Skrytá vesnice, díl 4.

Skrytá vesnice, díl 4.

Nad mrtvým tělem se skláněl Hiru. Ten, kterého jsme považovali za mrtvého, když ho pohltila země na místě, kde nás dostihli nepřátelé. Ten, který měl zajistit bezpečný útěk všech vesničanů. Bylo možné, že zradil? Že bylo naše podezření, že je ve vesnici špeh, správné? Že prodal svoje známé a přátele? Nebo to byla jeho mise pro nějakého z feudálních pánů?
Otázky mi proběhly hlavou v rychlém sledu a otřásly mou psychikou. Naštěstí moje těžké oddechovaní nepřitáhlo pozornost trojice jezdců. Musel jsem se dostat co nejdříve k někomu známému a vymyslet plán, jak zachránit vesnici.
Po chvíli se moje srdce uklidnilo a myšlenky přestaly vířit. Začal jsem se soustředit na to, co bylo důležité. Musel jsem se uklidnit a vyčkat, až jezdci odjedou a pak co nejrychleji vyrazit hledat Mizunu s Haranim.

Odjezd jezdcům netrval dlouho a i nájemný lovec se pomalu odšoural k obzoru. Nějakou dobu jsem se ještě skrýval v koruně stromu, abych zajistil, že se nikdo nevrátí.
Tělo ležící na cestě byl skutečně Jouko. Vše na něm bylo stejné, jako když odcházel z vesnice, až na zranění a pečeť, která se pomalu ztrácela z jeho ruky. Prohledání kapes k ničemu nevedlo, protože byli prázdné. Nejspíše si vše odnesl lovec jako bonus za práci.
Při odchodu jsem se naposledy ohlédl za mrtvým a pomyslel si, že mu snad někdo zajistí důstojný pohřeb. Já pro něj v tu chvíli nemohl víc udělat. Mizuna a Harani měli totiž obrovský náskok a já je potřeboval dohnat. Říci jim o pravděpodobné zradě velitele jednotky, o pečeti, která umožňuje najít naše zajaté známé a hlavně o svitku, kvůli kterému jsem je opustil.
Značky, které moji dva druzi za sebou nechávali, mě vedly na západ k upatí hor. Moje cesta vedla velkou oklikou skrze lesy, ze kterých vystupovaly špičky skal, které zvěstovaly veliký skalní masiv. Ten tvořil hranici dvou feudálních zemí. Shodou okolností zemí, ze kterých pocházelo nejvíce obyvatel Vesnice ukryté ve větvích.
V tu chvíli mi vše došlo. Feudální pánové si chtěli být jistí, že nikdo z nás nevyzradí tajemství, která bychom mohli znát. Rozhodli se spolupracovat a zničit nás. Za místo, kde si rozdělí svoje bývalé služebníky a rozhodnou o jejich osudu, vybrali hranice svých zemí. Hranice v takovém místě, kde nehrozí, že by je někdo vyrušoval, a s dostatečně drsnou krajinou, aby se zajatcům nepodařil případný útěk. K tomu všemu se horské prostředí úplně vybízelo.
„Hej!“ ozvalo se a vytrhlo mě z přemýšlení. Hbitě jsem změnil směr běhu a ukryl se za nejbližší skalku.
„Neblbni, Azuro, to jsme my,“ ozval se hlas znovu, tentokrát jsem ho ale poznal. Harani na mě mával zpod nedaleké skály.
„Čekáme tu na tebe už několik dní. Vůbec se nám nelíbilo, žes tak najednou zmizel. Kdybys nenechal ten vzkaz, mysleli bychom si, že ses na nás vykašlal,“ řekl Harani.
„Promiňte kamarádi, musel jsem si něco zařídit.“ odpověděl jsem.
Pod malým skalním převisem, kde měli Harani s Mizunou ohniště s narychlo připravenými místy ke spaní, jsem odvyprávěl celý svůj příběh od chvíle, kdy mě okolnosti donutily uprostřed noci odejít do mé staré vesnice. Sdělil jsem jim vše o svitku, o Hirově zradě, o pečeti a o všech svých domněnkách.
