Lost Light - 02

2. Přívěšek hozený do trávy obalené večerní rosou

Vběhnu do lesa u Listové vesnice, mého domova, a nezastavím se do doby, než můj obličej opět neozáří sluneční svit. Doběla jsem na mýtinu, kde trávím většinu svého bezcenného života. Padnu na kolena jako v posledních dnech často a kdybych neměla slzné kanálky už vyschlé, brečela bych nepřetržitě. Což ale ostatně dělám něco přes měsíc. Z mé rodné čtvrti mě vyhodili a já teď přežívám na samém okraji Konohy v chatrči.
Ale dneska jsem se šla podívat na tu slávu. A to jsem neměla dělat. Někdy si říkám, proč si na mě mí přátelé nevzpomněli. Možná zapomněli na malou bezvýznamnou a těžce milující modro vlásku. Kdo by si na ni taky pamatoval. Přitáhnu si kolena co nejvíc k tělu a takhle schoulená sedím uprostřed mýtiny, dokud se na obloze nevystřídá žhnoucí slunce s jasným měsícem, kterému přišly na pomoc hvězdy. Dnes je nádherná noc. Mělo by se něco zásadního stát.
Utřu si slzy, které na tváři stejně nemám a zahledím se na oblohu. Chtěla bych být jedna z těch nádherných hvězd. Tak svobodná a nespoutaná. Každý je obdivuje a není člověk, kdo by je nenáviděl. Pro všechny jsou viditelné a lidé je obdivují. Chtěla bych, společně s měsícem vstoupit každou noc na oblohu a dodávat malinké světýlko zemi.

Z mého pozorování mě přehluší prasknutí malinké větvičky za mnou. Rychle se postavím a zapnu to jediné, co mi po mém klanu zůstalo. Mé dědictví. Byakugan odhalí dvě postavy skrývající se za stromy.
"Vylezte!" Vyzvu je rázně. Nebojím se. Pokud mám dnes zemřít, zemřu a já s tím nic nenadělám. Přesto budu bojovat. Za něho, jenž nikdy nebude můj.
"Klid. Nechceme bojovat!" Ozve se z houští rázně a na měsíční světlo vystoupí dva muži zahalení v pláštích.
Ihned poznám v černovlasém muži druhého bratra z klanu Uchiha. Itachi. Po boku mu stojícího muže nepoznávám. Má modrou kůži a na tvářích žábra. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Ale nemůžu se zabývat tímto. Itachi Uchiha je ten, kdo vyvraždil celý svůj klan. Nemám moc velkou šanci.

"Nechceme tě zabít." Ozve se žraločí muž a důkazem jeho tvrzení je to, že svůj obrovský meč zabalený v obvazech nechává připnutý na zádech.
"A co po mě chcete?" Zeptám se, protože mi tohle není vůbec příjemné.
"Přidáš se k nám?" Vysloví otázku černovlasý Uchiha a zůstává klidně stát. Nechápavě se na něho podívám. I když mě Konoha zradila. Moje láska je zasnoubená. Nemůžu se přidat na stranu nepřátel.
"Nikdy." Odpovím a znovu aktivuji své dědictví. Žraločí muž si povzdechne a tentokrát jeho meč už neleží v klidu na zádech.
"Mimochodem jsem Kisame Hoshigaki." Prohlásí žraločí muž a rozeběhne se proti mně.
Soustředím se pouze na jeho útok. Vyhnu se mu bez problému i když s tím obrovským mečem umí zacházet obratně a rychle. Mé hluboké soustředění a vyhnutí se útoku bylo zároveň i mojí porážkou. Na svém krku ucítím chladné ostří základní ninjí zbraně.
"Řeknu to ještě jednou. Přidáš se k nám? Staneš se silnou…" Zašeptá mi do ucha vrah s havraními vlasy. Nemůžu přece uvažovat o tom, že bych se k nim přidala.
"Staneš se silnou…" Zazní mi podruhé v hlavě. To nemůžu ignorovat. Být konečně ta silná. Ta jedinečná s největší mocí. Patřit do organizace, které se obává celý svět. A nebo nemám na vybranou? Zabijí mě snad, když se k nim nepřidám? Mám zůstat do konce svého života v chatrči odstrčená od svých přátel? V mé hlavě vyvstane nová otázka dající směr mému životu. A byli to vlastně přátelé?

"Jdu s vámi." Řeknu nejpevněji, jak dokážu a muž skloní svou zbraň s chladným ostřím. Přeci jen jsem se rozhodla dobře. Tady mě nic nečeká. Jen samota a prázdno. Mám potkávat svou lásku s manželkou, která mi zničila život? Ne takový život nechci. Stanu se jednou z těch zabijáků dělající věci po svém. Jsou stejní jako já. Lidé je odvrhli a nechtějí pochopit důvody jejich činů. Chytnu přívěšek, který mi visí od narození na krku. Jedním jediným pohybem ho strhnu z krku a upustím do zelené trávy obalené večerní rosou. Hinata Hyuuga opuští mé tělo a já se stávám konečně Hinatou s vlastní budoucností, s vlastními sny a s vlastní silou…