Tatíček Šéfík - 38. kapitola - Když se ztrácí rozum...

Tato kapitola není pro slabé povahy!

Malá zrzka nevědomky vyrazila po stopách ninjů vyzvědačů. Nepochybovala o tom, že je to jen další bojová hra. Ale zarazilo ji, že tak daleko od domova. Jenže… nemá cenu se teď vracet, navíc už byla skoro u cíle.

Tenshi seděla na podlaze a zatínala pěstičky. Loutkář k ní přistoupil a zlehka se dotkl její ruky. „Jestli se jí něco stane, nikdy si to neodpustím,“ vzlykla.
Sasori si k ní přisedl. „Víš, tvůj problém je ten, že jsi dospěla moc brzo. Jistě, je politováníhodné, že tvá sestra zmizela, ale dokud neuvidíme její mrtvé tělo, nebudeme propadat panice.“
Dívka se otřásla. „Strýčku! Jak můžeš vůbec říct něco takového?“
Pokýval hlavou. „Jo, to přísloví nelhalo. Jakmile začneš mít něco rád, jde to s tebou z kopce.“
Zvedl se a odcházel, zmatené děvče nechal sedět na zemi. Rychle se vzpamatovalo a sbíralo se z podlahy. „Tak počkej přece!“ Tenshi vyběhla za ním, ale bylo už pozdě. Rozhodla se vyhledat jedinou osobu, které se mohla svěřit se svými chmurami.

Konan k sobě tiskla plačící děvčátko a nepřestávala se mračit. „Tak už jsi konečně na něco přišel?“
„Mám plno nápadů, ale všechny jsou neproveditelné!“ odsekl Vůdce.
Modrovláska se nevzdávala. „Tak nějak kontaktuj je! Míří přece na stejné místo!“
„A jak asi? Oininové jdou po jejich stopě už dlouho. Nesmíme teď udělat chybu!“ Pokradmu přitom pozoroval dceru. Viděl v jejích očích vzdor. „Řekni Hidanovi, ať sem hned přijde,“ poručil své družce, která se poslušně zvedla, aby splnila rozkaz.
Bělovlasý se doploužil do Vůdcovy ložnice s kosou přes rameno. „Půjdete do sklepení a zůstanete tam, oba dva.“ Tenshi se na otce zamračila. „Nedívej se tak na mě! Nehodlám připustit, aby ses ztratila ještě ty!“ Poslechnout nechtěla, a tak se velitel Akatsuki obrátil k nesmrtelnému ninjovi. „Ručíš mi za ni hlavou, je to jasné? A jestli ti uteče, vlastnoručně ti ji uříznu, vystavím si ji ve své pracovně a nebudu se vůbec namáhat s buzením Kakuzy. Rozuměls?“
„Ale no jo,“ zabručel a vzal holčičku za ruku. „Aspoň vidíš, jaký mám kvůli tobě teďka problémy.“
„Věř mi, že tohle jsem nechtěla,“ supěla Tenshi a snažila se mu vykroutit.
„Nezkoušej to, nebo se naštvu. Tu hlavu bych si rád ještě chvíli nechal.“

Za neustálého pošťuchování došli k podzemním chodbám a nechali se modrovláskou zamknout v cele.
„Je tu zima,“ zakňourala dívenka.
„Si zvykej,“ zabručel Hidan a lehl si.
Šťouchla do něj. „Vy ji necháte umřít!“
Bělovlasý zavrtěl hlavou. „Co tě nemá! Sasori se Zetsuem ji hledají od té doby, cos nám to řekla.“
„Ale… vždyť jsou pořád tady!“ namítla.
Uchechtl se. „No jo. Nikdy jsem se ho neptal, jakej trik na to má.“

Akki se zaradovala, cíl už měla na dosah ruky, stačilo přejít to údolí, které se rýsovalo před ní. Rozhodla se, že si chvíli odpočine, a natáhla se ke stromu. Chvíli podřimovala, pak ji vyrušily kroky a šelestění větví, vždyť těsně za sebou měla les. Opatrně se vplížila do křoví, těsně při okraji stromové aleje. Snažila se být úplně potichu, aby cizince nevyprovokovala. Krčila se v křoviskách a v příští chvíli hlasitě vyjekla, protože někdo ji vzal zezadu za krk a zvedl ji do vzduchu jako nějaké kotě.

Vyslanci z Akatsuki se vraceli z místa, kde sbírali informace. Mise proběhla poklidně, žádná zranění, žádné potíže. Kisame spokojeně rázoval se Samehadou přes rameno a nevšímal si svého zamyšleného spolunocležníka. Ten zkoumal vzkaz a snažil se rozluštit šifry, které v něm byly. V dálce uslyšeli křik dítěte.
„Itachi, poslyš, není ti to ječení povědomé?“
Černovlasý mávl rukou. „Není zrovna dobré starat se o to, jestli se náhodou nějakému malému děcku v okolí něco nestalo. Musíme se dostat k sídlu do večera!“ odbyl ho sharinganový mistr.
Po chvíli to ale žralokovi nedalo. „Samehada je neklidná…“
„Nech toho, Kisame! To ti nezbaštim!“
„Ne, vážně! Cítí chakru.“
Oba zpozorněli, protože z míst, odkud prve zaslechli křik malého dítěte, se teď ozývalo pronikavé mužské řvaní. Ať to byl kdokoli, byl právě uprostřed boje.
Žralok se zhrozil. „Pojď honem!“ zavelel a rozběhl se kupředu. Černovlasý mladík spěchal za ním.

