Sedm minut v ráji - Lee

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„Čtrnáctka,“ ohlásila jsi. Chvíli se nic nedělo, až Naruto strčil loktem do Leeho, který byl červený jak řepa.
„Tak Tlustoobočnatče! Ty máš přece čtrnáctku!“
„No... nojo... máš pravdu Naruto-kun...“ Věděla jsi, že Lee už chtěl jít dávno spát, ale ostatní ho nakonec přemluvili, aby ještě zůstal. Trochu nesvůj přišel blíž a nesměle na tebe zahlížel zpod tmavých řas.
„Tak jdem na to, Lee!“ řekla jsi koketně, z čehož ještě víc zrudl a skoro neochotně tě následoval do kumbálu.
„Proboha, Lee, tvař se trochu slušně! A moc ji nevyděs!“ štěkla na něj Tenten, než zabouchla dveře. Do nastálé tmy Lee zamumlal:
„Omlouvám se, _____-san.“
„Za co?“ zeptala ses překvapeně. Slyšela jsi Tenteninu poznámku, ale předpokládala jsi, že to je nějaký jejich interní žert.
„Že se netvářím slušně a že tě děsím...“ Znělo to tak kajícně a smutně, ale stejně ses musela usmát. „Tenten má pravdu, doufám, že ti to nezkazí celý večer, když jsi tu skončila se mnou...“
„Proč by mělo?“ sledovala jsi, jak před tebou se skloněnou hlavou sklíčeně stojí a kouká se do země. Chudák, asi na něj působila ta pozdní hodina, přes den o sobě přece takhle nikdy nepochyboval! Aspoň co se týkalo tréninku...
„Přece jen... mám moc tlusté obočí... a taky neumím tak chytře mluvit jako třeba Neji...“ Jenom sis povzdechla. Rivalové ve všem...
„Jsi takový ošklivý žabáček, viď,“ řekla jsi napůl žertem, což mu moc nepomohlo, ale ty jsi pokračovala, „Ale přece víš, jak to chodí, ne? Když takového žabáka políbí princezna, tak se z něj stane krásný princ!“ přistoupila jsi k němu blíž, natáhla ruku a dotkla se lehce jeho paže.
„To je pravda, ale musí to být z pravé lásky,“ poprvé se na tebe podíval a jeho pohled byl tak měkký a hřejivý, že ses málem rozplynula do vzduchu.
„Tak co myslíš... mám to zkusit, i když nejsem princezna?“ usmála ses na něj.
„Myslím... že ano,“ odpověděl skoro šeptem. S bušícím srdcem jsi tedy přistoupila až k němu. Pohladila jsi ho po spánku, potom sis stoupla na špičky a něžně ho políbila na rty. Byl to jen krátký polibek a ty ses hned zas na pár centimetrů oddálila. Zkoumavě sis ho prohlížela a pak jsi kriticky pronesla:
„Hm, žádnou změnu nevidím... Víš, v čem je asi problém?“ Lee sklopil zklamaně oči a bylo jasné, jakou odpověď očekává. „V tom, že jsi byl krásný princ už od začátku,“ zazubila ses a pinkla ho špičkou ukazováčku do nosu. Když na tebe zase pohlédl, oči mu zářily. „A teď je zas řada na tobě proměnit ošklivou ježibabu ve spanilou dívku,“ vyzvala jsi ho.
„Řekl bych, že v tom bude podobný problém...“
„Nevadí, jenom tak pro jistotu...“ Po chvilce váhání se Lee sklonil a jeho polibek byl snad ještě lehčí než ten, který jsi dala ty jemu. Potichu ses zahihňala.
„Tak co?“ zašeptala jsi. Místo odpovědi jsi ucítila na rukou teplo Leeho dlaní a potom tě zasypal drobnými, sladkými polibky na tvář. Neubránila ses blaženému vzdechu. Přitiskla ses k němu a nosem ho pošimrala na krku. Položil ti hlavu na rameno, jako kdyby si chtěl nejdřív uvědomit, jaký to je přesně pocit mít tě takhle blízko.
„_____-san...“ vydechl a rázem tě oběma rukama pevně objal, jako by se chtěl ujistit, že mu už nikam neutečeš. Konejšivě jsi ho hladila po zádech a uvědomila sis, že dnes to je poprvé, co jsi Leeho viděla oblečeného v něčem jiném než v zelené kombinéze! Chtěla jsi mu říct, že mu ta košile vážně sluší, ale pak tě napadlo, že v téhle situaci už je to trochu pasé, tak jsi od toho upustila. Ani nevíš, jak dlouho jste tam stáli v objetí. Potom jsi najednou ucítila na krku teplý dotek jeho rtů, až ses překvapeně zajíkla. Rukama ti přejel po ramenou a krku až do vlasů, pohlédl ti krátce do očí a pak tě znova políbil, nejdřív nesměle, ale potom stále upřímněji a důkladněji. Celá ses rozechvěla a nezbylo ti nic jiného, než polibek opětovat. Když se vaše rty zase rozdělily, Lee rozechvěle vydechl, opřel své rozpálené čelo o tvoje a se zavřenýma očima ti přejel dlaněmi po tvářích. Jednu ruku jsi mu ovinula kolem krku a druhou ho jemně laskala na hrudi. Když už sis říkala, že teď by mohla být vhodná chvíle, abys mu řekla to o té košili, ozvalo se zabušení na dveře a Tentenin hlas.
„Sedm minut, už můžeš utéct, ____!“
„Ts,“ udělala jsi a na Leeho ses usmála. Tenten nic neví a ani se nic nedozví, chachacha! Odstoupili jste od sebe, ale jeho ruku jsi nepustila, ani když jste vyšli ven. Na Tenten jsi jen škodolibě vyplázla jazyk.