Lost Light - úvod - 01

Sedím v studené kobce daleko pod zemským povrchem. I když mi zablokovali chakru, pořád mám ještě ruce zatěžkány okovy. Tolik povyku kvůli jedné bezvýznamné a slabé holky. Ano, celá vesnice mě nenávidí. Vlastně celý svět mě nenávidí. Není to sranda? Před dvěma lety o mě nikdo ani pohledem nezavadil. Dneska se chystají na popravu jednoho z nejnebezpečnějších a nejkrvelačnějších zločinců historie

Je tady zima a tma. Není tady jediné okno a východ cely o velikosti dva krát dva metry hlídají čtyři ANBU vojáci. Všechno kvůli holce, která toužila po uznání a po lásce. Všechno kvůli osobě, která teď dopisuje příběh. Je tuctový a přitom naprosto jedineční a výjimečný. Tenhle se totiž skutečně stal. A proč mě právě dnes odvedou na mýtinu, kde na mě čeká šibenice?
PROTOŽE JSEM MILOVALA
PROTOŽE JSEM NENÁVIDĚLA
PROTOŽE JSEM SE POMSTILA
PROTOŽE JSEM ZABILA

1. Kapitola - Poslední cit - nenávist

Dveře do kobky se otevřou a já zamžourám do nenadálého světla. Tolik světla jsem viděla naposledy před týdnem. Od té doby už jen tma.
"Vstaň!" Zavelí hlas muže a já nemůžu přehlídnout tu nenávist a znechucení. Poslušně se postavím, ale úšklebek si nemohu odpustit. Muži to připadá moc pomalé a strčí do mě. Neudržím se na nohou a doslova vypadnu z mé cely. Slyším, jak se muž za mnou směje. Ještě před týdnem bych mu za tohle chování oddělila hlavu od těla. Dneska se jen se skloněnou hlavou postavím a čekám, až do mě strčí podruhé, což je povel k pochodu. Už ve mně nezůstal ani ten poslední cit. Ani ta nenávist. Jsem jen prázdná skořápka. Skořápka bez citů čekající na smrt. A konečně jsem se dočkala. Procházíme chodbou plnou vězeňských cel. Většinou si nás nevšímají, ale najde se i pár takových co ke mně přes mříže natahují ruku a volají "Jsi hrdinka!" "Vůdkyně!" A podobné nesmysly. Každému z nich věnuju úsměv a jdu dál. Proč nebýt na konci života zase tou milou osůbkou bez budoucnosti? Ale já ji mám. Poslední hodiny života. Přestanu vnímat hlídače a v hlavě se mi vyrojí vzpomínky, jak to všechno vlastně začalo...

Dneska svítí sluníčko, vane příjemný větřík a je nejméně pětadvacet stupňů nad nulou. Já si naopak připadám, jako bych stála v nejkrutější zimě bičována mrazivou vichřicí. Nemůžu se pohnout a kolena se mi podlamují. Srdce mi bije jako o závod a já mám strach, aby mi za chvíli nevyskočilo z hrudi. Už nemám sílu. Kolena se mi podlomí a já spadnu do trávy. Po tvářích mi tečou slané potůčky slz a já nemám sílu si je utřít. Stejně bych tak uvolnila jen místo dalším. A na co taky. Teď už je všechno jedno. Kdybych skočila ze skály, na které teď stojím, nikdo by si toho ani nevšiml. Ale to ostatně nikdy.

Proč zrovna ona? Ze začátku jsem věděla, že já nikdy nebudu jeho vyvolená. Až tak bláhová nejsem. Myslela jsem si, že jsem s tím smířená, ale přesto mě to zasáhlo hluboko. Ale proč se jeho vyvolenou stala ta barbie? Růžová holka co se doteď honila za idolem krásy Sasukem Uchihou? V hlavě, ze které zbyly pouze střípky, se mi všechno mísí do jedné otázky. Proč?

Ale ani na tuhle otázku si nedokážu odpovědět. Možná to bylo přeci jen dané, že někdo jako já nemůže stát po boku nastávajícího Hokage. Se slavnou léčitelkou, která předčila i svého mistra, se nemůže rovnat malá, ubohá a slabá holka, kterou odvrhla i vlastní rodina. I když tady stojím od včerejší noci, pořád se mi v hlavě objevuje ten obrázek. Výjev, jenž mnoho lidí oslavuje avšak pro mě je noční můrou. Líbající se pár uprostřed rozkvetlé mýtiny. Ještě včera jsem měla jaro ráda. Ale teď mi působí kruté bodnutí u srdce. Od včerejší noci ho nenávidím. Nic už není jako dřív…

Celá vesnice oslavuje novinku šířící se městem. Jejich nový Hokage si našel nevěstu. Nevěstu, která ještě před měsícem běhala za Sasukeho Uchihou a snažila se ho přivést věrnou láskou zpět. A právě teď na střeše radnice Konohy, kde stojí spolu se svým snoubencem, prohlašuje, že nikdy nemilovala nikoho jiného kromě Naruta. Ten stojí pyšně vedle krásky s netypickou barvou vlasů a před zraky celé vesnice jí navlíká nádherný prsten. Krčím se daleko vzadu pod ochranou stínů budov a pozoruji všechno s nepředstavitelnou bolestí. Kdyby mě propíchali skrz na skrz katanou, řekla bych, že je to menší bolest, než jakou musím teď snést. Na střeše radnice mezitím šťastná Sakura skočila Narutovi kolem krku a celá vesnice spustila obrovský jásot. Odcházím. Už se na to nemůžu dívat. Kdybych nebyla tak blbá a řekla mu, co k němu cítím, možná bych stála na střeše radnice já a má, už jen, platonická láska by mi navlíkala prsten, který mohla nosit pouze snoubenka Hokageho skryté listové vesnice. Otáčím se od toho divadla štěstí a lásky. A pociťuji jak s každým dalším krokem, když procházím zpustlými ulicemi Konohy, se mé nitro vyprazdňuje. Pokaždé když se mé chodidlo dotkne dlážděné ulice, ze mě odplouvá kousek mého nitra. Jakoby mě najednou opustila bolest, která mi před chvíli drtila srdce. S dalším krokem mě opouští láska k hyperaktivnímu, krásnému a silnému muži, který si splnil sen a stal se Hokagem. Dávám se do běhu a pociťuju, jak mě opouští i ostatní city. Vyběhnu z ulic do prosluněného lesa a tím ze mě odplul poslední cit. Avšak jeden zůstal. S kamennou tváří se ohlédnu na svou rodnou vesnici a v mém nitru se rozrůstá to jediné, co v něm zůstalo. Nenávist.