepelemi se snažil zasáhnout ho vrhacími zbraněmi, ale to jen mělo odlákat jeho pozornost. „Ty jsi vážně zoufalej, hochu!“ poškleboval se mu Hidan. „Ale já už tu tvojí techniku dávno prokouk!“
Kakuzu ostražitě pozoroval tři ninji v klidové formaci a zároveň odvážné kousky svého týmového partnera. Věděl, že riskuje příliš, ale také to, že poradit si nenechá. S ledovým klidem sledoval, jak se Hidanova pozornost přesunula k partě mladých, kterým se ale vrhl na pomoc jejich velitel. Bělovlasý provedl další úhybný manévr, a tentokrát měl štěstí, ostří kosy zasáhlo ninju s vousy a prořízlo mu tvář.
„Kapitáne Asumo!“
Hidan se ve vzduchu překulil, ve tváři šílený škleb. Kakuzu věděl, co bude následovat. Jeho týmový partner si přitáhne kosu zpátky, pak ochutná krev svého protivníka a začne měnit podobu. Bude z něj hrůzu nahánějící kostra a s trochou štěstí tím zastraší soupeře a ti se pak vzdají bez boje. Maskovaného však cosi donutilo, aby se na svého společníka zadíval pořádně. Viděl ho, jak stojí v ochranném kruhu a všude kolem něj je mlha, ne, je to kouř. A jen o vteřinu později zaznamenali všichni přítomní výbuch a místo, kde Hidan stál, zachvátily plameny.

Když se kouřová clona rozplynula, nepřátelé strnuli. Uprostřed obrazce seděla lidská kostra s kosou v ruce a chránila si oční důlky. „Auvajs!“
Asuma a jeho tým byli v šoku. A jejich údiv nemohl být větší, když prohlásila: „To je boží trest, víš?“ Strážný ninja si udiveně prohlížel popáleniny všude po těle. „Už víš, jaký to je… trpět? Protože… jsi byl zasažen kletbou. A nyní začne… obřad!“
Vojáci ze Skryté listové nevěděli, co si počít. Nikdo z nich se dosud nesetkal s tak silným protivníkem. I jejich vůdce Asuma začínal chápat, že protivníky podcenil, a pocítil strach. A další slova nesmrtelného jeho osud zpečetila. „Tak si prožij tuhle bolest se mnou!“

Kakuzu zatím sledoval podivný trojlístek, panikařili. Nejspíš jim ještě nedošlo, proč jutsu zafungovalo i na jeho sesílatele. Jenže on už byl zvyklý a dobře věděl, že Hidanův masochismus právě propuká naplno.
S nevolí sledoval, jak se bělovlasý svému protivníkovi vysmívá, jen slepec by nyní nepřiznal, že Hidan je skutečný šílenec vysmívající se smrti. Chladným pohledem sledoval první odražení útočníka a přitom si uvědomil, že se dívá na muže, za jehož mrtvolu může vyinkasovat odměnu.
Nesmrtelný ninja prožíval extázi, cítil, že jeho protivník umírá a prožíval ten pocit s ním. Kakuzu nedokázal pochopit, jak může smrtelná agónie někoho tak strašně bavit. Stočil pohled stranou a zjistil, že nepřátelští ninjové už pochopili podstatu Hidanova „rituálu“. Ten mladík zastavil útok nesmrtelného právě včas! Měl by zasáhnout?
Nakonec se rozhodl, že vyčká a sám se přitom pobaví Hidanovým vztekem. Zaslouží si být trochu vytrestán a zabít ho přece nemůžou! Na druhou stranu… čas jsou peníze.

Zdálo se, že technika chlapce s drdolem se pozvolna uvolňuje, to bylo pro bělovlasého příznivé, ale Kakuzu byl příliš netrpělivý na to, aby ještě pár vteřin počkal.
„Jestli si nepospíšíš, zabiju je sám! Nechci si nechat utéct všechny ty prachy!“
„Nepleť se do toho! Stačím na ně sám!“ odsekl nesmrtelný a přitom se stále pokoušel dostat hrot k srdci.
Bylo to jen otázkou času, než technika povolí, ale pak nastal zlom. Ten černovlasý mladík přišel na to, jak zrušit techniku bělovlasého a prolomit kletbu, a zatímco se to pokoušel vysvětlit svým ochráncům, tahal Hidana z ochranného kruhu. Ten zaklel, ale mladíka to nechalo chladným.
„Šetři si dech!“
Žádná jiná věta nedokázala nesmrtelného člena Akatsuki roztrpčit víc. „Ty malej hajzlíku! Až skončím s tímhle, nakopu ti p***l!“
„To nestihneš!“ provokoval černovlasý a konečně se mu podařilo oddělit Shinobiho od obrazce. „Je to!“

Nebylo pochyb o tom, že se mu podařilo zrušit kletbu, a když se o tom přesvědčil, neváhal chytit chodící kostru do své stínové techniky. Nesmrtelný ninja zuřil, ale mladík přecenil své síly, už dlouho nevydrží udržovat své jutsu. To vycítil jeho sensei, který vykročil, aby bělovlasému zasadil poslední ránu.
Hidan pochopil, že je v koncích. „Tak mi ksakru pomoz, Kakuzu!“
Ninja se zelenýma očima se pod maskou usmál. „Říkal jsem ti, že je nemáš podceňovat.“
Strážný zaútočil, kolem se rozstříkla krev… a Hidanova hlava dopadla na zem o kus dál. Shinobi z Listové vydechli úlevou a bylo vidět, že se radují z vítězství. Ovšem jen do chvíle, kdy hlava promluvila.