Velitel Akatsuki mluvil s loutkářem. Nedovedl pochopit, jak na něho tím svým prázdným pohledem může tak drze zírat. „Je nutné, abychom něco udělali, rozumíš? Nemysli si, že mi nezáleží na mé vlastní krvi.“ Druhý ninja pouze přikývl. Vůdce to rozběsnilo tak, že zapomněl na pravidla a vší silou ho udeřil do ramene, rozplynul se mu před nosem. Zamrkal. „Hidane!“
„Zavřel jsi ho přece do cely!“ ozval se za ním zastřený hlas.
Prudce se otočil. „Sasori mi právě zmizel před očima,“ zabrblal všecek zmatený.
„Já vím. Před chvíli jsem nakopla Zetsua,“ přiznala Konan a ušklíbla se. „Zbyla po něm jenom mlha.“
Peinovi se orosilo čelo. „To tu vážně nikdo není? Co Deidara?“
„Ten fňukal tak dlouho, až z toho usnul,“ odfrkla si modrovláska. „Zdrhli ti, smiř se s tím.“
Vůdce sevřel ruku v pěst. „Krysy vždycky opouštějí loď první!“

Uchiha s rybím mužem spěchali do údolí. Pohled na trojici ninjů z Travnaté je překvapil. Pokusili se je z dostatečné vzdálenosti obejít, aby zjistili, co se s nimi děje.

Cizinec přinesl Akki ke svým dvěma kumpánům. Vzpírala se a kopala nožičkama ve vzduchu. Pohodila vlasy do strany, a nechtěně tak odhalila čelenku se znakem Suny. Ninjové se jí posmívali a jeden z nich si ji přehodil přes rameno. Zakousla se mu do paže, zařval a odhodil ji. Dopadla na zem a zůstala bezvládně ležet.

Ninjové v černém se přiblížili na dosah. „Vidíš to, co já?“
Itachi němě přikývl, ve skutečnosti lapal po dechu. Viděl, jak si cizinci pohrávají s kunaiemi a shurikeny. Z té dálky viděli jen drobné tělíčko a záplavu jasně zářivých oranžových vlasů.
„Pche! Byla to hračka! A kořist to taky neni špatná!“
„Jo, ale tý holky je škoda.“
Dívčí tělo se prohnulo v křeči a Travnatí zaslechli sípání. Holčička se opřela rukama o zem a přitom své nepřátele provrtávala krví podlitýma šedýma očima plnýma drobných spirál. I ninjové z Akatsuki zůstali stát na místě. S hrůzou sledovali, jak vrčící monstrum s tváří nevinného děvčátka pozvedá ruku a s uspokojením sleduje, jak tělo jejího protivníka exploduje a prostor kolem třísní krev. Pak se zvedla úplně, přivolala chakru, vytvořila z ní pulsující kouli a zabila i posledního protivníka, druhý jí právě před očima umíral na zástavu srdce.

Itachi se vrhnul k zemi, chakrová střela mu proletěla přímo nad hlavou.
„Je to naše Akki?“ zapochyboval žralok.
„Sehni se, Kisame, nebo je po nás!“ supěl Uchiha a tahal svého přítele k sobě na zem. „Teď jsme oba v pěkným průšvihu, víš to?“

Děvčátko ještě chvíli v kruhu obcházelo tři mrtvé bojovníky. Mezitím se ninjové z Akatsuki dohodli, že se k ní opatrně přiblíží. Bylo jim jasné, že pokud je nepozná, mohou se začít loučit se životem.
Akki zpozorněla, když uviděla dva muže, kteří k ní přicházeli, jeden s mečem, druhý zcela beze zbraní.
„Př… přicházíme v míru. Neublížíme ti,“ mumlal Itachi a po čele mu stékaly kapky potu.
„Nevěřím vám!“ vyskočila a chtěla se bránit.
Žraloka napadla spásná myšlenka. „Máš úplně stejné oblečení jako my. Jen se podívej!“
Děvčátko zamrkalo a zatahalo se za černou vestu. Ano, bylo to tak. Náhle zavrávoralo, omdlelo a jeho bezvládné tělo dopadlo do trávy.
Itachi k ní přiskočil. „Rychle s ní do sídla! Musí se na ni podívat Sasori.“
„A co když ji to nepřejde?“ odvážil se zeptat žralok.
Černovlasý polkl. „Tak si začni psát závěť, Kisame.“