Forbidden Love: 6 kapitola

6. kapitola

Najednou jsem cítila strašnou bolest v zádech. Když jsem si na ně sáhla měla jsem celou ruku od krve.
„Ne ještě ne.“ řekla jsem si a hned jsem vstala, protože se na mě řítil poslední z těch strážců. Sotva jsem stála na nohou, motala se mi hlava a všechno jsem viděla trojmo. Když jsem se snažila vyhnout ráně, která byla namířená na moje srdce, nikdo do mě strčil a dostal zásah místo mě. Rychle jsem otočila hlavu, abych zjistila, kdo to je.
„Ryuuku.“ Řekla jsem a z očí se mi spustili slzy.
„Ne nebreč Ren, ty máš důvod žít. Já, už ne.“ Řekl, naposledy se na mě usmál a jeho tělo padlo na zem. Byl mrtví.
„To si neměl.“ Řekla jsem a ihned jsem na něj zaútočila a během pár vteřin padl na zem mrtví.
Když jsem ho zabila šla jsem hledat Naruto a nemusela jsem hledat dlouho.
Byl unavený a celý od krve, ale pořád vypadal lépe, než Danzo.
„Mě neporazíš.“ Řekl a začal skládat pečetě. Znala jsem je.
„To snad ne.“ Řekla jsem si v duchu a běžela jsem rychle k Narutovi, abych ho odstrčila. Když vyslovit to ninjutsu, přidala jsem a jen tak tak jsem stihla Naruta odstrčit. A najednou byla tma. Ucítila jsem jen, jak moje tělo spadlo na tvrdou zem a poté jsem ztratila vědomí.
Když jsem otevřela oči, rychle jsem je musela opět zavřít. Protože světlo, které mi bilo do očí bylo tak jasné, že jsem málem oslepla. Začala jsem oči otevírat pomaleji a konečně jsem si zvykla na to světlo. Když jsem se pokusila nadechnout malem jsem se udusila, protože jsem měla dýchací masku. Rychle jsem si ji sundala a nadechla jsem se čerstvého vzduchu, který sem vál z otevřeného okna.
„Ren.“ Uslyšela jsem svoje jméno a svou hlavu jsem otočila tak,abych mohla vydět na osobu, co řekla moje jméno. A nemýlila jsem se, byl to on. Člověk pro, kterého bych i zemřela.
„Co si myslíš, že bys docílila tím, že bys umřela?“ Vykřikl na mě a já se, až jeho tonu lekla.
„Já....Já.“Nemohla jsem moc mluvit, ale alespoň jsem se pokusila.
„Šel bych za tebou tak ,jako tak. Proč si tedy riskovala svůj život, abys zachránila ten můj?“ Řekl a v tonu hlasu byla znát úleva.
„Protože bych se nedokázala koukat, jak člověk, kterého tak strašně moc miluju mi umíral v náručí.“ Odpověděla jsem chraptivým hlasem.
„Mohla si zemřít, jak ty, tak i naše dítě co nosíš uvnitř sebe.“ Řekl a nahnul se nade mě, aby mě mohl políbit.
„Dí......tě.“ Řekla jsem nevěřícně a jednou rukou jsem si sáhla na břicho.
„Ano naše dítě.“ řekl a svou ruku si položil na tu mou.
Rychle jsem se posadila a konečně jsem spojila svoje rty s těmi jeho. Polibky mi oplácel snad ještě zoufaleji, než já. Když nám došel dech oddělili jsme se od sebe a Naruto si opřel svoje čelo o to moje.
„Jo a ještě tu je něco, ty moje obyčejná krásko. Tvoje prokletí zmizelo.“ Řekl a já malinko posmutněla.
„Ale notak, žádné takové výrazy. Miluju na tobě úsměv, ne slzy.“ Řekl a políbil mě do vlasů.
„Já jen, že ty se teď nejspíš staneš hokage a budeš s obyčenou holkou.“ Řekla jsem a podívala jsem se mu do očí.
„Ne. Budu s ženou, která je pro mě nejdůležitější na světě. A ta co nosí v sobě naše dítě.“ Řekl to takovým tonem, že jsem se musela usmát.
V nemocnici jsem zůstala ještě jeden měsíc, než mi konečně Sakura dovolila jít domů. Tedy do bytu, kde bydlel Naruto.
Sasuke se Sakurou se přestěhovali i se svými dětmi zpátky do Listové. Přesněji řečeno do sídla Uchiha klanu.
Pomalu jsem se v nemocničním pokoji začala oblékat do připravených věcí.
„Ahoj.“ Řekl nikdo za mnou a chytil mě zároveň okolo pasu. Lekla jsem se tak, že jsem na místě poskočila a zároveň jsem vykřikla.
„Promiň princezno nechtěl jsem tě vylekat.“ Omluvil se Naruto a já jen zavrtěla hlavou a usmála se.
„To nic.“
„Tak můžeme domů. Snad se ti tam bude líbit.“ Řekl a já se malinko zarazila.
„Jak to myslíš.“Zeptala jsem se a on se jen tajemně usmál.
Šli jsme po ulicích, kde konečně po tolika letech vládla veselá nálada. Všichni se smáli, užívali si svobody a hlavně bylo to, že byli šťastný.
Když jsme konečně dorazili do bytu, Naruto vytáhl klíče a otevřel dveře.
„Tak pojď.“ Vyzval mě a já tak učinila. Vypadalo to tu normálně, jako každý jiný byt. Ale jakmile jsem vešla do posledního pokoje, zasekla jsem se.
„Naruto to je.“ Nedořekla jsem, protože jsem neměla slov. Byl to dětsk pokojíček. Vše tu bylo do modré barvy. Postýlka byla železná s modrými dečkami a nebesy. Byl kouzelný.
„Je překrásný Naruto, ale jak víš, že to bude kluk?“ Zeptala jsem se, když mě Naruto objal kolem pasu.
„Jsem si tím naprosto jistý. A když moje intuice bude špatná, tak to předěláme.“ Řekl a já se chtě nechtě musela usmát. Takhle to šlo další tři měsíce, ale pak se stalo něco, co bych nikdy nevěřila, že se stane.