manga_preview
Boruto TBV 07

Hra s osudem XX.

Pokaždé jen tiše žasnu nad tím, jak mne ulice Konohy okouzlí svým nezaměnitelným půvabem. Jsem tu doma a také se tak skutečně í cítím, napadne mne v zápětí. Procházím se tržnicí a koukám kolem sebe. Udiví mne, s jakou lehkostí tu lidé žijí své životy. Vpravo vidím rybářský krámek jehož majitel, jak vím dle vlastní zkušenosti, je neskutečně vysazený na smlouvání. Klidně by vám neprodal ani čudlu, kdyby si nebyl předem jist, že to bude pěkně a poctivě smluvený obchod. Naproti tomu vlevo, o pár domů dál, je květinářství Yamanaka. Ani pan Yamanaka a ani Ino nemají smlouvání moc v oblibě. Nedivím se jim, protože jak chcete smlouvat o ceny u něčeho tak křehkého jako jsou květiny. To prostě dost dobře nejde. Má mysl se rozutekla ještě kus dopředu po této ulici. Přesně vím, že za rohem po pár metrech je Narutova oblíbená restaurace Ichiraku ramen. Koutky úst se mi samovolně stočí vzhůru, když si představím, že se tam zřejmě právě teď dohaduje Naruto s Ayame ohledně toho, co patří do správného ramenu. Ayame je zastánkyní zdravé stravy a přípustného experimentování v gastronomii. Naproti tomu Naruto má prostě nejraději ten svůj zamilovaný a klasický ramen a tečka. Zastavím se a nostalgicky se rozhlédnu kolem sebe. Vidím veškerý ten cvrkot čilé obchodní ulice. Vidím postavy všech prodavačů, kterak před svými obchody živě diskutují s kolemjdoucími. Vidím kolem sebe procházet dva muže zahalené od hlavy k patě. Zvláštní, napadne mne, ti ale musí mít přísně tajné poslaní, když i v tento slunečný den se takto paří v dlouhém černém plášti. Obočí se mi samo od sebe stáhne do tenké rovné linie. Moc dobře vím, že se mi na čele právě vytvořili tři silné, hluboké a nepěkné vrásky, ale nemůžu si prostě pomoct. Něco se mi na těch dvou nezdá, ale nevím co. Mé druhé já mi v skrytu duše zavelí, ať nad tím mávnu rukou a raději pokračuji v cestě. Poslechnu.

Otočím se zpátky a přidám do kroku, protože ani ne za deset minut mám být v Ichiraku ramen, kde mám sraz s ostatními z našeho týmu. Vypadá to zase na pořádnou misi. Koneckonců od doby, kdy jsme se vrátili z Písečné vesnice, uplynulo už devět dlouhatánských měsíců a od té doby jsme žádnou pořádnější misi neměli. Hokage-sama trvala na tom, abychom si prý řádně odpočinuli. Mé maličkosti navíc přidělila každých čtrnáct dní trénink u někoho nového. Trochu trpce polknu, když si vzpomenu na poslední trénink. Byl právě s Ino a vůbec se mi nelíbilo, když se mi Ino snažila dostat svou mysl do mého těla. Nebyl to vůbec příjemný pocit, to můžu potvrdit bez zábran. Navíc Ino je jasným příkladem ninji, který dost klame svým vzhledem. Každý ji musí pokládat za typickou hezkou tvářičku, ale ve skutečnosti dokáže být hodně tvrdým protivníkem, který nezná se soupeřem slitování. Dlaněmi se automaticky obejmu v obranném gestu a na těle mi naskočí husí kůže. V zápětí zatřepu hlavou a snažím se vytěsnit ten nepříjemný pocit z mysli. Fuj! Oči mi samovolně zabloudí zpět ke květinářství. Ne, doopravdy bych nechtěla být na místě toho, kdo neskutečně naštve Ino. Otočím se zpátky a radši přidám pěkně svižně do kroku. Už mám totiž zpoždění a naprosto jasně už také slyším ty připomínky, že jsem stejná jako Sensei. Jediný rozdíl mezi námi je prý v tom, že já si nevymýšlím přihlouplé důvody proč jdu zase pozdě.

Pár kroků Mayu za zády právě dvě postavy zahalené v plášti spěšně zahnou za roh, kde na místě zastaví. Ve stejném okamžiku se zvednou obě dvě hlavy a muži si pohlédnou vzájemně do očí.

