Papu-chan04 aneb Jako ryba ve vodě

Když se slunko vyhouplo nad obzor, začali jsme se zbírat abychom mohli jít dál. Přešli jsme řeku a šli dál a dál do hlubin lesa. Tygří Lukáš opatrně a neslyšně našlapoval na jehličím, Radion se při chůzi lehračně pohupoval, Gryphoní Lukáš si pyšně vykračoval se zobanem vysoko nad zemí a hrudí hrdě vystrčenou. Já jen cupitala za nimi, když jsem uslyšela něco ve křoví. Před očima mi proběhl dnešní sen... určitě je tam... chytila jsem Lukáše za tygří ocas a zatahala, abych ho upozornila. Lukáš chvíli svíla obezřetnýma a přesto vykulenýma očima zíral do křoví, dokud se znovu nepohnulo. Rychlostí blesku mě popadl zuby za tričko a s jekotem běžel za Radionem a Lukášem. Oba se otočili a spatřili, jak ze křoví vylézá veliká ještěrka. Vykoukla a párkrát zakmitala jazykem. Všichni se lekli, ještěrka byla obří! Byl to spíš ještěr! Tygr mě položil za Radiona a vyděšeně zíral na ještěra, který se plazil k nám. Syčel a otevíral hubu, abychom si povšimli velkých jedových zubů. Gryphoní Lukáš skočil před nás a postavil se na zadní, aby vypadal větší. Ještěr se ale nezalekl a dál se pomalu blížil k nám. Lukáš si na chvíli klekl a potom vyskočil, plně roztáhl křídla a odhalil tak krezbu ve řvavých barvách zespoda na křídlech, která byla do teď skryta. Lukáš byl zeleně opeřen a zadnici měl s krátkými hnědými chlupy. Křídla nerozevíral skoro nikdy, takže ta lesklá krezba ve žluté, červené, oranžové a dokonce i fialové barvě byla pro nás velkým překvapením. Stejně tak pro ještěra, který na jediný osudný okamžik znejistěl, čekož Lukáš využil a groteskně obřím zobanem ho klovnul dopřostřed hlavy. Nečekal, až se ještěr probudí a ihned ho drápy podříznul. Roztáhl křídla okolo oběti, abych neměla zlé vzpomínky. Pak křídla znovu stáhl, ještě polykal konec ještěřího ocasu.
„Seš dobrej, ale zvládl bych to levou zadní,“ prohlížel si Radion samolibě drápy. Protočila jsem oči a pěkně Lukášovi poděkovala, že nás zachránil. Tygří Lukáš Lukášovi taky pogratuloval, potom se podíval pod sebe a zjistil, že sedí v louži tmavě červené krve. Chvíli pod sebe koukal, potom zaječel a omdlel...

Asi po hodině na nás Tygří Lukáš poprvé zamžoural. Ustaraně jsme na něj civěli, jestli je v pohodě, prví se slova ujal Radion.
„V poho, kámo? Myslel jsem, že si chcípnul...“ poznamenal necitlivě. Tygr vstal a chytil se za hlavu.
„Já zapoměl, že mám fóbie z krve...“ poznamenal smutně. Radion ho poplácal po zádech.
„To je dobý, já mám strach z nedostatku jídla,“ řekl hrdě. Otočila jsem se ke Gryphímu Lukášovi.
„Prosímtě, mohl bys vylést na strom a podívat se, kudy máme jít k městu?“ požádala jsem ho.
„Ouky-douky!“ vyjedl a naježil peří na hlavě, jak bylo jeho zvykem. Vyběhl po kmeni nejbližšího stromu dlouze se rozhlížel. Za chvíli spadl vedle mě a chvíli mu trvalo než vytáhl hlavu z hlíny, ale potom mi řekl neveselou zprávu.
„Jdeme špatně, město je na druhé straně,“ vysvětlil, „musíme se vrátit.“ Přikývla jsem a vydali jsme se zpět. Už jsem se domů těšila...

Když jsme došli zpátky k řece, byla už tma. Pomalu a opatrně jsme šlapali po mokrých a kluzkých kamenech, když se mi smekla noha. Pevně jsem se chytila kamene a naposlední chvíli se ještě udržela, do vody mi zajely jen nohy. Ucítila jsem, že je řeka studená a rychlá, nejspíš se někde protrhla přehrada a řeka dostala rychlost. Chtěla jsem se vyškrábat zpět na kámen, když jsem uslyšela, jak se na tom samém kameni smekla noha Radionovi. Nestrhl mě sebou, ale spadl do vody a řítil se po proudu řeky pryč!
„Radiona strhla řeka!“ křičela jsem z plných plic a skočila za ním, abych ho zachránila. Plavala jsem co nejrychleji, jen občas jsem vykoukla nad vodu, abych se nadechla. Cítila jsem, jak se mi ledová voda zařezává do kůže, ale bylo mi to jedno, nechtěla jsem Radiona ztratit. Když jsem po třetí vykoukla nad hladinu, uslyšela jsem oba Lukáše, jak vyděšeně křičí. Podívala jsem se dopředu a zjistila, že plavu k vodopádu. Než abych ale zastavila, ještě víc jsem zrychlila. Konečně jsem popadla Radiona za ocas, ale bylo příliž pozdě. Zatmělo se mi před očima těsně před tím, než mě proud schodil dolů jsem omdlela...

Probula jsem se v zajetí vody a vodních řas. Neměla jsem sílu se odvázat od těch zelených provazů, které mě drželi u dna, tak jsem jen bezmocně vypouštěla bubliny... moc daleko jsem nedošla... neměla jsem na to... naposled jsem se zakroutila, ale neodvázala jsem se. Když už jsem to pomalu vzdávala, uviděla jsem ve vodě něco se mihnout, nebo spíš NĚKOHO se mihnout. Připlavalo to ke mně a já si uvědomila, že jě to nahá žena... s ocasem! Mořská panna! Nemyslela jsem si, že existují. Pana měla dlouhatánské blond vlasy s ofinou a milé modré oči. Popadla řasy a zpřetrhala je. Potom mě vzala do náruče a několika svižnými mávnutími mohutného rybího ocasu mě dostala nad hladinu.
„Haló, čí mládě se mi to topí v rybníce?“ volala a vyzvedávala mě vysoko nad hladinu. Na břehu jsem spatřila oba Lukáše.
„To je naše!“ křičel Tygří Lukáš a mával tlapkami ve vzduchu. Mořská panna mě položila na břeh a vyhoupla se ke mně. Bylo to divné, že něco, co se tak ladně a majestátně pohybuje pod vodou, metá salta, turbíny a kotrmelce, je najednou tak neobatné a neohrabané. Otočila jsem hlavu na stranu a spatřila ostatní, jak na mě vyděšeně a soucitně koukají. Přiběhli ke mně a začali mě ohledáat, jestli mi něco není, byla jsem krapátko modrá. V tom jsemsi to uvědomila.
„Kde je Radion?! Nevidím ho!“ vyjekla jsem. Všichni se zatvářili smutně. Došlo mi, že Radion neměl takové štěstí jako já...
„Je... je mi to líto...“ zvlykal Tygří Lukáš. Posadila jsem se zmutně se zadívala do země... když v tom něco zastínilo měsíc... tak na obzoru vedle toku řeky bylo něco velkého, tak velkého, že to zastiňovalo měsíc. Všichni jsme se snažili zaostřit, ale zvíře se slizkou kůží bylo proti světlu, takže jsme ho poznali až když promluvilo.
„Teda já nevim jak vy, lůzři, ale já už mám koupání dost...“ promluvil mokrý Radion a kecnul si na zadek. Všichni jsme propukli v jásot, Radion se nám neztratil! Bylo tak těžké ho poznat, protože mokrý Radion vypadal menší a slizký, zatímco suchý vypadal přerostlý, tlustý a hebký. Vlastně nevypadal, byl...