„To, cos nám teď řekl je velice zajímavé a zároveň smutné. Hiru mi přišel jako výborný velitel a skvělý člověk, kdybychom nebyli v téhle situaci, nevěřil bych ani trochu tomu, co říkáš,“ řekl po mém vyprávění Harani, „a stále je možnost, že trošku realitu upravuješ a že máš, stejně jako Hiru, prsty ve zradě. Musíš pochopit, že potom, co jsme si od tebe vyslechli, není jednoduché jen tak začít věřit úplně všemu.“
„Chápu,“ odpověděl jsem, „já však důkaz o svojí oddanosti vesnici mám, dokonce několik.“
Sundal jsem si vrchní část oblečení a odhalil se tak od pasu nahoru. Na ruce a zádech mi zářily čerstvě zhojené rány, strupy a světlé jizvy.
„Příběh o svitku jsem si nevymyslel, jak vidíš. Opravdu jsem musel bojovat o svůj život. Navíc, ten svitek je taky jedním z důkazů. Žádný vůdce by nedal nic tak cenného z ruky, jen aby zajistil smrt dvou nedůležitých lidí, které by mohl jeho nastrčený agent, snadno zabít ve spánku.“
„Dobrá. V tomhle ti nemůžu oponovat. Stejně jako bych nebyl ochotný věřit zradě od Hira, nejsem ochotný věřit zradě od tebe. Ale u tebe mám alespoň důvod jí nevěřit,“ prohlásil Harani po mé plamenné obhajobě.
„Co tedy budeme dělat? Víme, kde jsou všichni z vesnice zajatí, to se nám povedlo za dobu, cos byl pryč zjistit, ale jak je z toho dostat? Jsme jen tři a hlídek tam je mraky, nemluvě o tom, že jsou to profesionální ninjové, kteří se živí bojem, na rozdíl od nás,“ nadhodil Mizuna.
„Svitek,“ řek jsem jen.
Oba moji spolubojovníci se na mě podívali zmateně.
„Povídej,“ popostrčil mě Harani.
„Ten svitek má na sobě napsanou neuvěřitelně silnou pečetící techniku. Můžeme ji společně využít k tomu, abychom odeslali většinu stráží pryč. O zbytek se snad už zvládneme postarat, obzvlášť když nám pomůžou ostatní z vesnice, kteří jsou teď uvěznění.“
„Dobrá. Souhlasím,“ řekl Mizuna.
„Takže já a Mizuna obstaráme dostatek chakry pro techniku, ty ji budeš ovládat a pokusíš se její pomocí zbavit co nejvíce nepřátel, pokud správně rozumím,“ shrnul náš plán Harani.
„Ano, možná bude stačit na chakru jeden z vás a druhý bude hlídat, ale to uvidíme podle situace,“ upřesnil jsem.
„Výborně,“ usmál se Harani.
Vše bylo dáno. Nad krajinou se smrákalo a celá země upadla do temného šera jako by i příroda věděla, že se bude dít něco nedobrého.

Harani s Mizunou mě zavedli na skalní římsu, odkud byl vidět celý zajatecký tábor. Ten byl usazen na náhorní plošině mezi dvěma skalami. Hradby z dřevěných kůlů vedly podél krajů plošiny. Na dvou místech přerušovaly hradby brány, které byly postaveny na cestě spojující obě feudální země. O jednu ze skal se opírala vysoká budova sloužící jako ubikace pro věznitele. Uprostřed tábora byla velká ohrada z pletiva, ve které se tísnilo na dvě stě lidí.
Když jsem zahlédl zajatce, moje tělo zalil adrenalin. Chuť po pomstě ještě vzrostla a moje odhodlání také.
Hlídači byli rozmístěni kolem pletivové ohrady a na hradbách. Jejich počty sahaly ke třicítce.
„Musíme blíž, aby se technika dala lépe směrovat. Takhle bysme nic nezmohli.“
„Dobře. Ale tam už chodí hlídky. Jeden z nás bude muset hlídat,“ odpověděl mi Harani.
Seskákali jsme po skále blíž k táboru, tak blízko, že šlo zahlédnout detaily na oblečení strážců, podle kterých se dala rozeznat jejich příslušnost. Šlo o muže feudála Země vln a feudála Země skal. Všichni byli vojáci nebo shinobi. Jejich síla se nedala odhadnout, avšak rozhodně byla větší než síla naší tříčlenné skupiny.
Rozmotal jsem svitek a položil ho na zem. Poté jsem svitek rozložil i do stran. Na zemi ležel metr čtvereční papíru popsaný znaky a formulkami. Text tvořil deseticípou hvězdu, která lemovala znak „cesta“. Na straně blíže ke mně bylo pět čistých kruhů, kterými se technika ovládala.