„Měl jsi pravdu, Kabuto,“ promluví ten starší z nich. „Toto je doopravdy pozoruhodná osůbka. Opět jsi mne překvapil a potěšil.“
„Věděl jsem Mistře, že vás bude zajímat,“ odpoví pouze bělovlasý muž a posune si naučeným gestem brýle víc nahoru ke kořenu nosu.
„Má v sobě neskutečné množství chakry a nejen to,“ promluvil ke své pravé ruce Orochimaru. „A nejlepší na tom všem je, že ta její síla není vysloveně vyhraněná. Neumím to vysvětlit, ale z nějakého důvodu, když jsme ji míjeli, jsem si připadal jako dítě v cukrárně. Celá její bytost voněla neskutečným množstvím negativní energie. Musí v sobě ukrývat něco strašlivého. Bože, to by byl potenciál pro mé experimenty! Předpokládám, že by mohla vydržet ještě víc než Sasuke-kun. Kabuto, víš co máš dělat…“

Bělovlasý medic pochopil, že pro Orochimaru-sama neexistuje žádná jiná eventualita a že si nedá pokoj, dokud to děvče nedostane a někde nepodrobí neskutečné sérii testů a pokusů. Chudá holka, už teď mu jí bylo skoro líto. Neměla o nás ani ponětí a přitom to má už spočítané. Když se Orochimaru-sama pro něco nadchne, neexistuje žádná překážka, která by ho zastavila. Kabuto si uvědomil, že by měl svého Mistra upozornit ještě na jeden fakt, který nedávno zjistil.

„Mistře, možná by jste měl vědět, že se o ni zajímá také Akatsuki,“ poznamenal bez většího zájmu jen tak mimochodem.
„Kabuto, vím, že tomu tak je. Koneckonců takový potenciál nemůže zůstat bez odezvy právě od Akatsuki,“ pronesl Orochimaru pouze zdánlivě klidným hlasem. „Jenže mne již cíle a cesty Akatsuki nezajímají. Pokud bude možnost, a já jinou variantu nepředpokládám, zmocni se jí a doveď ji k nám. Osobně je mi jedno, bude-li to po dobrém nebo po zlém a kolik obětí to bude stát.“

Kabuto mírně nakrčil čelo, takže se mi nad nosem vytvořili tři nepřirozené a hluboké vrásky. Věděl, že Orochimaru-sama již tuto debatu považoval za uzavřenou a vyřízenou, ale přesto dopověděl to, co muselo být vyřčeno.

„Promiňte mi tu opovážlivost, Orochimaru-sama, ale nenechal jste mne domluvit. Přestože pro vás je toto již uzavřený rozhovor s jasným koncem, měl by jste vědět, že se o ni zajímá hlavně Itachi. Neznám zatím jeho důvody a pohnutky, ale i tak je to zvláštní.“

Orochimaru se na místě zastavil a na kratičký okamžik to vypadalo jakoby o něčem usilovně přemýšlel. Poté opět pokračoval v chůzi a pouze temně zapředl směrem ke Kabutovi: „Jeho pohnutky by mne skutečně zajímaly, velmi. Na mém rozhodnutí to ovšem nic nemění.“ Tímto to považoval již definitivně za vyřízené. Kabuto nebyl takový blázen, aby již dál pokoušel jeho prchlivou a nevyzpytatelnou povahu, na to jej již moc dobře znal.

*****

S vypětím všech sil jsem v rekordním čase doběhla do Ichiraku ramen. Těsně předtím než-li vstoupím dovnitř, musím napřed popadnout dech. Opřela jsem se rukama o kolena a v mírném předklonu jsem rychle vydýchávala předchozí běh. Srdce s tím jeho pravidelným a rychlým tempem jsem cítila až v krku, což nebylo dobré, protože bych nemohla ani promluvit.

„Proč se tak honíš, Mayu,“ promluvil Sensei.
„Jdeš pozdě,“ zahučela Sakura.
„Huh, doufám, že nebudeš chtít vepřový rámen,“ zahuhňal s plnou pusou Naruto.
Sai pouze poklepal na místo vedle sebe a shovívavě se usmíval mému zrychlenému dýchání.
„Promiňte mi to zpoždění, já… no… prostě jsem se zapomněla v uličkách Konohy a úplně jsem ztratila představu o čase,“ snažila jsem se ospravedlnit svůj pozdní příchod.
Naruto zareagoval jako první, otřel si rukávem pusu, dloubnul do Saie vedle sebe a zahučel: „Sakra, Sai, uhni bokem, ať si může sednout ke mně.“
„Naruto, proč si myslíš, že chce sedět zrovna vedle tebe,“ pronesl poněkud dotčeným tónem Sai.
Blonďák namířil ukazovák levé ruky na jeho čelo a dodal pouze sebevědomě: „Říkej tomu třeba intuice.“

