Fight with snow 8

Naklonila jsem hlavu k TenTen a mrkla, takže si mohla myslet, že jsem to celé plánovala. I když ne. Naruto mohl vycítit, že jsem nechala proudit chakru, ačkoli nevěděl kam.
Zvedla jsem prudce hlavu a udeřila ho do čela, ale nebyla jsem připravená na takovou bolest, která se mi rozezněla v hlavě. Naruto úlekem hlasitě vykřikl. Jeho ruce opustily má zápěstí, aby se mohl chytit za hlavu, čehož jsem využila a lehce ho ze sebe odstrčila.
Dobře, ne tak úplně lehce.
Hinata, Kiba, Lee a Ino v tu chvíli všichni stáli na nohách, i když každý měl několik zranění. Zdobily je malé modřiny, takové, které mohou vzniknout při ninja koulované.
Pomohla jsem Narutovi vstát, oba dva jsme těžce popadali dech a nebylo to jen proto, že jsem mu dala čelíčko.
„Kibo,“ zalapala jsem po dechu. „My jsme vyhráli. Náš tým porazil váš.“ Nasadila jsem triumfální úsměv.
„Nezáleží na tom, že jste měli Naruta, co? Stejně jsme vás porazili…“
Bylo vidět, že to psího ninju mírně štve, ba zbytek jeho týmu porážku připustil.
Všichni brzy opustili tréninkové pole mumlajíce nadávky na získané boule nebo se bavili o tom, co budou dělat ve zbytku Štědrého dne. Otočila jsem se na Naruta. Nakonec, on byl ten, kdo o tom směl rozhodnout. Moc se mi nechtělo ho následovat kamkoli bude chtít, ale možná dnes udělám výjimku.
Několik minut mi trvalo, než jsem znovu popadla dech a Naruto kývl směrem k vesnici. Zdálo se, že procházka uklidňuje naše dýchání. Míjeli jsme obchody, vlastně jsme jen tak bezcílně chodili, když se náhle Naruto do jednoho rozběhl. O vteřinku později se znovu objevil, zvedl jeden prst, zatímco jeho oči zalil jeden z nejrozzářenějších výrazů, jaký jsem u něho kdy viděla.
„Počkej tady, Sakuro-chan!“
„Dobře.“ Moje odpověď zněla tak trochu skepticky, nicméně jsem čekala. Měla jsem čas porozhlédnout se po okolí vesnice, a Konoha byla opravdu nádherná vesnice. Mohla jsem vidět budovu Hokage naproti restaurace na rohu, přemýšlela jsem, co asi Tsunade právě teď dělá. Pravděpodobně měla momentálně přestávku na saké. Nevěděla jsem o množství papírů, které musí denně podepisovat, dokud jsem jí jednou dobrovolně nepomáhala.
Naruto vyběhl konečně z obchodu, zastavil se přede mnou s veselým výrazem umístěným na tváři. Jasně, něco se stalo.
„Co se stalo?“
„Nic, Sakuro-chan,“ oznámil vesele, zatímco se vydal směrem k jeho bytu.
Srovnala jsem s ním krok, stejně jako obvykle.
„Vypadáš nějak šťastnější.“ No, nebyla to zrovna nejvhodnější poznámka, ale chtěla jsem to vědět.
„Proč bych nebyl šťastnej? Konečně jsi souhlasila, že se mnou strávíš čas!“ Odmlčel se, na malý okamžik se zahleděl na modrou oblohu nad sebou. Potom jemnějším hlasem pokračoval.
„I kdyby to bylo všechno, co na Vánoce dostanu, stačilo by to.“
Skoro jsem ho přeslechla. Vážně to řekl? Nadzvedla jsem ramena a ucítila, jak jsem se zachvěla. Nechala jsem to radši na později.
Krátce poté jsme dorazili do Narutova bytu. Jeho semišový gauč byl pohodlný a já jsem se na jednu z podušek indickým stylem rychle usadila. Byl to můj oblíbený styl sezení. Naruto se vrátil zpět s dvěma šálky plnými doutnající masové polévky a ramenovými nudlemi. Celkem zvláštní, ani mi moc nevadilo, že poslední dobou jím tolik ramen.
Když jsme to všechno snědli, všimla jsem si, že Narutova tvář mírně povadla. Napřímila jsem hlavu a podívala se na něho.
„Naruto?“
Věnoval mi smutný poloúsměv.
„Tohle je všechno sen, že jo? Probudím se ze snu a ty tu už se mnou nebudeš, viď? Každou minutou se vzbudím, a pak se rozkřičím, protože jsem pořádně nedokončil svou misi.“
Byla jsem z toho zmatená.
„Naruto,“ pokárala jsem ho.
„O čem to mluvíš? Co myslíš tím ´mise´?“
Pokrčení rameny byl jeho jediný pohyb.
,,Dělal bych o Štědrém dnu nějakou práci, cokoli. Nebo bych pomáhal staříkovi s jeho papírováním, že jo? Všechno možný, jen, aby mě to nenutilo přemýšlet o Vánocích.“
„Ty… Nikdo tě na Vánoce nepozval? Nikdo?“
Nemohla jsem uvěřit tomu, co Naruto řekl. Tihle vesničané byli ohavní, ale ani já jsem nebyla o moc jiná.
