Tatíček Šéfík - 37. kapitola - Ne pro její oči

Černovlasý mladík se prudce ohnal po svém rybím parťákovi. „Řekl jsem, abys mě nepoučoval!“
„Snad se zas tolik nestalo,“ klidnil ho žralok, věčný optimista.
Zdálo se, že ten nevinný pohled Uchihu dorazí. Zastavil se. „Řekni mi, Kisame… jak to, že jsi pořád takový optimista? Copak tě nikdy nic neštve?“
Muž s obaleným mečem se nervózně uchechtl.
„Tak co?“
„No, víš, Itachi, jedna věc mě rozčiluje. Že po sobě neuklízíš!“
Reakce černovlasého byla strašlivá. Zařval jako raněné zvíře, vrazil pěst do zdi, zoufale zakňučel a pak chytil žraloka pod krkem, zdvihl ho do vzduchu a sípal, celý rudý zlostí.
„Ne! Ne, už zase!“ Peina polilo horko, když k nim spěchal z mezipatra. „Tak už dost, Itachi, uklidni se!“
Uchiha po svém nadřízeném střelil ošklivým pohledem, ale Kisameho pustil. „Nebudu si s tebou špinit ruce,“ zavrčel a oprášil si plášť.
„Eh, děkuju, Itachi.“
Namířil na něho prstem. „A neděkuj!“
Vůdce se za nimi díval s nevolí. Nepochyboval o tom, že se jednoho dne pozabíjí přímo před ním. Odkopl zmuchlaný papírek pod skříň a plný černých myšlenek směřoval k pracovně.

Dívky vyrušilo ze spánku lamentování. Pohledy obou zamířily k podlaze, kde se rozvaloval… „Strýčku Hidane, jak ses sem dostal?“ vyhrkla Tenshi a zakrývala si rukou ústa.
Akki sklouzla z postele a šťouchla do bělovlasého. „Jé, ty ale vypadáš! Cos dělal?“
Místo odpovědi hlasitě zachrápal.
Všechny tři nakonec našla Konan, která se zhrozila při pohledu na dvě dívenky, které poplácávaly strýčka všude po těle a chrnícího ninju v rozhalence.
„Jak se sem dostal?“ zablekotala celá zmatená.
„Až se nám ho povede vzbudit, zjistíme to,“ informovala ji starší z dcer a druhá nadšeně přikývla.
„Co bys řekla na to, kdybych ho kousla do ucha?“ navrhla rozdováděná Akki.
„Myslím, že spíš pro někoho zajdu,“ zamumlala modrovláska a vystrčila jednu nohu na chodbu. Náhle všichni čtyři ztuhli, protože sídlem otřásl hrubý hluboký hlas, který pronikl všem až do morku kostí. „Kde je moje saké?!“
Konan se otřásla a sundala dlaně z uší. „Tak to přinejmenším řeší záhadu, proč je tenhle šílenec ve vašem pokoji,“ vzdychla.
„Hele, tyhle urážky si nech pro někoho, koho budou zajímat!“ vrčel nesmrtelný a třel si zápěstí. „A vůbec… řekni laskavě svýmu mužíčkovi, aby tu novou techniku nepoužíval. Nebo snad nevíš, co se stalo minule?“
Modrovlasá si položila ruku na ústa. „Ach ne! Peine!“ Jako smyslů zbavená vyběhla z pokoje a pak hned po schodech nahoru.

Děvčata se objevila v kuchyni, ještě než se podávalo jídlo. Našla loutkáře v zástěře, jak se potýká s vařečkou a naběračkou.
„Strýčku Sasori, je pravda, že se něco stalo strýčkovi Deidarovi?“
Sasori se na obě přísně podíval. „Pokud se to tak dá říct. Posuďte to samy.“ Uplivl si před nimi a vrátil se k práci.
Do místnosti právě vcházel blonďáček a měl úplně červené oči. „Vaříš? To je od tebe tak… strašně… milé!“ Deidara byl dojat, slzy mu z očí tekly proudem a nemohl přestat.
„Bude teď pár dní pořádně přecitlivělej,“ ušklíbl se loutkář, když viděl, jak se dívky vrhly k „nemocnému“ a začaly ho utěšovat.
„A… ostatní jsou v pořádku?“
Sasori se zamyslel. „No, ne tak docela. Tahle technika vašeho tatíka má dost zvláštní vedlejší účinky. A taky je dost divný, že to nepůsobí na každýho. Kakuzu usnul zimním spánkem, Itachi byl naposledy pořádně dezorientovaný a…“
„Nos už na stůl!“ přerušila ho nevrlá modrovláska.
„Ještě není hotovo!“
„Tak se nevybavuj!“
„Však uvidíme,“ zavrčel pro sebe, udělal své oblíbené jutsu a loutka jím ovládaná odvlekla Konan z kuchyně. Dívky dusily smích a Deidara se na stoličce celý svíjel.