V příští vteřině ovšem obdržel parádní ránu do hlavy. Tímto nezaměnitelným způsobem mu pouze Sakura projevila své pochybnosti nad tím, co právě řekl. Jediný, který zůstal bez jakékoli reakce, byl náš Sensei. Dál si seděl klidně nad svým ramenem a dění vedle něj, jako by se ho snad ani netýkalo. Přestalo mne bavit, sledovat Saiovo a Narutovo hašteření a tak sem si sedla na druhou stranu vedle Senseie. Nestačila jsem ani pořádně dosednout a už přede mne Ayame postavila misku s ramenem. Vděčně jsem se na ni usmála a dala se do jídla. Jakmile jsem nasála první vůni tohoto jídla, uvědomila jsem si, že mám neskutečný hlad a že jsem vlastně skoro nic od rána nejedla. Zatímco se Naruto dál hlasitě dohadoval se Saiem, Sakura ho dál třískala ve snaze umravnit jeho chování, náš Sensei nelenil a dojedl své jídlo.

„Vidím, že jste už asi dojedli, když můžete trávit svůj čas dohadováním se a neproduktivním požďuchováním se,“ promluvil s pohledem upřeným vlevo od sebe. Naproti tomu ukazovák jeho pravé ruky pouze signalizoval mé osobě, abych klidně dál pokračovala ve svém jídle. „Myslím, že bychom si mohli tedy sdělit pár informací o naší další misi než někteří z nás dojedí.“
„Ale Sensei, já sem ještě neskončil,“ protáhl pochybovačně svůj obličej Naruto. V pravé ruce svíral výmluvně prázdnou misku od ramenu a významně se šklebil na Ayame ve snaze přilákat ji s novou porcí jídla.
„Čekat tu, dokud se ty dostatečně nenajíš, nevyrazili bychom nikdy nikam. Ty ses ramenovský maniak a nenajedenec, Naruto,“ pronesl pouze klidným hlasem Hatake. „Nicméně ještě jeden zvládneš, takže zklidni hormon.“

Poté nám ve stručnosti vysvětlil, co se od nás bude během příští mise požadovat. Naruto se již po prvních slovech tvářil dost otráveně a brblal něco o tom, že na obyčejné doprovody bohatých lidiček by snad Hokage mohla poslat někoho jiného. Tento jeho výstup okamžitě odměnila opět Sakura - svou pěstí. Chudák Naruto málem spolknul hůlky i s miskou ramenu. Jakmile přestal kuckat a Sakura ho přestala třískat, doplnil Sensei informace o fakta, která definitivně odbourala poslední pochybnosti o správnosti a náročnosti této mise. Budeme sice doprovázet bohatého kupce zpět domů, ale rozhodně to nebude jen tak. Nebohý obchodník totiž má převézt na bezpečné místo, které je v jeho zemi, speciální svitky obsahující tajné informace z posledních výzkumů v Konoze. Tohle doopravdy nebude žádná sranda. Všichni jsme věděli moc dobře, že Listová v poslední době prováděla mnoho zajímavých, ale i nebezpečných průzkumů. A v mnohých slavila nemalé úspěchy, což mělo za následek hnedle dvě věci. Začalo se o to velmi intenzivně zajímat mnoho nebezpečných živlů a Hokage-sama z toho měla žaludeční vředy.

„Takže mládeži, doporučuji vám, aby jste si tento ramen dokonale vychutnali, protože nevím, kdy si jej dáme zase,“ uzavřel svou přednášku Kakashi. Poté se sám zvedl a zaplatil. Ještě před svým odchodem jen tak mimochodem doplnil: „Jo, abych nezapomněl, sraz je za tři hodiny. Musíme se dostat ještě na místo setkání s karavanou.“

Pak se s hlasitým – PUF! – vypařil a ponechal nás svému osudu. Nevím jak ostatní, ale já sem tyto jeho náhlé odchody nesnášela. Nedělalo mi dobře po těle, když se někdo po mém boku vypařil tak rychle, že bych mohla pochybovat, jestli tam vůbec kdy byl. Zatracený Hatake Kakashi, pomyslela jsem si. Ta jeho rychlost mne asi nikdy nepřestane strašit.

Poznámky: 

Tak trochu zblbla a ovlivnena prave uvadenym anime, vloudila se i me do teto serie tak trochu fillerovka Eye-wink Po dlouhe odmlce zase neco pridavam, tak snad to nebude uplne nejhorsi.

4.6
Průměr: 4.6 (5 hlasů)

Kategorie: