Sliby, chyby (Gai-sensei)

Choulila ses pod vysokou borovicí a snažila se nějak uchránit před studeným nočním větrem. Svázané ruce a nohy už jsi necítila a měla jsi hrozný hlad, ale ani tak sis nezoufala. Nebylo výjimkou, že tvůj kočár přepadli banditi, to byla nevýhoda života v pohraniční provincii. Byla pravda, že tentokrát to už zašlo trochu daleko... nebo spíš tentokrát zklamali tvoji informátoři a nevěděla jsi, že se v lese skrývá nebezpečí. Ovšem byla sis jistá, že vzhledem k tomu, že ses dosud nevrátila na své sídlo, tvůj pobočník už dávno požádal o pomoc ninjů z Listové vesnice... a pokud se řídil přesně tvými rozkazy pro takovéto případy, Gai-kun už by tu měl být co nevidět. To byla zase výhoda života v této provincii – když se ti některý shinobi zalíbil, měla jsi mnoho příležitostí být v jeho ochranné společnosti. A ty jsi vždycky požádala o pomoc Gaie. Slíbil ti, že tě bude chránit, takže ses nebála ani teď, když ti banditi vyhrožovali všemi možnými zvěrstvy, pokud jim nepostoupíš svůj majetek a nadvládu nad provincií. Ale už bys to vážně měla ráda za sebou, jejich přístup k věci se ti ani trochu nezamlouval! Právě se k tobě někdo blížil od nedalekého ohně.
„Tak Vaše výsosti, zrovna vypršela lhůta, kterou měli vaši lidi na odpověď, a vzhledem k tomu, že neodpověděli, asi si vás neváží tak, jak jste si myslela!“ zakrákoral mužský hlas a ošklivě se zachechtal. Ráda bys mu na to něco řekla, ale roubík ti v tom zabraňoval. Hrubá ruka tě zvedla a naskytl se ti pohled na mužskou tvář zkřivenou děravým úsměvem. Smrad z jeho pusy ti opravdu ke štěstí nechyběl. To už k tobě došel další bandita.
„Smůla, že to nešlo podle našeho plánu, ale aspoň teď bude trochu zábava!“ Tohle už začínalo být nebezpečné! Co ti chtějí provést? A kde je sakra ten Gai?? Pokoušela ses vytrhnout ze sevření, ale bylo to marné a za chvíli tě oba muži dotáhli k ohni.
„Hoši, navrhuju nejdřív jí vylepšit trochu vizáž a pak si užijeme!“ říkal právě jejich kápo. Odpovědí mu bylo souhlasné pochechtávání. Tvůj klid byl rázem ten tam. Přece se ti nic nesmí stát! Jsi princezna téhle provincie, to si nemohou dovolit! Bohužel tahle skutečnost vůbec neovlivňovala realitu, ve které se k tobě nezadržitelně přibližoval náčelník banditů s nožem rozžhaveným od ohně. Třeštila jsi na něj nevěřícné oči. Byla jsi hrozně slabá a nemohla dělat vůbec nic. Žhavá čepel se pomalu blížila k tvojí tváři. Když se jí jen zlehka dotkla, vyděšeně jsi sebou cukla. Docílila jsi jen toho, že ses o nůž sama řízla a k bradě ti začal stékat tenký pramínek krve. Byla zatraceně ostrá! Banditi se zachechtali a ten jejich prohnilý vůdce ti tentokrát položil žhavý nůž plochou stranou na krk. Chtěla jsi začít křičet o pomoc a bolestí, ale kvůli roubíku jsi pořád nemohla. Z očí ti vytryskly slzy –
„Dajnamik entrýýý! Čelte mé spravedlivé pěsti lásky, zlosyni!“ doneslo se konečně k tvým uším a v tu samou chvíli už nebyla čepel na tvém krku, nýbrž se válela někde na zemi spolu s jejím majitelem. Tvoji věznitelé tě zmateně pustili a zapojili se do boje, předem prohraného, to jsi věděla s jistotou. Svezla ses na kolena, zavřela oči a jen ztěžka dýchala, jak jsi bojovala s bolestí a pláčem. Brzo se hluk, který tě obklopoval, vytratil do nočního lesa. Ucítila jsi na paži dotek starostlivé dlaně.
„Jste v pořádku, _______-sama?“ Zároveň s těmito slovy jsi cítila, že roubík povolil a konečně jsi mohla pořádně dýchat a mluvit. Ale nic jsi neřekla, jenom přikývla. Teď, když jsi uslyšela ten hlas, jak říká tvoje jméno, už bylo všechno zase v naprostém pořádku. Otevřela jsi oči a spatřila před sebou Gaiovu ostře řezanou tvář a plameny dosud hořícího ohně zrcadlící se v jeho tmavých očích, ve kterýh jsi viděla nezvyklou něhu, když ti palcem stíral krev z tváře... nebo sis to možná jen představovala, protože jsi chtěla vidět v jeho očích něhu, když se na tebe dívá. „Hmmm...“ sklonil pohled k popálenině na tvém krku, „Tohle je docela vážné...“ Dotek jeho dlaně byl jako balzám, po kterém se veškerá bolest vytratila... Aspoň ti to tak připadalo, ale nejspíš to bylo způsobeno tím, že ses pomalu ale jistě propadala do mrákot. Mlhavě sis uvědomila, že ti přeřezal pouta na rukou. Poslední, co sis pamatovala, bylo, žes mu uvolněné paže hned ovinula kolem krku, a potom tě obklopilo jeho teplé objetí a tma...

Probudil tě chladný dotek na krku. Otevřela jsi oči a spatřila svou komornou, která ti přikládala na krk složený kousek látky namočený do studené vody. Chtěla ses zeptat, co se stalo, ale jenom jsi něco neurčitě zachraplala.
„A! Už jste vzhůru, ______-sama! Výborně, chtěl jsem se jen ujistit, že jste v pořádku, než se vrátím do Listové,“ objevil se ti v zorném poli Maito Gai a zazářil na tebe svým typickým bělostným úsměvem. Nic jsi neřekla, jen sis ho upřeně prohlížela, až se začal cítit nesvůj.
„Ehehe... proč se na mě tak díváte? Že bych měl něco na obličeji?“ a přiskočil k tvému nočnímu stolku, aby se mohl zkontrolovat v zrcadle. Nenápadně jsi pokynula komorné, aby vás nechala o samotě. Když Gai seznal, že na obličeji nic nemá, obrátil se opět k tobě. „No, zdá se, že je všechno v pořádku! Takže abych už šel. Brzy se zotavte, ______-sama!“ a měl se k odchodu. Už byl skoro u dveří, ale ty jsi nechtěla, aby už odešel.
„Gai-kun...“ oslovila jsi ho velmi slabým hlasem.
„Ano?“ otočil se tázavě.
„Zůstaň se mnou.“ Gai se zarazil a vrátil se opět k posteli, na které jsi ležela.
„Bohužel... myslím, že mám v Listové vesnici ještě nějaké povinnosti, takže to nebude - “
„Až všechny povinnosti dokončíš. Až zestárneš a omrzí tě boj... slib mi, že se mnou pak zůstaneš napořád,“ vyslovila jsi přání, které v tobě klíčilo od vašeho prvního setkání. „Vím, že teď to nejde, a vím, že to možná nesplníš... ale mám ráda sliby. I ty prázdné, co dávají muži tak často ženám,“ usmála ses. Opatrně uchopil tvou ruku do své velké dlaně a stiskl ji.
„Já jsem čestný muž, když jednou něco slíbím, platí to,“ pohlédl na tebe vážně, a potom se i on usmál, trochu smutně, „a proto také nikdy neslibuji nic, o čem vím, že to nemohu splnit.“ Sklonil se, políbil hřbet tvé ruky a potom odešel. Podívala ses ven z okna na překrásnou oblohu zabarvenou počínajícím dnem a po tváři ti stekla osamocená slza. Pro sebe ses ale stále usmívala. Snad tě zase brzy někdo přepadne...