Kývl jsem na Mizunu, ten stoupl levou nohou do jednoho z kruhů a začal shromažďovat chakru. Zkontroloval jsem si, jestli Harani hlídá a když jsem ho uviděl za jedním z nedalekých stromů, vytvořil jsem několik pečetí. Veškerou svoji chakru jsem soustředil do konečků prstů a poté jsem se dotkl prostředního z pěti kruhů. Technika kladla mojí vůli odpor a já se snažil zkoordinovat svoji chakru s chakrou Mizuny. Jakmile se mi to podařilo, projela mým tělem síla, jakou jsem nezažil. Zkombinovaná síla mě a Mizuny mě na chvíli ohromila. Na zkoumání spojených možností ale nebyl čas. Nad svitkem se objevil malý černý disk, který s přidávanou chakrou rostl. Technika fungovala. Stačilo, abychom disk donutili přesunout se nad tábor a tak s jeho pomocí zapečetit vybrané cíle.
„Ale, ale, Co to tu máme,“ zaslechl jsem, když mi bokem projela palčivá bolest.
Černý disk se rozplynul, Mizuna odskočil stranou a já se svalil na zem vedle svitku, neschopen pohybu. Z boku mi trčela bílá čepel dlouhého meče. Rána nebyla vážná, jen pocuchala moje svalstvo a ochromila bolestí. Zahlédl jsem jak Mizuna vykrývá dýkou další podobný meč.
„Element ohně: Velká ohnivá koule.“ Mizuna použil svojí oblíbenou techniku, aby překvapil útočníka. Útočník uskočil a to se mu stalo osudným. Můj společník očekával podobnou reakci a seknutím dýky proťal soupeřovi hrdlo. Oba dopadli na zem nedaleko mě. Neznámý se topil vlastní krví. Mizuna vstal a rozeběhl se ke mně.
„Myslíš, že máš proti mně šanci, Mizuno,“ ozval se Hiru.
Než ke mně Mizuna doběhl, vytrhl mi za mnou stojící člověk meč z boku. Chytil jsem se za břicho a zařval bolestí. Mizuna se odrazil a v letu mrštil dýku po Hirovi, ozvalo se zazvonění kovu a můj společník zmizel z mého zorného pole. Pak jsem chvíli slyšel jen zvuky zbraní a dopady úderů.
Najednou veškerý boj utichl. Bylo to několik zlověstných vteřin, které přerušilo tupé bouchnutí, když se jeden z bojovníků sesunul k zemi. Nevěděl jsem, kdo vyhrál. Moje myšlenky směřovaly k jedinému cíli. Potřeboval jsem přežít. Chytil jsem jeden z kunajů a vyčkával, co se bude dít.
„Azuro, žiješ?“ ozval se posměšně Hiru, „budeš si taky hrát na hrdinu, jako tady Mizuna?“
Kroky se přibližovaly.
„No tak, ta rána mohla bolet, ale divil bych se, kdyby tě zabila.“
Hiru se zastavil kousek od mých zad.
„Hmm, budu se tedy muset přesvědčit násilím.“
Svist meče se mi v hlavě rozduněl jako výbuch. Přikulil jsem se blíž k útočníkovi, ten prošvihl do prázdna a vlastní silou se vyvedl z rovnováhy. Hiru se snažil vyrovnat pád, ale v cestě jeho nohou leželo moje tělo. Zakopl o mě a padl na zem vedle svitku. Nečekal jsem na lepší příležitost a rychle se vrhl na Hirova záda. Snažil se mě setřást, ale já mu zasekl kunaj pod žebra a čekal, dokud se nepřestal hýbat.
Těžce jsem se zvedl. Mizuna ležel opodál s rozseknutým hrudníkem. Kolem něj se rozlévala velká krvavá skvrna. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, kde je Harani, nikde jsem ho však neviděl. Poskládal jsem svitek, zavázal si ránu na boku a vydal se směrem, kde jsem svého druhého společníka naposledy zahlédl.
Haraniho jsem našel u toho stromu, u kterého držel hlídku. Někdo mu zacpal ústa, aby nemohl řvát, a druhý člověk ho přibodl ke kmeni. Kopí prošlo přímo skrze srdce a teď trčelo z hrudi mého kamaráda.