Nikdy jsem Narutovi nenabídla, aby se mnou trávil volný čas.
Nikdy jsem si nevšimla, jak je citlivý, neviděla jsem tu skrytou stránku, když byl smutný a trpěl. Vždycky jsem obdivovala jeho odhodlání zvládnout všechno vlastní silou, hlavně dodržování jeho slibů, které se mnohým jevily směšné a dětinské.
Ale to ony nebyly.
„Iruka-sensei mě občas pozval…“ začal Naruto.
„Ale já… myslím, že jsem nechtěl jít. Nikdy jsem nevěděl, proč to dělal. Zvlášť, když jsem byl břídil na akademii.“
„Naruto, tohle není jediná věc, která tě štve. To vím jistě. Znám tě lépe, než si myslíš.“
Teď jsem trošku blafovala, ale to on nemusel vědět. Vypadalo to, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku, odvrátil se ode mě a zatvářil se zahanbeně.
„Nedodržel jsem slib, co jsem ti dal. Řekl jsem, že Sasuke-“ náhle zatnul pěsti, „že to už dál nebudeme dělat, že bych ho chtěl přestat hledat. Že bych chtěl jít dál, ale…“
Zarazil se, jakmile na svých rtech ucítil můj prst.
Prázdná miska od rámenu, která byla odložená na rohu gauče, zničehonic spadla na podlahu. Nezachytila jsem ji. Právě teď jsem byla k Narutovi blíž než kdy dřív. Jak jsem se před něho dostala tak rychle? Zahleděla jsem se do jeho bezedných očí, v těch mých se zrcadlilo nesčetné množství emocí. Nebyla jsem si jistá, co přesně cítím, zato jsem věděla, co říct.
„Ne, Naruto. Jsem ráda, že jsi ten slib nesplnil. Jeho hledání nás oba dva ubíjelo a já bych nebyla schopná dál pokračovat. Kromě toho, bytostně jsem nesnášela sama sebe pokaždé, když jsi byl raněný téměř k smrti, kvůli tomu hloupému slibu. Už jsem se chystala Sasukemu říct, že končíme s pátráním po něm, ale ty jsi mě předběhl.“
„Uhoď mě.“
„Cože?“
„Uhoď mě,“ trval na svém Naruto.
Věnovala jsem mu nechápavý pohled, potom jsem se pomalu napřáhla a jednu mu pleskla.
Roztlouklo se mi srdce, když jsem si uvědomila, jak mírně to bylo.
Naruto zatřásl hlavou.
„To bylo málo. Opravdu mě uhoď.“
„Uh… um… dobře…“
Praštila jsem ho víc. Trhnul sebou. Začala jsem se divoce omlouvat. Zvedl ruku do vzduchu, aby mě zarazil.
„Takže já nespím?“
Bylo to spíš konstatování než otázka, ale stejně jsem zavrtěla hlavou.
„Proč?“
„Protože jsem vždycky doufal, že to řekneš. Jakživ jsem si ale nemyslel, že bys to doopravdy udělala. A taky, že bys se mnou strávila čas. Že by se ani to nikdy nestalo. Musím být vzhůru a snít, že spím, ale přemýšlím, jestliže opravdu sním…“
Pro jednou jsem nechápala jeho uvažování, ani jsem se o to nesnažila.
Otočila jsem jeho hlavu k sobě, rukou jsem se mu otřela o tvář. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělám, ale chtěla jsem to udělat. Pomaličku jsem se naklonila a jemně přitiskla své rty na jeho. Jakmile jsem ucítila, že znehybněl, odtáhla jsem se zpátky, jeho reakce mě varovala, co jsem to vlastně právě provedla.
Tvář mi hrála minimálně deseti odstíny rudé.
„Promiň,“ omlouvala jsem se rychle.
„Já jsem neměla v úmyslu-“ Byla jsem umlčena, když se ke mně Naruto naklonil a přitiskl se k mým rtům v ojedinělém gestu smělosti.
Zastihlo mě to v nestřežené chvíli a na moment jsem nebyla schopná pohybu. Ruce, které byly položené na mé tváři, přímo sálaly horkem, jakoby je měl namočené v lávě. Jeho rty se tiskly k těm mým, cizí a zároveň tak povědomé. Ruce jsem měla položené v klíně, nevyužité, dokud jsem nepocítila, jak se mnou prohnala podivná vlna troufalosti.
Když to přišlo, připadala jsem si sebevědomě.
Věděla jsem, že mé informace jsou z důvěryhodných zdrojů a měla jsem úžasnou schopnost si něco zapamatovat napoprvé. A kluci byli další případ. Rozhodně jsem v jejich blízkosti nebyla sebejistá, bála jsem se, že si ze mě budou utahovat, třeba kvůli velkému čelu. Byla jsem vážně stydlivá, co se týkalo opačného pohlaví, leč z nějakého divného důvodu jsem se tak v Narutově blízkosti necítila.