Akki hledala ztracený štětec. Nebylo to tak dávno, co donutila Tenshi, aby ji učila kreslit. Nechtěla se nechat zahanbit. Tenshi měla za to, že když je starší, bude toho přirozeně umět víc a její malá sestra se to všechno doučí později. Zrzka tomu věřila, ale i tak nehodlala dát najevo, že se vzdává. Dnes chtěly v lekcích sladkého nicnedělání pokračovat.
Akki nechtěně vrazila do kanibala, který upřeně zíral do zdi. „Strejdo Zetsu? Já… promiň.“
Dvoubarevný ninja se prudce otočil, vytřeštil oči, svalil se na podlahu a držel si hlavu.
„Co je ti?“ natáhla k němu ruku, ještě nikdy ho neviděla tak zoufalého. Vypadalo to, jako by z ní měl čirou hrůzu. „To jsem přece já, Akki.“ Položila si ruku na srdce. Ninja se před ní krčil.
„Neubližuj mi! Nech mě být!“
Dívenka zpanikařila. „Rychle! Pomozte mi někdo, prosím!“
Dívčin křik uslyšel Sasori a přiběhl, jak nejrychleji to šlo. „Přesně, jak jsem si myslel,“ odfrkl si zhnuseně. „Běž prosím pro lahvičku ze třetího šuplete, jsou v ní hnědé tabletky. Pospěš si!“
„Hai!“

Akki se vrátila brzy. Všimla si, že červenovlasý strýček zatím uklidnil kanibala pomalými pohyby. „Co se mu stalo?“
Mladík vzdychl. „Kdyby tvá matka tolik neprudila s obědem, byl bych vám to řekl.“ Vstal. „U Zetsua se kdysi projevily záchvaty panické úzkosti, pokud se to tak dá nazvat. Je úplně nepoužitelnej, musíme s ním jednat jako s domácím mazlíčkem.“
Akki vykulila oči, ale neřekla nic.

Našla sestřičku, jak pomáhá strýčkovi Deidarovi s vyklízením jednoho z pokojů.
„Kdes byla?“
„Hledala jsem štětec, ztratil se mi,“ přiznala zrzka.
„Dám ti jeden ze svých,“ navrhla Tenshi.
„Nechci! Budu mít svůj vlastní.“
„Nechám vás tady, holky. Jsem… nějakej… přešlej.“ Blonďáček se omluvil a odpotácel se.
Akki pomáhala Tenshi chvíli rovnat knihy, než si všimla malého papírku. „Kde se tu vzalo tohle?“
„Nevím. Asi jsme to sem smetli z chodby.“
„Tam, jak je ta velká skříň s hodinama?“ Tenshi přikývla. Akki vzkaz narovnala, byly to souřadnice. „Nemyslíš, že to tu pro nás nechali?“
Druhé děvče zavrtělo hlavou. „Raději se zeptáme, až přijde strýček Sasori.“
Akki čekat nevydržela. Vypůjčila si mapu, označila v ní souřadnice, všechno si poznamenala, přes rameno přehodila cestovní brašnu a za opasek zastrčila zbraně. Vyklouzla ze sídla, nasadila si čelenku a rozběhla se pryč.

Zoufalá Tenshi hledala pomoc, kde se dalo. „Ten spí jak dřevo,“ poznamenal Hidan, když ji našel u Kakuzova lože.
„Musíš mi pomoct, strýčku!“ Vrhla se k němu a objala mu kolena.
„No, tak povídej,“ vybídl ji. Když skončila, svolal okamžitě zbylé členy do přijímacího pokoje, tedy s výjimkou Zetsua a Kakuzy. „Řekni jim všechno, cos řekla mně.“
Tenshi se nenechala dvakrát pobízet. „Akki… ona našla vzkaz. My… myslela si, že je to úkol. Určitě utekla!“
„To bude Itachiho práce! Je to starej bordelář!“ odplivl si bělovlasý.
„To je úplně fuk. Teď musíme honem vymyslet, co dál.“ Sasori byl jako jediný v klidu.
„Ten spratek vzal moje mapy!“ běsnil Pein.
„Jak to mluvíš o vlastní dceři?“ zhrozila se Konan.
„Je to spratek! Nikdy neposlechne!“ trval na svém Vůdce.
„Celá po tatínkovi!“ prohlásila modrovláska jízlivě.
„Musíme… musíme ji najít. Nebo se jí ještě něco stane!“ zavzlykal Deidara.
Pein se k němu obrátil. „Fňukaly tu zrovna teď nepotřebujeme! Vypadni, Deidaro!“
Zatímco se hádali, Tenshi upřeně zírala z okna. Myslela na sestřičku. Kde teď jsi, Akki?