Počítač v Konoze 003

Konoha. Relativně poklidné místo k soužití. Slunce stálo vysoko na obzoru, ptáčci vesele cvrlikali, ale venku nebyl nikdo, kdo by je poslouchal. Všichni byli totiž zalezlí doma. Počkat – všichni. Ne. To jen Iruka se toulal konožskými ulicemi a co chvíli rozmrzele kopnul do plechovky/kamínku/kočky, co se mu připletly do cesty. Ten rádoby počítačový fenomén už mu pěkně lezl na nervy. Děcka hnily před tím zatraceným strojem od rána do večera, ráno pak měly opuchlé oči, byly unavené a při tělocviku vyčerpaně funěly už při třetím kolečku.
„Něco by se s tím mělo udělat,“ bručel Iruka a pokračoval v cestě.

-----------------------------------------------------------------------------

„Jeď, Konohamaru, jeď!“ Povzbuzovali Konohamara při automobilových závodech Udon s Moegi. Malý vnuk Třetího Hokage energicky točil volantem a vymetal jeden příkop za druhým.
„Konohamaru-chan, myslím, že to máš udržet na silnici…“ Mňoukla Moegi.
„Já vím,“ trhnul vzdorovitě hlavou a v plné parádě to s vozidlem napral do nejbližších svodidel.
„Půjč mi to, Konohamaru-chan,“ poprosila Moegi a sedla si k volantu.
„Není možný, aby holka řídila líp než kluk,“ namítl Konohamaru a sledoval Moegiino počínání. Šikovná Moegi s autem hladce brázdila šedivé silnice a s přehledem za sebou nechávala to, co před ní zničil Konohamaru. Udonovi údivem ukápla nudle z nosu a rozplácla se na klávesnici. Konohamaru si rozmrzele sedl do kouta a kabonil se na všechny strany, zatímco Udonovi se údivem zapařily brejličky.

-----------------------------------------------------------------------------

Neji pohodil vláskama a okamžitě na internetu najel na server Konoha.cz. Dělával to tak od té doby, co mu internet připojili. Což nebylo ještě tak dávno, takže se tu ještě jaksi ztrácel. Když se po půl hodině doklikal na seznam FanFikcí od osoby jménem hAnko, měl z toho druhé Vánoce. Projížděl si seznam a po dlouhém váhání jednu rozklikl. Levandulové oči sjížděly po stránce zleva doprava. Úzké rty se roztáhly do širokého úsměvu. Za chvíli už se mladý Hyuuga svíjel na točící židli v záchvatech smíchu. Ozvala se obrovská rána…
Ve dveřích se objevil Narutův blonďatý rozdrb. Po chvíli hledání si všiml Nejiho pod psacím stolem.
„Neji, co tu, u všech ramenů, děláš?“ Otázal se vyjeveně Naru a oči měl přitom velké jako satelity.
„Mi- mi- miss Konoha 2008… četl jsem…“ Sípal Neji a zvedal se z podlahy; oprašoval si přitom své teď-už-ne-bílé ošacení.
"Náhodou, zjistil jsem, že jsem skrytej talent na modeling..." Broukl si pro sebe Neji.
„Hm… Hele, za chvíli přijde TenTen…“ Oznámil Naru a šel ten šok „vydýchat“ do Ichiraku ramen, která se díky počítačům stala internetovou kavárnou/jídelnou
Když se Neji uklidnil, najel na čísi blog a schválně si otevřel složku –Hyuuga Neji-.

-----------------------------------------------------------------------------

Neji seděl na židličce jako solný sloup. Vytřeštěným Byakuganem skenoval otevřený obrázek. Po tvářích se mu rozléval horký pot a růžová barva. Do dveří strčila hlavu TenTen. Popošla dřív a nahlédla Nejimu přes rameno.
„No Neji… To jsi ty a… Hinata…?“ Divila se TenTen. Neji rudl čím dál víc. TenTen se začala chichotat. Zvedla se, otočila se a sešla po schodech zase dolů.
„A pak, že Hyuugové jsou seriózní,“ povzdechla si.
Neji zbrunátněl a důrazným klikem stránku zavřel.

-----------------------------------------------------------------------------

Kimimaro seděl u notebooku a soustředěně něco vyťukával do klávesnice. Očividně mu to dávalo dost zabrat, protože co chvíli jen tak bez hnutí seděl a vypadalo to, že přemýšlí. Nakonec jen rezignovaně složil hlavu do dlaní a houkl směrem do vedlejší místnosti čísi jméno.
Ve dveřích se objevil vysoký mladík s havraními vlasy. Vypadalo to, že to jeho Kimimaro volal.
„Prosím tě, Haku, nemohl bys mi tady pomoct s pravopisem?“ Zaptal se mladíka Kimimaro a zkroušeně si prohlížel stránku.
„Ale jo, dej to sem,“ souhlasil Haku a přitáhl si noťase blíž k sobě.
„Hm… Tohle je blbě… Tohle taky… Tady má být e s háčkem…“
„Přestal bys to komentovat, prosím tě?!“ Zavrčel Kimimaro a dál nevrle sledoval Hakovo počínání.
„ … A že se píše drahí Orochimaru-sama, to jsem nevěděl,“ pokračoval se smíchem Haku, kterého evidentně bavilo mladého Kaguyu provokovat. Kimimaro postupně prostřídal všechny barvy, od nachové až po světle zelenou.
„Na, už to máš dobře, ale kdo ví proč jsem tam nikde nenašel slovní spojení hnusnej slizkej prašivej had, Kimimaro…“ Dělal si dál legraci Haku, ale zdálo se, že Kimimarův pohár trpělivosti už přetekl. Rozzuřeně se napřímil a mrsknul po svém parťákovi polštář, kterému však Haku šikovně uhnul tím, že skočil za gauč. V pokoji se strhla nevídaná bitka, při které vlasy, kosti a jehlice lítaly všude okolo. Tu nakonec vyhrál Haku, když připevnil milého Kimimara na lustr za jeho vlastní mašličku. Haku se pak se smíchem otočil a vyšel z místnosti.

Jaké nevídané situace zaviní počítač dál? Dozvíte se příště…